Ze svých mladistvých let si pamatuji jen opar xylenové opilosti, roztrhané kalhotky a pěknou řádku psů. Psi mě provázeli, když jsem dopíjel tu lahodnou láhev zlaté tequily. Když jsem omylem strčil prsty pod řetězovou pilu a zapl, štěkali psi. Na vysvětlenou bych měl dodat, že jsem byl jetý. Myslel jsem si, že milosrdný židovský Bůh mi navěky nechá všechny prsty. Objevil se zas hlouček lidí s voříšky, když bylo po všem a ptali se mě, když jsem v šoku zíral na ty pahýly, jaké to je nemít prsty. Byl jsem asi úplně zoufalej, zoufalej jako člověk, kterému nezbývá, než aby jednou provždy opustil tuto planetu, ale to jsem jim neřekl, jen jsem zcepenělě hledět na ty odpadlé prsty. Korunu všemu nasadil zahradníček, který přišel, aby se ujistil, zda mi šmakovala hlávka zelí, kterou sám vypěstoval. Díval jsem se na něj, nemoha ze sebe dostat slov a jen tak v návalu zmatku zvedl ty haxny bez prstů a ukázal mu je. Možná kdybych měl kapesník, zakryl bych jima oči a opustil tu zvířecí společnost. Ale ti zasraní psi se utrhli ze řetězů. Bylo jich čím dál víc, jejich štěkot sílil, až jsem prostě dramaticky omdlel. Zatmívačka a sesun k zemi.
Pak mi je přišili zpátky, ale to bylo později. Nějak jsem na tu epizodu zapomněl, než jsem jednou měl jet na poznávací tábor pro děti ve věku od dvanácti do patnácti, takže už pořádně samostatné jedince. Mísili se tam Rusové s Ukrajincema a pekly se tam koblihy, štrůdl a knedlíky. Protože se jedná o jiné nastavení mysli, zvlášť u Ukrajinek je patrné, jak rády by obcovaly se svými horaly (Uraly) a protože já nejsem přece žádný lídr, vždycky jsem šlapal poslední ve vláčku, vždy jsem stál v posledních řadách, o nějakém vedoucím nemůže být řeč, jel jsem tam, aby řeč nestála a Taliban měl nový, strategický cíl útoku. Tam jsem si uvědomil, že mám v ranečku jen spacák a sbírku poezie, pár rozpadlých hader a toť vše, celý můj majetek. Sice jednoduchá výbava, ale naprd, není určena k přežití v nehostinných podmínkách, mezi cikády a škvory, kteří vás chtějí pokousat a už vůbec ne mezi tu inertní přírodu. Mezi ty stromy, ach, ty ponuré borovice, ke kterým jsem noc co noc vzhlížel. V dálce se rýsovaly továrny, kouřící své splodiny. Skrze ponuré borovice se pnuly ponuré mechy a úzkostlivě vyhlížející Ukrajinka si při úplňku spínala vlasy na balvanu, který ji nepatřil. Najednou mi bylo líto celého tábora. Můj otec, který mě bil v dětství jak řeznického čokla, se celý život snažil mi vštěpoval úctu k morálce a disciplíně, ale nějak se mu to nepovedlo. A potom, co vyčerpal všechny své fígle a rozbil si o mou tvář i druhou tvář všechny kosti, učinil můj život vpravdě nelítostným. Ale pak přišel konec, smrt, prázdná smrt, tupý konec a ten mě osvobodil, mohl jsem pozorovat, jak zasmušilá tvář mé matky se den ode dne jasní. A pozorovat naproti tomu zoufalství, ve kterém žila, když dělala na nás na všechny v továrně na boty, mě rozhodilo natolik, že jsem se raději v dospívání nedotýkal žádné osoby ženského pohlaví, neboť jsem myslel, že by pod mým ztvrdlým srdcem a ztěžklými údy natolik zkřehla, až by se roztopila.
Žádné komentáře:
Okomentovat