Stoupal v klesání

Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá a dlouhý věků běh i smrti smrtí bývá.

V hlavě mi vířily šílené myšlenky a slova dávných proroků mi vanula hlavou. Napřed jsem sestupoval úzkou chodbou, obalenou plísní, jako do nějaké ohavné, strašidelné studny. Přestože jsem se lekal vzdálenosti, kterou jsem zřejmě překonával, nedokázal jsem se zastavit. Nebylo to tam dost vysoké, abych si mohl kleknout, tak jsem se musel plazit.

Až na konci tunelu jsem pochopil, kde jsem se ocitl. Dorazil jsem k síni umělých model, mezi mumie.... a bylo jich tam tolik, vyvolávaly tolik vzpomeň... jako při loučení... tolik zvláštních tvarů pysků, totemů zvířat, neurčitých humanoidů a plazů... vše neživé, protesané do podob jiných světů, o nichž by vám pověděli jen pradávní proroci...