Ladí, kde urovná konflikty

Kdyby vědci zkoumali aktivitu mozku, došli by k objevům, které předčí naše divoká očekávání. Tak např. jsem potkal brunetu pod rozkvetlým jmelím, nalíčenou růží jak na maškarní bál. By mi nevadilo, kdyby šla třeba za princeznu a tančila na čardáš. Ale vadilo mi, že se o mě opřela, aby neupadla, tak byla indisponovaná. Musel jsem ji podepřít, mohl jsem ji nechat spadnout, ale to gentleman mého zrna neudělá. Jedna stěna její tváře byla poškrábaná, měla ošklivou jizvu nebo jen špínu ve tvaru jizvy, zplihlé vlasy ji trčely přes čelo. Stočila se k sloupkovému zábradlí a pustila se mě na chvíli, tak jsem měl možnost vidět ji i zepředu. Musela se narodit jako zombík. Místo očí měla bůhvíco a ve vyrudlých pracovních kalhotách vypadala jako chlap, kterému se v ochablých ústech nezračí už vůbec žádné překvapení, protože vypil celou řeku. Ani na mě nepohlédla, nedokázala se zpříma podívat, jen mluvila. "Ty bys mě chtěl ošukat, že, Jardo?"
Na což jsem odvětil, že za daných okolností s tím nemám problém.

"Jsem totiž ratolest roku v tomhle městě zdechlin, co, Vašku?" "Máš nakročeno správným směrem."

Jen tak tak neupadla, klopýtla a zas se přichytila mého rámě, ale pak zas spadla. Zvedl jsem ji a bylo to jak sbírat hrst hůlek ukrytých v ranečku hadříku. Oči měla široké a bylo v nich něco mateřského. Ne ani tak úděs, ani obyčejný strach. Očima svítila jak baterkou, když jdou lovci na aligátory. Měla navíc nepřirozeně mdlý hlas, bez důrazu, který mě trochu rajcoval. Představuji si, jak bych ji umlčel špinavou hadrou, nacpal jí ji do krku a lepící páskou přepásal.

Šla, jako bych ji vlekl. Ale vlekla se naštěstí sama. Dovedla mě k sobě domů a tam jsme postavili na čaj. Jako dva známí. Resp. čaj jsem udělal já, ona jen seděla předkloněná na židli (prsty se občas odrážela od podlahy) a pokoušela si sundat botu.

"Tak teď už mě ošukej, kovboji!" začala vyvádět jak pominutá, bál jsem se, že vzbudí sousedy a oni na mě zavolají policii. Měl jsem už tak dost problémů, ublížení na zdraví, výtržnictví, vzbuzování veřejného pohoršení a teď by k tomu ještě přibyl pokus o znásilnění. Prosil jsem ji na kolenou, aby nekřičela, že ji vyplním všechna její přání, pokud nějaká má.

Ale ta mrcha se jen smála. Snažil jsem se ovládnout, ale něco ve mně povolilo.

V těch očích neměla úděs ani strach, ale vítězoslávu. Už jsem to nevydržel a vytáhl opasek.

Na tohohle Štěpána jen tak nezapomeneš, darling!