Historie pletkařů zná mnoho těch, kteří zkoušeli a neuspěli, ale jen jediného, který dobyl každou srdeční komoru spanilé slečinky a pro kterého ztratila poctivost každá herečka či zpěvačka. O dona Visconda byl v řadách kultivovaných dam prostě zájem. Statný a velmi dobře vyhlížející kavalír pocházel ze šlechtického rodu. Vždy byv otázán, který stát hostí nejpůvabnější květinky, odpověděl: Tam mě srdce táhne, kde muž po lepé Romce prahne. Čímž mělo být zrozuměno, že cikánky mu nejlíp voní, pach jejich kůže je prostě kočovný, a to dona Visconda nejspíš rajcovalo. Taky tím dal najevo, že si libuje v řeči vázáné, na vojenské škole psával milostné verše. Kromě psaní srderyvných strof se bavil sváděním vojaček. Jezdil si přirozeně jak pán v kočáru, měl bičík a uniformu a v klopě karafiát nebo španělský hyacint jako princ Felipe. Usídlilo se už v myslích prostého lidu takové povědomí, které ještě podpořili taškáři Cervantesova a de Molinova zrna, že donjuáni od nepaměti pocházejí ze Španěl, ale náš don Viscondo měl italské, přesněji kalabrijské kořeny. Někdo říká, že Italové jsou pouzí komedianti a umí se jen hádat a hrát fotbal. No, nemůžu soudit. Kdo však má dobrou paměť, vzpomene slavného Siciliána, generála Buonaparteho, který svým elánem nakazil půlku Evropy. Don Viscondo uměl nyvě hrát na houle a nemilosrdně střílet z pušky. Měl prý nesmírně šlechetné srdce, ale podle mě byl trošku marnivý, ani ne trošku, jeho marnivost neznala mezí, a proto se nebál komplikací, které často při střetu s opačným pohlavím vyvstávají. Jednoduše šel jak střela do každé, se kterou by se mohl dostat do řečí, to mu vynášelo nejvyšší čest. Mezi příznivci a závistníky si vysloužil přezdívku bagr, protože která ženská, co jich svět zná, nestojí o to být nabrána bagrem do klepet a vybagrována jak pole.
Pokusíme se vylíčit jeho velkolepou kariéru dobyvatele ženských kalhotek v příběhu. Doufáme, že nám prominete některé místopisné a časodějné nejasnosti v líčení, protože nejsme jeho životopisci, je to už dávno a ani naše babičky už ho nepamatují.
Píše se rok 1876 nebo 1894, na tom nesejde. Je prostě nějak ke konci devatenáctek. Dny běží jak kolovrátek. V Evropě panuje relativní chudoba, která je ale panstvem prezentována jako mírně produktivní prosperita. Nikdo ještě definitivně nezbrojí na První Válku Světa, jen se pořád ostopéro válčí, Burové válčí, caři se bodají nožem do zad a Marat už je dávno modrý ve vaně. Jestli myslíte, že don Viscondi je na večírku, tak to jste vedle. Sedí ve svém zámku na kanapi a kouří viržinku. Poté vstává a jde do jídelny. Je asi deset hodin, čas svačiny. A opravdu sloužící už přibíhá a donáší mu palačinky a uzeného lososa, naloží mu na talíř poctivou porci a dá si odchod. Don Visconde neví, do čeho píchnout dřív. Kouká z okna a premýšlí, jestli doňa Flores, legendární zpěvačka Andalusie, už přijela na turné a bude dnes v noci ve výhlášeném nočním podniku vystupovat. Říkalo se, že její zjev je natolik podmanivý, že každý dílec jejího těla, ať líčka, ať oči, ať nos nebo kozy, nemluvě ani o vulvě, nedávají dostatečně přesnou představu o této nadpozemsky výjimečné ženě nadané neslýchaným talentem, ať už v těch truchlivých melodiích, jež se jí nepřestávají linout ze zlatého hrdla nebo v posteli - kdyby ovšem nebyla natolika ctnostná, že zůstavala věrna jen jedinému muži, hraběti Di Castellu, tedy v tom případě nikdo další nemohl, a vlastně ani sám hrabě, neboť byl neustále na cestách, posoudit, zda je tak nelidsky nadána v posteli, nebo jsou to jen kecy typu jedna paní povídala. Kolem té bílé děvy byla dvacet čtyři hodin rudá záře, a tak nebylo tězké jí zříti, když pořád kolem oslnivě bílé slečny Flores kmitá, když rudou barvou vásně svítí. Když teprve po vystoupení zašla k obecenstvu a promluvila, dámy ji padaly ke kolenům a prosili ji, aby pověděla víc. Třeba o čem zpívá. Zpívala totiž slovy, kterým nikdo zvlášť nerozuměl, tak byly shůry seslané anděly. Nebudu ji popisovat jako démonickou ženu. Byla totiž ztělesněním ctností, dokonalou madonou s téměr ještě dětskou tváričkou, s kyprými tvary, ale měkkými boky a ramínky, nikdo by nemohl říci, že byla snad víc štíhlou než bujně stavěnou, znovu říkám, že působila křehce, přesto byla pružná jak kočka, tančila jak malá gazela, botku měla velikosti pětek a zpod jejích řas svítil do nekonečných dálek jaspis, olivín a chrisolit v jednom démantu, nebo ve dvou, podle toho, kolik očí zrovna sledujete.
Problém je, že už jsem tak ospalý, že vám nepovím, jestli Flores propadla bagristovi, nebo zůstala věrna svému nepřítomnému snoubenci. V každém případě mezi nimi k něčemu došlo! Mohl bych snad o tom napsat více zítra. Mohl bych, protože dona Visconda znám jak vlastní boty - četl jsem jeho biografii. Jestli tedy kleknete a poprosíte a budete se za mě dlouze modlit, vyhovím, nerad, ale vyhovím.
Žádné komentáře:
Okomentovat