Pohled do azylového domu

Vy bláhoví! Jsem žena, vodila jsem vás za nos, bez ženské změkčilosti byste nepoznali mé pohlaví, byli byste v okenní tabulce nerozumu a ve dveřích zmatku, ale teď, když namítám, ba pravím, že jsem žena a nechci o sobě nechat rozhodovat ani chlapy ani psy, vězte, že lehám na slamníku na zemi, nepotřebuju nikoho a nehnu se z kuchyně, kterou napadám s pomocí lidských vynalézů, jako je nůž a vařečka, a držím dietu, protože tělem i duší se dovedu přiblížit k pitomému mužskému a pořezat mu chřtán, než si uvědomí, že se lapil do mých tenat a vztahy, jak známo, žerou kalorie.
S mužskou společností si vím rady, někdy táboří v přikrývkách, někdy v pokojích bez ničeho, zárodečně popíjejí a formálně se cítí blažení, celou noc hrají karty, klábosí, tehdy se těch zápasů taky účastním a třeba se svleču jen do kalhotek a vystavuje své ukázkové křivky. Na které se někteří nemohou dívat. Protože ne že bych byla tak hnusná, jsou dokonalé, ale nevzrušeně přihlížet božskému - je bolestné. Synové mých milenců si často nade mnou honí, tak jsem aspoň slýchávala, když mi do ouška jejich tatíci šeptali milostná vyznání. Ačkoliv sama nepiju, vůbec nikdy, podaří se mi někdy obstarat líh pro ostatní. Nebo jim přivezu whisku od kamaráda řezníka. Znám chlapy, kteří ji pijou s jakousi zdrženlivostí. No nevím. Podle mě by se whiska měla chlamtat, je to pití pro pravé výtržníky a pokud si chlap chce zachovat jakousi duchovní solventnost, nezbývá mu než ji prolívat hardlem od kolébky do hrobu. Vyrvat ji z kořenů. Osít ji a pak všeho na několik loků nechat. Posadit se doprostřed toho ledu, které působí ustavičné její pití. Dech věčných pijáků whisků je chladný jak bríza. Pak můžeš odpočívat, tak tři roky, než dokončíš, cos začal. Ale jsou i tací, kteří chtějí více. Není se čemu život. Když někdo dospěje k přesvědčení, že usiluje o život, jaký teď vede, nejspíš přemýšlí chorobně moc.