Ligyky - v rozmařilém bezstarostnu

Na rohu Přemyslovy ulice jsem odbočil, nápor sněhu a větru, deště bičovaného ledem mě donutil se zastavit a s hrůzou si uvědomit, že je sobota. Tedy jsem měl už dva dny válet šunky v posteli s Andreou, která bydlela za průjezdem do gotického domu na kuří noze, ve druhém poschodí a když jsem k ní bral schody po třech čtyřech, v hlavě mi stoupalo napětí sytější než krev.
Zaklepal jsem. Nikdo. Uklidnil jsem se a zaposlouchal se. Konečně se blížily kroky tlusté milenky. Otevřela dveře, vrhla se na mě a pramen jejích šedivých vlasů mě polechtal na už odhalených stehnech, vždycky si sundávám kalhoty už na prahu. Pohlédla na mě tukem podlitýma očima a rychle mi zašeptala: "Jdeš pozdě. Musela jsem se zabavit s Alfredem," ukázala buclatou ručkou k ventilátoru, kde byl uvázaný muž s roubíkem v puse s vyděšeným výrazem.
Zdálo se mi, že jsem opět doma a při síle. Rychle jsem ji povalil, což mi dalo trochu práce, protože přece jenom dvoumetráková dáma se těžko skláda a s přesností mi vlastní jsem zabořil svůj nenasytný pyj do její vábně vonící jeskyně.
Po necelých dvou minutách jsem byl vystříkaný a ona si ještě slízávala sperma z brady.
"Tak a teď musím honem za tvou maminkou, podezřívá nás už týdny. Musím ji jít uklidnit."
"Dobře, běž a nezapomeň jí ode mně pozdravovat," její vepří světlé oči sklouzly k mému poklopci. Otočil jsem se, oddechl si a odhodlaně vykročil do sněžné vánice.

Chtěl jsem takhle napsat dvanáct příběhů, ale pak jsem si uvědomil, že by byly jak přes kopírák, tak radši píšu jen jeden, takový typický z mého slavného života.

Čapek rozeznával dvanáct figur, kterými v půtkách, šarvátkách, bitkách a masových hanách literárních se častovali rytíři slov, ohánějící se přitom pravdami tak plochými, až je z nich bolel svěrač. Třeba pan Q. troubí na ústup a skrývá se za tvrzením.. to je takzvaná figura impossibilé, tzn. nic mu nelze uznat a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen trocha správnosti, hned by byl polemický zápas prohrán. Při testimonii se jedná o odvrácení pozornosti směrem, které se dovolává nějaké autority a pokud tedy už před dávnými časy Flaubert tvrdil, že realita je oživená sněním, přestože onen se drží jiné pravdy, veřejné mínění pro oponenta se o příček sníží. Třeba šestá figura, imago, náleží v tom, že se místo odpůrce, takového, jaký je, nastrčí světu nepodobný hastroš, který se plácáním vyvrací, mluví se o něčem, co potíraný neměl nikdy na mysli a dokazuje se mu, že je hlupák, protože použil tezí, jichž nikdy nepoužil a pokud ano, tak nebyly jeho. Non haber, caput canis, termini i despicere, tkvící v ponížení, jen ledabyle doplňují seznam, který tu raději nebudu natruc blbečkům, zmetkům, tlachalům a plevelům rozvíjet.

Celý den pochlastávám, polehávám, tak jako vždy, když mám volno, takže se nedivte, že mi rupe v bedně. Ne, fakt, vypít tři flašky takhle nalačno, to vytáhnete z toho chlastu poslední esenci, asi jako vytáhnete ze smíchu jakousi poslední esenci, když jste zoufalí a hladoví. Ale není to znát, jen se motám víc než jindy, jenže písmenka mě stále poslouchají, takže prostě nevěřím, že se dneska zkáruju. Akorát srdce bolí víc než jindy, táhne samo ďábelskou pitku. Kdysi, když mi bylo blbě, ne že by mi bylo dneska blbě, ale kdysi, když mi blbě bylo, řídil jsem se nějakými větami, hesly. Teď už je pozdě se čímkoliv řídit, ale baví mě si podtrhávat... jedině prostým, prostě okamžitým postojem, tak jako když jsme pružní a silní a ve stáří se uchylujeme ke vzpomínkám, jako když se zapne elektrický proud a zas vypne..

Je to taková zábava, jako když ženská zničehonic dostane výprask a cítí se zbitě.. cítí se podvedeně, zneužitě, znásilněně. Tím chci říct, že bít ženskou není kdovíjaká zábava, jen říkám, že je to podobné, jako když na sebe bere provinilec díl viny.. a pokání, že celý život v myšlenkách hřešil a chtěl pít víc, než kolik měl předepsáno.

Pak už nejste nic než hybrid mezi vítězem a poraženým, kteří ve stejném sportovním duchu přijmou pravidla.. prostě výsledek klání. Není nevraživost na té či oné straně.

Vím to, protože mi alkohol už nic nedělá, vím, že čas je delší než jakákoliv vzdálenost a i když budu na Saturnu, tak budu nesmiřitelný. Protéká mnou řeka splašků, které se nějaký čas hromadily. Nakonec je to tak, že.. myslím, že... se prostě osud podobá člověku, utváří se podle něj, jako ho utváří třeba šaty, jako určitý kabát nebo bunda, kterou nosíme a když je nový ten kus hadru, padne komukoliv, a přece když jej nosíte dost dlouho, padne jen vám, poznáte podle rukávu, že ho může nosit jen ten jeden konkrétní člověk, kterého třeba znáte... Nejste to nikdy vy, kteří chytnete instinkt za paži, ale spíše paže, která jde vstříc instinktu, který se odtahuje. Nepotřebujete přece maličká nicotná potvrzení. Když něco chcete, tak se vším všudy. Proto si lidi ve vztazích nerozumí, úplně se jejich chtění rozbíhají a málokdy se střetnou.

Žít věčně sťatý je jako výbuch jako žít sám jako nežít, ba je to víc než žít, protože kolik chlastu znáš, tolikrát jsi člověkem - jasná záře i bažina , která zmizí a nic po sobě nezanechá... ani popel, ani odpad.