Duši si uchovám čistou, jakou mají umělci, láskou tě zahrnu, bezelstný živote, živote hájů a pramenů! Budu tě ctít, ó sluneční světlo! Jsem připraven opět uslyšet slavičí tlukot, když se budu dotýkat tvého pahrbku! Tak se mohli utlouct romantikové po Děvce v šatech z brokátu. Teď se ale zeptejte sebe. Která z vás, emancipovaných slečen, by nepodlehla volání přírody a nenechala se oblízat milovaným chlapcem někde v lese? Uvědomte si, že nikdo se nikdy nestane majetkem některého člověka. Podléháme mimovolně té roztomilé nebo vášnivé hře na majitelství, ale nikdy se ve skutečnosti nedáme, nemůžeme se dát, protože tím bychom ztratili celistvost, bez které se mře. Člověk, trýzněný touhou stát se pánem někoho, zřídil tyranii, otroctví a moderní manželství, které je skutečnou parodií na vřelost, na jakékoliv vzrušující city. Může zabíjet, věznit, ale lidská vůle mu vždycky uniká, dokonce i tehdy, když na chviličku dala souhlas a podřídila se. Uvědomte si tedy, že žádný chlap vám nemůže patřit, říká se to sice o ženských, ale obrátím a vztáhnu tu situaci na vás. Však stačí, když miláčkovi uklouzne v opilosti, že jste přibrala nebo v těch šatech vypadáte jako medůza a už je oheň na straše, jediné slovo může mezi vás postavit přehradu, kterou už sebevětší snaha nezbourá. Líbáte sice její kůži a umdléváte na jejích rtech, jenže co naplat, ona myslí na všecko jiné jen ne na vás, myslí na to, jak se ve středu na cvičení seznámí s tím fešným borečkem, kterého potkala po přijetí na vejšku, myslí na to, jak dostane zítra menstruaci a jak nezaplatila účet za telefon, daně z příjmu, starobní důchod, pohřeb tetičky, cokoliv, fantazii se meze nekladou, ale rozhodně vás v ten moment nemiluje - a kdo ví, jestli to neznamená, že pokud ne stále, pak vůbec - od toho ale jsou vymyšlena manželství, aby uzákonila přijatelnou vzdálenost mezi lidmi, protože vášeň a láska, není-li jim kladena mez, pohodlně zabíjí.
Kdo má měkké srdce a vidí svět, jaký je, rozhodně neunese tíhu existence, skočí pod vlak, z šestého patra, otráví se sirkami, předávkuje se chininem, rozpáře si břuch, oběsí se na kandelábru nebo si vystřelí mozek z lebky brokovnicí. Čímž nechci tvrdit, že ti, kdo to nedělají, jsou nevšímaví nebo necitliví, jen jejich anima nebo animus nemají žádný zvláštní sklon se bouřit, se excitovat.
Proto je tak zbytečné se dohadovat o tom, jestli je sebevražda zbabělostí nebo nějakým záslužným činem. Kdo nemůže dál, prostě nemůže, přeroste ho život a dluhy a ženské a než nesnesitelně trpět, je opravdu mnohem rozumnější a i čestnější se odpravit. Zemřít sebevraždou je bezpochyby nejpoetičtější druh smrti. Nejraději ze všeho čtu na internetu o dívkách, které se pokouší zabít ve vaně střepem nebo třeba i tou přiblblou žiletkou. Zapněte si německá nebo i americké fóra depresivních teenek a nepřestanete se divit, jaké techniky jsou schopny školačky vymyslet v koupelně při koupeli. To už chce pořádnou porci sebenenávisti.
Žádné komentáře:
Okomentovat