Žil byl jednou jeden vetchý stařec, jmenoval se Cagašík. Alfon (opravdu ne Alfons) Cagašík, ale nikdo mu neřek jinak než Cágo. Kdysi prý byl mladý a pěkný, měl hezkou ženu a šest dětí. Pracoval celý život na železnici, později se stal mašínfýrou, to jako za zásluhy, protože nikdo mladý nemůže jezdit z vlaky a ti, co odcházejí do důchodu, obvykle na dráhy nadávají, pokud nepřeskočí v hierarchii postupu aspoň pět placů. Cága jsem poprvé potkal v taverně U králů, myslím, že v srpnu 2007. Ještě mi to tehdy myslelo, ačkoliv jsem měl sklon si to, co jsem zapomněl nebo si nepamatoval úplně přesně, trochu vyfabulovat. Když mi říkal o svých dětech, které zahynuly při požáru nebo narazily z automobilem do mostního pilíře, běhal mi nefalšovaně mráz po zádech. A vůbec jsem nechápal, proč by se jeho děti zabíjely a manželka, prý jadrná vetešnice, v manželském životě zbláznila a skončila v Opavě. Až mnohem později, po stovkách či tisících piv vypitých ve společnosti tohoto nenápadného ničitele světa, jsem pochopil krutou a nesmyslnou pravdu. Cágo byl totiž nejen vetchý stařec, který vypadal starší než doba kamenná, on byl i hrozný manipulátor s lidmi. Veškerá jeho životní náplň se točila okolo snahy ostatní přivést do hrobu, nebo je aspoň ovládnout natolik, aby dělali peklo druhým.
Žádné komentáře:
Okomentovat