Tak a je dopsáno. Ale než vám ukážu co, povězme si něco o panu Širáčkovi, nadobyčej nadanému reportérovi, který v pisárně redakce Jazykozpytu sedí nad textíky, noviny už šly do tisku, on jen sklíčeně sedí a něco luští pod lupou. Každý předplatitel obtýdeníku má možnost si nechat vyložit povahu z písma, které zmíněný pan Širáček v cuku letu rozluští a zašle rozbor abonentovy povahy obratem. Má tedy před sebou hromádku rozpečetěných dopisů a sedí, venku šírá a deští, hodiny na radnici se zastavily na dvojce - ráno, samozřejmě je už pozdě na cokoliv, ale dole pod okny dojíždí studentská oslava či co, tak náš literární génius čas od času povstane od židle, přeskočí k oknu a zadívá se na pozdní chodce a vrávoravé stíny. Pan Širáček se z povzdechem vrátí k kupce dopisů u stolu. Otevře jeden namátkou, ponurost rukopisu ho hned uhodí do očí a rozesmutí, podívá se kolem, tak jako pokaždé, aby nabral in spiro a hned se dá znalecky do díla: "Vážený Petře, jste povahy pro naší dobu nešťastné, váš život je pln výkyvů a změn, které přinášejí smutky a ... nejspíš vám nekyne žádná naděje..."
Ustane v psaní a rozhlédne se jako vždy po tmavé místnosti, a hle, na polici v koutě stojí černá láhev, vysoko na polici, kam si musí vzít stoličku, aby dosáhl. Pokračuje, co se obslouží: "a ztratil jste víru v budoucnost světa a ve světlo lidí, v ctnosti a spravedlnost, v povaze navíc máte jeden škaredý rys a sice, když si vezmete něco do hlavy, tak to musíte mít..." Zde ustává a chopí se znovu láhve a hltavě ji přiloží k ústům, chvíli saje, pak ji zas pokládá na polici a dokončí Petrův rozbor několika úsečnými slovy: "Celkem vám doporučuji, abyste vydržel, vedete si dobře." Otvírá další obálku, znalec písma obsah rychle přehlédne, laskavé, soucitné, leč kritické oko se jakoby blahosklonně usměje a začne:
Jindříšku, zdá se, že jste od přírody melancholik, ale přece se občas dovede zasmát. Poznal jste, jak bolí nepřízeň osudu, ale rozhodl jste se, že budete na svět hledět z jasnějšího úhlu, jestli to smím říct, možná trochu holdujete alkoholu, ale jak říkám, celkem střídmě. Buďte na pozoru, střídmost nikdy neškodí, oživuje ducha, rozněcuje fantazii k bujnému vypětí, jenže jakmile se přehání...." V tom okamžiku pana Širáčka zřejmě přemohou city, vyskočí z židle, oběhne jednou dvakrát místnost, a zas usedá, aby skončil: "Při přehánění se střídmost stává zhoubou." Nechá se unést naznačeným proudem myšlenek a zazívá. Píše teď ostošest a cítí, jak lehce, dopisy se obnažují před jeho pronikavým zrakem a rozbory se hrnou z obratného pera. Čas od času se obrací k černému zdroji inspirace na polici.
Širáček konstatuje v monologu, že je počasí jak z hedvábí, bez vyhlídek na průtrže mračen, patrně kolem přechází vesna a dráždí nás na krčku štíhlými prstíky. Vidí ji před sebou, kterak vrávoravě pohupskává. Její tvář však je tak dobrá, vyzařuje takovou dobrotu, že vylučuje podezření, že by nás chtěla snad zaškrtit. K dalšímu dopisu se dostává s úsměvem na tváři, blaženým a trochu mimo a hned, jak jej spatří, se mu sluníčko na rtech ještě rozšíří. Mohl by nezkušenému oku připadat jako písmo staré panny, špičaté, ale víme, že písmo klame, a pan Širáček je jiného názoru, protože píše: "Dorotko, jste veselá a žoviální, máte náladu, která vašemu okolí rozjasní den, občas dáváte najevo bouřlivé veselí a libujete si v nevázanosti, protože cítite, že patří k vašemu založení a že byste ho neměla potlačovat. No celkem vzato se na vás svět směje jakbysmet. Napište zas někdy, cítím, že jsme spřízněni." Tvůrčí napětí povoluje, láhev leží na stole skorem vypitá. Už je něco kolem čtvrté, když se dostane k jedomu z posledních dopisů - zdá se, jako by psalo plaché děvčátko. Jenže pan Širáček se nedá oklamat, zavrtí hlavou. "Ubohá Dášo, poznala jste ohromné štěstí, ale pominulo. Zoufalství vás žene k zapomnění v pití. Váš rukopis svědčí o tom, že jste v třetí fázi alkoholismu. Obávám se, že brzy můžete čekat delirium tremens. Chudinko Dášo! Nesnažte se přestat, stejně už je pozdě!" Je nejspíš dojat neblahým osudem pisatelky, oči mu vlhnou, takže se rozhoduje vytáhnout další láhev a zachránit situaci. Už mu chybí jen jeden dva, ale tu zjišťuje, že mu došla zásoba povah. To se totiž občas přihodí a není to pro nadaného pána žádný důvod k rozpolcení. Tehdy nastává čas na vyplnění prázdného místa nějakou vymyšlenou povahou nebo dvěma, jejichž rozbor odpovídá ustrojení jeho mysli. Okamžik zamyšleně patří z okna, pak napíše: "Vaše ruka je pevná, (již ne) nedáte se snadno pohnout, abyste upustil, co vám náleží, ale chcete uchvátit víc, než vám náleží. Vstoupil jste do celoživotního svazku, ale vaše sobectví hrozí, že svazek přetrhne."
