Tělo, zocelené mukami, čistota hlavy, rukou a pohlaví, zdrženlivost v jídle, pití a hlavně nekonečně volného času, to jsou jen některé atributy, které mě vystihují, ba předznačují. Obklopují mě drzouni, hrubiáni a na ulicích potkávám lidi, kterým cuká oko divnými záblesky - neklamný to znak choromyslnosti, při nich ovšem stojím hrdě a nepohnutě, dokonce svým způsobem vzdorovitě... a když usednu do stínu platanu, čtu si knížku. Čtu a večně pláču a pláču, že nejsem jako oni. Cítím se jako salašnický pes na řetěžu! Jako děti horníků na daguerrotypech. Jako míč letící do branky (kokot do jamky), ach, Bože, proč jsi me stvořil! Neštastně a bezradně se vyjímám vedle těch stoprocentních lumpů, ničemů, šlechticů, kteří lovili lidi místo zvěře! Neměl bych se litovat! Leč je tak těžké se nelitovat, když nemám nic, čím bych zaplnil šeď svého vězení! Jsem jako štěně s mlékem na pysku! Chovám se jako láčkovec, když projde kolem mne půvabná samička. Dvorně ji otvírám dveře do kavárny a ona mě jen přelétne s neskrývaným smíchem, se zavrtěním hlavy, no považte, dokonce si stáhne níže sukni. Tak zoufalý jsem, že mě považují za pedofila či odsunutého na vedlejší kolej. Přitom tak zlatý člověk - bezmála pouliční malíř, nádeník absurdna, žnec úplňků, šváb filozofie, tolik a ještě tolik jiných adjektiv ornans na mě bylo v průběhu věků spotřebováno! Kéž by aspoň nějaká dívka upustila kapesníček mým směrem, považoval bych svůj život za nikoliv ztracený, avšak znovuzískaný. Vyslal bych k ní pohled vlídnosti, ano něhy, asi jako se díval marnotratný syn na svého otce, který na počest návratu pro něj na rožni opékal beránka.
Žádné komentáře:
Okomentovat