Trochu se mi točí hlava, večer do mne spadl metadon, zahrál jsem si na jeden večer na Burroughse. Nejsem na mol, nepřeskočilo mi! Asi je to únavou, že mohu sdílet následující řádky s trochu se motající hlavou a ničím více! Bez emocí, bez iluzí, je to hop nebo trop, tak tedy, nestyďte se a čtěte:
Po celou noc zářila zvláštní bělost jejího těla z okna mého Paláce Osamělého. Dívala se, mírně vykloněna, k východu přes starý zarostlý park, kde splývaly koruny stromů v jedno tmavě olivové, nehybné moře. Někdy jenom zahrál z hluboka v daleku lesní roh na rtech Rytíře krátký melancholický signál (spíše však aby najednou stichl, než aby rozvedl krátkou větu), občas těžce, kolébavě vlétl velký noční čínský motýl, bez barev, bílý, až k ní do té závratné výše, zlákán nádhernou bělí její nahých rukou, které s těmi dlouhými a krásnými prsty byly příliš podobné bílým řeřichovým květům – (a pak) – zmátla ho také ta jemná vůně její pleti, vůně po jerišských růžích a poupatech skořicových…
Žádné komentáře:
Okomentovat