Vůle, která toho, kdo je jí schopen, činí schopným každého činu a všeho. Je přibližně roven nadpozemství, trasncendentálnímu monstru.
Silná vůle je v každém ohledu děsivá, roztahuje křídla a činí z toho, kdo jí vládne, dravce slídící nad kořistí. Utéci před vůlí lze jen do lůna odvahy. Kdo je však natolik odvážný, aby popatřil na zpěněnou Vůli a nezalekl se. Existují tak mocné vůle, že v jejich přítomnosti bez odporu přijimáme jejich požadavky a začleňujeme je do svého jednání. Vůle je taky mimo jiné spiknutí za účelem dodat si zdání.
Sebechytřejší člověk mi připadá jako hlupák v porovnání s někým, kdo opravdu do hloubky myslí.
Kde je kořen všeho hovadství? Lze jej vystopovat na trase hrdinů? Pravděpodobně ano. Nejmnohotvárnější duše se dopouštějí nejčernějších přehmatů. Neustále zkoušet - a selhávat - jak učí psychologie štěstí, vede k úspěchu s každým dalším připsaným neúspěchem. Proto se nikdy nevzdávejte, už jen proto, že nikomu - kromě vás samých - nezáleží na tom, zda uspějete čili nic.
V čem vězí výlučnost heroických činů? Právě bezprostředně v nás, v našem drobečkovém úsilí, které je korunováno vůlí, kterou podobně jako opilce ničím nezastavíte, sotva v něčem jiném.
Je to jak s tou vznešeností duše? Dává křídla tělu. Dnešní aeroplánní, berličkové (podvozkové, sáňkové) lidstvo nechápe význam křídel.
Copak je dejme tomu autismus obdivuhodný? Nabádat nás, ať jsme učení jako Swedenborg? Ten chlap byl úplný magor, v soukromí i na veřejnosti plácal s vehemencí vozíčkáře, vytvořil teorie, vedoucí do tak slepých (jenže tak stupidně slepých) uliček, že by mu je záviděla i múza Melpomené. Nyní na jeho počest "přesvědčení" zakládají sekty a obětují své ledviny. Lidé jako Bobby Fischer nebo obskurní matematici (ať žije Fermatova věta, absolutně vítěz ve skupině bludných přesvědčení a fanatismu do nebe volajícího) v přítmí svých skript, mají vůbec mozek? Zárodek fungujícího mozku? Nebo jen hmotu uvnitř, bez spojů? Hawking představuje už vrcholný propad homo sapiens, omyl přírody. I když některé hříčky prozřetelnosti jsou svaté, on je docela tuctový chlap s velmi nemocnou (jenom nemocnou, žádné konotace, žádné duševní nemoce, bláznění géniů, regrese požehnaných), až chorou myslí, kterému bůhvíproč všichni visí na jazyku. Chápete, že o vesmíru nikdo nic neví? To, co víme, je míň než atom prachu na koberci, který mám u postele. Přesto se odvolávají na něj a jeho brilantní vědomosti vzešlé z pouhého fantazírování, co dokázal, si vymyslel, tak jako to dělá každý, od účetního po ředitele chudobince. Noc co noc vyhlíží dalekohledem přílet marťanské lodi... Je to dobré, ne že ne, ale jen do rubriky časopisu, pro rukověť humoristy, sběratele kuriozit, bajkaře, ne pro reál, nic seriózního. Spíš tu úřaduje zkriplenost, uskřinutost ducha, jenž se bujně rozroste pouze na jednom z tisíce výčnělků, v náhodném provizorním koutku. Jako kdyby vám ve skleníku v řádku vyrostla jediná (a co že pěkná?) růže a sto jich zatím zplanělo. Na jejich místě si darmo vegetí petrželka... Neříkám, že jsem nějaký chytrolín, ale já kurevsky fetoval, tak mám aspoň výmluvu, proč nebýt "chytrý"! Patnáct let trvá, než se člověk písmem trochu naučí vyjadřovat své názory, a to jen v případě, že se opravdu učí. Jako si někdo v živých barvách pamatuje svou první milostnou zkušenost nebo co já vím, předávání červeného diplomu, já si pamatuji jen záblesky, kdy ležím pod stolem, pod židlemi, pod podrážkami, pod škarpou, zvláštní je, že vždycky ležím a pokaždé je pohled nasměrován na totéž místo, které se postupně rozpíjí. Zvláštní, ale asi docela bězné. Fixace vjemů... každopádně jsem naštěstí psaní nikdy nic nedal, jinak bych se dneska viděl na pultech s nálepkou best-seller a tím bych si zároveň podepsal ortel - dosaďte si subjektivně čeho. Čeho se vám nedostává.
