Z následující ukázky je zřejmo, že přímočarost nemusí vždy přinést vytoužené ovoce.
Narodil se do města, ve kterém se zastavil čas, čas se posadil u Bohnické brány, za třeskutého mrazu zářilo okno naproti.. u Černého orla. Tehdy tam slavil cech řezníků bujaré uvedení nového člena.. mistří řezníci si připíjeli a za pozdravu buti, buti, požehnej pozvedali číše se znakem chlapa v bílé záštěře, který pálí volovi do čela nějaký znak.
Si tak často zavdávali z číšek a sklenic, že i piva i kávy i punče došly. Po delší době jim svědomí nedalo a vyšli na náměstí, aby se prošourali kolem domu malíře Štolby. Ten tak dlouho maloval nahé ženské, až z toho zblbnul a strčil hlavu do pračky. Ale zas po sobě nechal pěkné akty. Psychoanalytik, který ho prohlížel, mu do ucha šeptal, aby při práci nesmejčil zvědavým jazykem po těch dásních, že z nich jinak bude rakovina. A tak si ho ukousl a dokonale našedivelé zuby si vybil o kanafas, aby mohl nosit umělé, u kterých je nižší šance, že přenesou rakovinné buňky na dásně.
Dělal jen vždycky krásné ženské, i když jim bylo třeba už čtyřiceti a nebyly tak pro svůj pokročilejší věk u druhých chlapů v kurzu, leda zas u starých štramáků. Žádné stařeny, to se ví, ale prostě zralé kočičky. U plátna měl zpravidla popelník a v něm spoustu sirek a nedopalků.
Trpěl panickou hrůzou z šampaňského, ale od rána do noci se posiloval kořaličkou.
Xicht měl velký a vystouplý, ústa jak měch, nos jak kovadlinu.
Výraz ne zvědavý, ale pomatený. Na hlavě pořád secesní klobouk. Pod kloboukem kadeře jakby nějaké písečné sochy. Vlasy rozdělené pěšinkou, která ryla tříštivou stopu, obtočené mlžinou přání. Jak diamant. Jak letadlo za clonou turbulence.
Celkově působil jako člověk, který přežil přírodní katastrofu.
Jako dávno mrtvý had, který jen čeká, až se na něj sesune půda a on se začne drolit kus po kusu.
V ústavu si ho vzal do parády primář, který měl dojem, že narazil na zapeklitý případ. Od začátku cítil, že jediný zlom v tak pracně budovaném zákoutí jeho mysli může potají mít tajemství, které nikdo, jen on sám smí vycítit. Proto s ním jednal v rukavičkách a s obavami, aby se nevzpamatoval.
Věděl, že tenhle hrabě barev nenajde sílu, aby mohl své neposlušné vlasy zas kapánek zkrotit. A tak se srdečně smál, že už ho z ústavu nepustí. Že už tam skončí jeho cestička, která byla vyznačena jen povitím štetců a nadměrným úžasem z ňader žen, klínu, úrodně rozvodněných očí a smutku matek, jejichž děti se zvrhávají.
Žádné komentáře:
Okomentovat