Epoxid mi chutná

Don Juan v přítomnosti mladé tety,
která mu téměř rovna byla lety,
v neklidu tichém stával nesměle
v skleslosti věřícího v kostele,
zatím co ona úsměvem svých zraků
jej přiváděla stále do rozpaků.

Po krátké době, asi za půl roku,
tak jako Říman zjevu barbarů,
hoch zvyk´ si na požár v tom temném oku,
jenž přiváděl krev jeho do varu,
sledoval němě stopy drahých kroků -
strýc přec jen zpohodlněl ke stáru -
a vpíjel vděčně každý krásné ženy
úsměv jak věrný panoš ponížený.

Dne jednoho ven z okna mladá paní
melancholicky zřela na stromy
v zahradě tiché. Don Juan stál za ní.
Měl tenkrát ještě klidné svědomí.
S toužícím srdcem v marném zápasu
se na ni díval, a pak znenadání
a ke vlastnímu úžasu
jí políbení vtiskl do vlasů.

Zbytečno bylo by tu vypravovat
jak na sobě rty vřelé spočinou,
a banálním se zdá vypisovat
milenců mladých vášeň zločinnou,
však povědět chci věc jen jedinou,
že si vždy vedli velmi ostražitě
a svoji lásku znali chovat v skrytě.