Možná že, děvčata, že jste už viděly někdy světlušky? Snad byste to do mě neřekly, ale já jsem na ně dost ujetý. Poletují si v povětří a občas zasvítí zadečkem žlutě, jindy trochu do zelena, asi zrovna tak, jako když vám ubalí během divokého koitu na usmíření miláček v postýlce nečekanou ránu po zadečku a vám za chvílí pozadí zrudne, zežloutne a posléze chytí zrovna takovou barvu svítích světlušek.
Jsou řeky, a je jich na světě mnoho, kam když vstoupíme podruhé, nic se nestane, břehy se nerozestoupí, hladina vod nestoupne a neprojdeme jako Mojžíš pár set kilometrů suchou nohou na opačnou stranu. Prostě ponoříme chodidlo do vlnek, které rozfoukává vlahý větřík a haluzemi stromů, které ty břehy lemují, se zahledíme, inu, kamkoliv, někdo do minulosti, někdo na strasti přítomna a někdo na ješterku, která probíhá po písku nedaleko. Někdo na pěšinu ušlapanou tuláky, pod jejichž tlumoky se otřásájí osudy utrmácených, a další snad na hromadu popela, která narostla z mnoha ohňů, které si zapálily skupinky skautů. Povím vám naprosté tajemství. Já když vstupuji suchou nohou do řeky, cítím se, jako by všechen život na chvíli umřel. Rozhodně nemám v ten moment na ramenou rance, hodící se tak akorát na shození, nesleduju tu koupající se maturantku, k jejíž kypící postavičce se tak dobře hodí její velké hnědé oči, ozářené přísliby potěšení, neříkám si, že ta takřka prázdná plechovka budějovického piva je dobrota, jen jí dopít do poslední kapky, jestli jdou kolem nějaké mladé holky, jestli se budu dnes na noční hlásit šéfovi, jestli ani neceknu, když mě přišijou znásilnění půvabné recepční v hotelu, jestli se mi budou chvět rty a vlhnout mi oči, až přijdu, jakože určitě přijdu, o něco, na čem mi ze všeho nejvíc záleží, jestli budu mít plyšáčka na hlazení a jak Paroubek vytáhne český kraj, kde jsou přece ty nejlepší buchtičky a nejhořčí pivo, ze špíny a smradu, aby zas volně vydechl mlíčím a jahodami a usměvavými tvářemi maminek s kočárkem. Neptám se, jaký užitek přinese ten a ten krok a jestli někdo závidí druhým, když krásně kvetou a vydávají vůni veselí, třebaže nejsou nijak zvlášť bohatí. Ne, ne, v té chvíli se pro mě zastaví všechen život a zřetelně vyvstane vize PLEVELE, skrytého bohatství kořene a zjištění, že všecky divy světa jsou odporné. Že hlína je mrtvina, jalovina a když člověk, jak nám vštěpují do hlav, byl stvořen z hlíny, tak si asi panbíček připravoval pro lepší rasu, až už trochu ovládne umění patlání nebohých duší, něco lepšího. Jako třeba vybranou směs z humusu a listovky. Protože z hlíny je to lajdácká práce.
Možná jsem tak vnesl do věci jasno. Abyste si nemysleli, že vstupovat podruhé do jedné řeky se nevyplácí. Ono ani tak nejde o ten užitek či ztrátu, jak říkám, jako spíš o prozření. Některá z vás ráda prožívá nervový otřes tím, že jde od kluka ke klukovi, jiná se zařekne a s dalším se vyspí až po roce. Přeji vám, abyste našly vnitřní hlas, který nebude ufňukaný ani příliš polétavý, a abyste našly samy sebe - že kde se ráno postavíte, tam vás zas zajíček večer najde - asi jako zboží první jakosti, slečinka, která se neleká měsíčků ani porážky, a když nepřítele snad porazí, nehoní se za ním donekonečna, aby nemusela nakonec brát nohy na ramena a před ním prchat, hrdá laň v patách bestii lačnící.
Žádné komentáře:
Okomentovat