Ustane v psaní a rozhlédne se jako vždy po tmavé místnosti, a hle, na polici v koutě stojí černá láhev, vysoko na polici, kam si musí vzít stoličku, aby dosáhl. Pokračuje, co se obslouží: "a ztratil jste víru v budoucnost světa a ve světlo lidí, v ctnosti a spravedlnost, v povaze navíc máte jeden škaredý rys a sice, když si vezmete něco do hlavy, tak to musíte mít..." Zde ustává a chopí se znovu láhve a hltavě ji přiloží k ústům, chvíli saje, pak ji zas pokládá na polici a dokončí Petrův rozbor několika úsečnými slovy: "Celkem vám doporučuji, abyste vydržel, vedete si dobře." Otvírá další obálku, znalec písma obsah rychle přehlédne, laskavé, soucitné, leč kritické oko se jakoby blahosklonně usměje a začne:
Jindříšku, zdá se, že jste od přírody melancholik, ale přece se občas dovede zasmát. Poznal jste, jak bolí nepřízeň osudu, ale rozhodl jste se, že budete na svět hledět z jasnějšího úhlu, jestli to smím říct, možná trochu holdujete alkoholu, ale jak říkám, celkem střídmě. Buďte na pozoru, střídmost nikdy neškodí, oživuje ducha, rozněcuje fantazii k bujnému vypětí, jenže jakmile se přehání...." V tom okamžiku pana Širáčka zřejmě přemohou city, vyskočí z židle, oběhne jednou dvakrát místnost, a zas usedá, aby skončil: "Při přehánění se střídmost stává zhoubou." Nechá se unést naznačeným proudem myšlenek a zazívá. Píše teď ostošest a cítí, jak lehce, dopisy se obnažují před jeho pronikavým zrakem a rozbory se hrnou z obratného pera. Čas od času se obrací k černému zdroji inspirace na polici.
Širáček konstatuje v monologu, že je počasí jak z hedvábí, bez vyhlídek na průtrže mračen, patrně kolem přechází vesna a dráždí nás na krčku štíhlými prstíky. Vidí ji před sebou, kterak vrávoravě pohupskává. Její tvář však je tak dobrá, vyzařuje takovou dobrotu, že vylučuje podezření, že by nás chtěla snad zaškrtit. K dalšímu dopisu se dostává s úsměvem na tváři, blaženým a trochu mimo a hned, jak jej spatří, se mu sluníčko na rtech ještě rozšíří. Mohl by nezkušenému oku připadat jako písmo staré panny, špičaté, ale víme, že písmo klame, a pan Širáček je jiného názoru, protože píše: "Dorotko, jste veselá a žoviální, máte náladu, která vašemu okolí rozjasní den, občas dáváte najevo bouřlivé veselí a libujete si v nevázanosti, protože cítite, že patří k vašemu založení a že byste ho neměla potlačovat. No celkem vzato se na vás svět směje jakbysmet. Napište zas někdy, cítím, že jsme spřízněni." Tvůrčí napětí povoluje, láhev leží na stole skorem vypitá. Už je něco kolem čtvrté, když se dostane k jedomu z posledních dopisů - zdá se, jako by psalo plaché děvčátko. Jenže pan Širáček se nedá oklamat, zavrtí hlavou. "Ubohá Dášo, poznala jste ohromné štěstí, ale pominulo. Zoufalství vás žene k zapomnění v pití. Váš rukopis svědčí o tom, že jste v třetí fázi alkoholismu. Obávám se, že brzy můžete čekat delirium tremens. Chudinko Dášo! Nesnažte se přestat, stejně už je pozdě!" Je nejspíš dojat neblahým osudem pisatelky, oči mu vlhnou, takže se rozhoduje vytáhnout další láhev a zachránit situaci. Už mu chybí jen jeden dva, ale tu zjišťuje, že mu došla zásoba povah. To se totiž občas přihodí a není to pro nadaného pána žádný důvod k rozpolcení. Tehdy nastává čas na vyplnění prázdného místa nějakou vymyšlenou povahou nebo dvěma, jejichž rozbor odpovídá ustrojení jeho mysli. Okamžik zamyšleně patří z okna, pak napíše: "Vaše ruka je pevná, (již ne) nedáte se snadno pohnout, abyste upustil, co vám náleží, ale chcete uchvátit víc, než vám náleží. Vstoupil jste do celoživotního svazku, ale vaše sobectví hrozí, že svazek přetrhne."
Podle Leacocka
Žádné komentáře:
Okomentovat