Vše vyšší v člověku mluví pro jeho okamžitou smrt. Co se vzpírá smrti, není hodno reflexivní existence. Dobře si uvědomuji, že kdo takhle uvažuje, je už předem odsouzen k tr(a)pnému osudu. Přesto spatřuji nevýslovnou nádheru ve snaze člověka se poměřovat s nepomeřitelným, jeho víru v budoucnost před Rozhodnutím Nezvratna, před tou soudnou stolicí kosmu. Jako kdyby s věkem nepřibývaly jen vrásky a starosti. Kdo vyhliží, že mu bude časem lépe, jak sám sebe asi klame? Klame se hned nadvakrát. Nejprve je klamán iluzí štěstí, jež je tak jako tak vrtkavé a neposedné, druhak pak klame svou sebedůvěru. Může si říkat vlastník existence. Každý si může říkat, že má život, že působí rozumem. Pravdou však je, že vlastně nic doopravdy nemáme, ničím prokazatelně nejsme a naše životy jsou jeden jako druhý naprosto jalové, vyplňují jen nudu a prázdnotu světa, který nám klepe na dveře. A pospíchat je to nejhorší, co můžete udělat. Spěchejte leda do hrobu. Doporučuji každému, kdo na vás jde s termíny, jít na něj odvetně s nožem a výhružkami, pěkně po česku. Lidi. I když je svět nicotný, vaše smysly si mohou užít hotové orgie. Nenechte se okrádat o extra čas ve školách a na jiných institucích. Dělejte jen tolik, abyste nemuseli litovat do hajzlu spláchnutých minut. Jděte za tím, co vás miluje, protože milovat je vždy víc než být milován, ergo jdete za větším.
Kéž bych se raději neutvrzoval v tom, jak je život každého z nás bezvýznamný. Jak šedivá, jednotvárně vyžilá je pouť časem (i prostorem) v tom nepřetržitém sledu dní, které nemají začátku ani konce a jsou zhola bez významu; jiného než toho, že jsme museli už dávno dojít k poznání, možno-li tvrdit: pšenka života je pěkně shnilá. Mnoho klasů spokojeně hrabe, leží na mezi, v chládku, strojově trčí mezi námi a všechny jsou nahnilé. Mnoho plesnivých jablek a všechny musí z košíku ven. Kéž by, ale jinak to neumím, jinak nemyslím.
Silná vůle je v každém ohledu děsivá, roztahuje křídla a činí z toho, kdo jí vládne, dravce slídící nad kořistí. Utéci před vůlí lze jen do lůna odvahy. Kdo je však natolik odvážný, aby popatřil na zpěněnou Vůli a nezalekl se. Existují tak mocné vůle, že v jejich přítomnosti bez odporu přijimáme jejich požadavky a začleňujeme je do svého jednání. Vůle je taky mimo jiné spiknutí za účelem dodat si zdání.
Sebechytřejší člověk mi připadá jako hlupák v porovnání s někým, kdo opravdu do hloubky myslí.
Kde je kořen všeho hovadství? Lze jej vystopovat na trase hrdinů? Pravděpodobně ano. Nejmnohotvárnější duše se dopouštějí nejčernějších přehmatů. Neustále zkoušet - a selhávat - jak učí psychologie štěstí, vede k úspěchu s každým dalším připsaným neúspěchem. Proto se nikdy nevzdávejte, už jen proto, že nikomu - kromě vás samých - nezáleží na tom, zda uspějete čili nic.
V čem vězí výlučnost heroických činů? Právě bezprostředně v nás, v našem drobečkovém úsilí, které je korunováno vůlí, kterou podobně jako opilce ničím nezastavíte, sotva v něčem jiném.
Je to jak s tou vznešeností duše? Dává křídla tělu. Dnešní aeroplánní, berličkové (podvozkové, sáňkové) lidstvo nechápe význam křídel.
Copak je dejme tomu autismus obdivuhodný? Nabádat nás, ať jsme učení jako Swedenborg? Ten chlap byl úplný magor, v soukromí i na veřejnosti plácal s vehemencí vozíčkáře, vytvořil teorie, vedoucí do tak slepých (jenže tak stupidně slepých) uliček, že by mu je záviděla i múza Melpomené. Nyní na jeho počest "přesvědčení" zakládají sekty a obětují své ledviny. Lidé jako Bobby Fischer nebo obskurní matematici (ať žije Fermatova věta, absolutně vítěz ve skupině bludných přesvědčení a fanatismu do nebe volajícího) v přítmí svých skript, mají vůbec mozek? Zárodek fungujícího mozku? Nebo jen hmotu uvnitř, bez spojů? Hawking představuje už vrcholný propad homo sapiens, omyl přírody. I když některé hříčky prozřetelnosti jsou svaté, on je docela tuctový chlap s velmi nemocnou (jenom nemocnou, žádné konotace, žádné duševní nemoce, bláznění géniů, regrese požehnaných), až chorou myslí, kterému bůhvíproč všichni visí na jazyku. Chápete, že o vesmíru nikdo nic neví? To, co víme, je míň než atom prachu na koberci, který mám u postele. Přesto se odvolávají na něj a jeho brilantní vědomosti vzešlé z pouhého fantazírování, co dokázal, si vymyslel, tak jako to dělá každý, od účetního po ředitele chudobince. Noc co noc vyhlíží dalekohledem přílet marťanské lodi... Je to dobré, ne že ne, ale jen do rubriky časopisu, pro rukověť humoristy, sběratele kuriozit, bajkaře, ne pro reál, nic seriózního. Spíš tu úřaduje zkriplenost, uskřinutost ducha, jenž se bujně rozroste pouze na jednom z tisíce výčnělků, v náhodném provizorním koutku. Jako kdyby vám ve skleníku v řádku vyrostla jediná (a co že pěkná?) růže a sto jich zatím zplanělo. Na jejich místě si darmo vegetí petrželka... Neříkám, že jsem nějaký chytrolín, ale já kurevsky fetoval, tak mám aspoň výmluvu, proč nebýt "chytrý"! Patnáct let trvá, než se člověk písmem trochu naučí vyjadřovat své názory, a to jen v případě, že se opravdu učí. Jako si někdo v živých barvách pamatuje svou první milostnou zkušenost nebo co já vím, předávání červeného diplomu, já si pamatuji jen záblesky, kdy ležím pod stolem, pod židlemi, pod podrážkami, pod škarpou, zvláštní je, že vždycky ležím a pokaždé je pohled nasměrován na totéž místo, které se postupně rozpíjí. Zvláštní, ale asi docela bězné. Fixace vjemů... každopádně jsem naštěstí psaní nikdy nic nedal, jinak bych se dneska viděl na pultech s nálepkou best-seller a tím bych si zároveň podepsal ortel - dosaďte si subjektivně čeho. Čeho se vám nedostává.
Vše vyšší v člověku mluví pro jeho okamžitou smrt. Co se vzpírá smrti, není hodno reflexivní existence. