Měřím hodnotu proroků podle jejich schopnosti či neschopnosti pochybovat, dle frekvence jejich okamžiků srozumitelnosti. Pochybnosti je činí vskutku lidskými a jsou taky zajímavější než ty obyčejných lidí. Vše ostatní na nich je samý absolutismus, kázání, morální didaktismus. Chtějí učit druhé, přinést jim spásu, ukázat jim pravdu, změnit jejich osudy, jako kdyby jejich pravby byly lepší než pravdy druhých. Pouze pochyby odlišují proroky od maniaků. Ale není trochu pozdě pochybovat? Ten, kdo se domníval, že je syn boží, zapochyboval až na poslední chvilku. Kristus skutečně pochyboval až na kříži, ne na hoře. Jsem přesvědčen, že na kříži Ježíš záviděl anonymním lidem jejich osud a pokud by mohl, vydal by se na nejobskurnější místo světa, kde by po něm nikdo nežebral naději nebo spásu. Umím si ho představit samotného s římskými vojáky, požadujícího, aby ho sundali z kříže, vytáhli mu hřeby a nechali ho utéct někam, kde by žádná zoufající ozvěna člověka nepronikla.
Ne proto, že by náhle zapochyboval ve svůj úkol - byl příliš osvícený, než aby byl skeptikem - ale proto, že smrt druhých je těžší unést než svou vlastní. Ježíš podstoupil ukřižování, protože věděl, že jeho ideje mohou triumfovat pouze skrze jeho vlastní oběť.
Lidé říkají: abychom v tebe uvěřili, musíš se vzdát všeho, co je tvé a sebe zároveň. Chtějí tvou smrt jako záruku autenticity tvých přesvědčení. Proč obdivují práce psané krví? Protože takové práce je ušetří trápení, zatímco tuto iluzi zachovávají. Chtějí v tvých řádcích vidět krev a slzy. Obdiv davu je povahou sadistický. Nezemřel-li by Ježíš na kříži, křesťanství by neuspělo.
Smrtelníci pochybují o všem kromě smrti. Kristova smrt pro ně byla rozhodujícím důkazem platnosti křesťanských principů. Ježíš mohl snadnou uniknout ukřižování nebo se mohl upsat ďáblu. Kdo neuzavřel smlouvu s ďáblem, by neměl žít, protože ďábel vyjadřuje život lépe než bůh. Jestliže něčeho lituji, je to proto, že mě zřídkakdy ďábel pokoušel... ale zato bůh mě ani nemiloval.
Křesťané ještě nepochopili, že bůh jim je vzdálenější, než jsou oni od něj. Dovedu si jasně představit boha, který je znuděný lidmi, kteří pouze umí škemrat, rozloben trivialitou Stvoření, stejně tak znechucen nebem jako zemí. A vidím ho podnikat cestu do nicoty jako Ježíše, který utekl z kříže. Co by se stalo, kdyby římští vojáci vyslechli Ježíšovu prosbu, sundali ho z kříže a propustili? Zcela jistě by si nevyhlídl jiný koutek země, aby kázal, ale prostě by někde umřel, sám, bez sympatií lidí a bez slz. A i když předpokládáme, že nežebral o milost, protože byl příliš hrdý, pokládám za těžko uvěřitelné, že by nebyl posedlý myšlenkou o svobodě. Musel věřit, že je synem božím. Jeho přesvědčení mu nicméně nepomohlo pochybovat nebo být přestrašen strachem ze smrti ve chvíli jeho vrcholné oběti. Na kříži měl Ježíš momenty, pokud tedy nepochyboval, že je synem božím, kdy toho litoval. Přijal smrt jedinečně tak, že jeho myšlenky mohly slavit triumf.
Může být, že si Ježíše představuji hlubšího, než byl. Že měl méně pochyb a méně lítosti, že zapochyboval o svém posvátném původu pouze tehdy, když umíral. My, na druhou stranu, máme tolik pochybností a mrzí nás tolik věcí, že by se nikdo z nás neodvážil snít o tom, že je synem božím.
Ne proto, že by náhle zapochyboval ve svůj úkol - byl příliš osvícený, než aby byl skeptikem - ale proto, že smrt druhých je těžší unést než svou vlastní. Ježíš podstoupil ukřižování, protože věděl, že jeho ideje mohou triumfovat pouze skrze jeho vlastní oběť.
Lidé říkají: abychom v tebe uvěřili, musíš se vzdát všeho, co je tvé a sebe zároveň. Chtějí tvou smrt jako záruku autenticity tvých přesvědčení. Proč obdivují práce psané krví? Protože takové práce je ušetří trápení, zatímco tuto iluzi zachovávají. Chtějí v tvých řádcích vidět krev a slzy. Obdiv davu je povahou sadistický. Nezemřel-li by Ježíš na kříži, křesťanství by neuspělo.
Smrtelníci pochybují o všem kromě smrti. Kristova smrt pro ně byla rozhodujícím důkazem platnosti křesťanských principů. Ježíš mohl snadnou uniknout ukřižování nebo se mohl upsat ďáblu. Kdo neuzavřel smlouvu s ďáblem, by neměl žít, protože ďábel vyjadřuje život lépe než bůh. Jestliže něčeho lituji, je to proto, že mě zřídkakdy ďábel pokoušel... ale zato bůh mě ani nemiloval.
Křesťané ještě nepochopili, že bůh jim je vzdálenější, než jsou oni od něj. Dovedu si jasně představit boha, který je znuděný lidmi, kteří pouze umí škemrat, rozloben trivialitou Stvoření, stejně tak znechucen nebem jako zemí. A vidím ho podnikat cestu do nicoty jako Ježíše, který utekl z kříže. Co by se stalo, kdyby římští vojáci vyslechli Ježíšovu prosbu, sundali ho z kříže a propustili? Zcela jistě by si nevyhlídl jiný koutek země, aby kázal, ale prostě by někde umřel, sám, bez sympatií lidí a bez slz. A i když předpokládáme, že nežebral o milost, protože byl příliš hrdý, pokládám za těžko uvěřitelné, že by nebyl posedlý myšlenkou o svobodě. Musel věřit, že je synem božím. Jeho přesvědčení mu nicméně nepomohlo pochybovat nebo být přestrašen strachem ze smrti ve chvíli jeho vrcholné oběti. Na kříži měl Ježíš momenty, pokud tedy nepochyboval, že je synem božím, kdy toho litoval. Přijal smrt jedinečně tak, že jeho myšlenky mohly slavit triumf.
Může být, že si Ježíše představuji hlubšího, než byl. Že měl méně pochyb a méně lítosti, že zapochyboval o svém posvátném původu pouze tehdy, když umíral. My, na druhou stranu, máme tolik pochybností a mrzí nás tolik věcí, že by se nikdo z nás neodvážil snít o tom, že je synem božím.
"Čtením o koláči se nenajíš!", říká jedno zenové přísloví. Slova, knihy, přednášky slouží jen jako návod.
V sánskrtu je 10 slov pro štěstí. Proto jsou Indové štastnější.
Růži chrání trn.
Žádné komentáře:
Okomentovat