Můj samá žíla schlong olizuje kraječky pošev samic. Na porno časáku. Vytéká z nich růžová štáva. Nebo se jen drolí ztuhlá mrdka. Představuji si osmičku, jak ho má v puse a dusí se jím a směju se jak R. na tahu. Zrovna jede na koloběžce, usmívám se na ni a vstávám s kalhotami na půl žerdi. Eso peso. Utíká a kříčí, oči jí však září leskem předtuchy, ortelem zaslíbení, skutečností hmoty, s níž přijde o věneček. Za nejbližším balvanem na ni čeká tatínek. Pozvedá ruku, gestem rozpaku drtí si pěsti, cosi pokřikuje a jde směrem ke mně. Nabízím mu možnost odchodu, nemá šanci, chudák, zaútočí, tak ho biju hlava nehlava, holčička vyráží výkřiky, které zní, jako když květy o smrti brebentí. Už mě přestalo bavit ho tlouct, tak mu dávám možnost odejít, sebere se, opráší, posbírá zuby a jde, zrychluje, neotáčí se, jen poslušně šlape podél koloběžky a dcera se pořád po mně zmateně obrací s toutéž němou otázkou.
Na speedu. Nic mě nebolí, nohy na litiové, knoflíkové baterky se nešetří, napřahují, vydávají tolik energie, že nevychází pravidelnost kroku a kulhám. Pravda stehen rozpálených racemáty, pravolevotočivými aktivnímí látkami. Co krok sun, to elevace směrem k božskému tanci, vířivý náběh na paso doble uvolněnosti, harmonický swing a giga. Žádně tělo, ergo žádné hranice. Rozbíjím při růžovém západu slunce, který neumím popsat, popelnice, víka se válejí u kanálu, přijde za mnou zfetovanec a chce ubalit cigaretu, tumáš, ubal si sám, kopu ho do rozkroku, libuji si v jeho přiblbých vzdeších, vypouští páru kondenzovaných brzkých zim z huby, užívám se ty kreace, bažím po plivancích do trávy... neposekané, cvrčky prolezlé trávy. Zdrátuju se jak o něco hůř než prvák z práv a pro dramatický efekt ulehám na sochu ležící dívky, měděný, měděný nad lunou jezdec na keramické herce, třmeny ji valím do lýtek, snad zalamuju, usínám, možná taky odcházím pryč odsud, nepřetržitý sled stejně odcházejích tam někde v neurčitu zbarvuje tvář země do nachova, chce se snít o obřím poprsí truchlící Madony, pulzující rotující ocásky hvězd na nebeském plátně dorážejí s nulovou gravitací, až skloněny před mým nosem mě zlehka políbí na dobrou noc, naposledy ožívám popálen popraškem orbitu, než sebou švihnu o keramická záda dívky.
Má enklává láká podivíny, brzy se srotí kolem mě už slušný hlouček a dožadují se stejného matroše. Šrotuju jen na setrvačník. Má oáza na bludném kameni čtyři stopy od lavičky, benzedrin valím do chřípí příručním inhalátorem. Většinou jen mlčím a těžce lapám do dechu, občas pronesu jako Sokrates, ten čuňák, nějaký kec: v každém člověku je slunce, jenom je nechat plát... nemá být koráb zakotven jen jednou kotvou... Nastává těžký crash, pár dní jen ležím u lavičky, vybírám z koše nedopité flašky, které mi zanechali přátelé. Co bych si bez nich počal, šatí mě, krmí, dávají mi pocit domova. Obaly od žvýkaček a prezervativů se válejí na dně koše. Nořím hlavu do chomoutu odpaďáku a olizuju kapky fernetu z nabroušeného nože na odizolování kabelů. "Ty rozhodně nejsi žádný velký smutný osamělý muž," říká mi Mardou, když mě vidí ležet na lavičce, "jen obyčejný čuňák, takových jako ty je mraky." Není zvyklá na paranoidní alkáče se sklony k drogám, přitahují ji jen obrýlení introvertní sušinkové, intelektuálové, vyzáblí diskutéři o nesmrtelnosti chrousta. Netuší tak, že na mě nepoužila kanón, nýbrž foukačku.
Na speedu. Nic mě nebolí, nohy na litiové, knoflíkové baterky se nešetří, napřahují, vydávají tolik energie, že nevychází pravidelnost kroku a kulhám. Pravda stehen rozpálených racemáty, pravolevotočivými aktivnímí látkami. Co krok sun, to elevace směrem k božskému tanci, vířivý náběh na paso doble uvolněnosti, harmonický swing a giga. Žádně tělo, ergo žádné hranice. Rozbíjím při růžovém západu slunce, který neumím popsat, popelnice, víka se válejí u kanálu, přijde za mnou zfetovanec a chce ubalit cigaretu, tumáš, ubal si sám, kopu ho do rozkroku, libuji si v jeho přiblbých vzdeších, vypouští páru kondenzovaných brzkých zim z huby, užívám se ty kreace, bažím po plivancích do trávy... neposekané, cvrčky prolezlé trávy. Zdrátuju se jak o něco hůř než prvák z práv a pro dramatický efekt ulehám na sochu ležící dívky, měděný, měděný nad lunou jezdec na keramické herce, třmeny ji valím do lýtek, snad zalamuju, usínám, možná taky odcházím pryč odsud, nepřetržitý sled stejně odcházejích tam někde v neurčitu zbarvuje tvář země do nachova, chce se snít o obřím poprsí truchlící Madony, pulzující rotující ocásky hvězd na nebeském plátně dorážejí s nulovou gravitací, až skloněny před mým nosem mě zlehka políbí na dobrou noc, naposledy ožívám popálen popraškem orbitu, než sebou švihnu o keramická záda dívky.
Má enklává láká podivíny, brzy se srotí kolem mě už slušný hlouček a dožadují se stejného matroše. Šrotuju jen na setrvačník. Má oáza na bludném kameni čtyři stopy od lavičky, benzedrin valím do chřípí příručním inhalátorem. Většinou jen mlčím a těžce lapám do dechu, občas pronesu jako Sokrates, ten čuňák, nějaký kec: v každém člověku je slunce, jenom je nechat plát... nemá být koráb zakotven jen jednou kotvou... Nastává těžký crash, pár dní jen ležím u lavičky, vybírám z koše nedopité flašky, které mi zanechali přátelé. Co bych si bez nich počal, šatí mě, krmí, dávají mi pocit domova. Obaly od žvýkaček a prezervativů se válejí na dně koše. Nořím hlavu do chomoutu odpaďáku a olizuju kapky fernetu z nabroušeného nože na odizolování kabelů. "Ty rozhodně nejsi žádný velký smutný osamělý muž," říká mi Mardou, když mě vidí ležet na lavičce, "jen obyčejný čuňák, takových jako ty je mraky." Není zvyklá na paranoidní alkáče se sklony k drogám, přitahují ji jen obrýlení introvertní sušinkové, intelektuálové, vyzáblí diskutéři o nesmrtelnosti chrousta. Netuší tak, že na mě nepoužila kanón, nýbrž foukačku.
Žádné komentáře:
Okomentovat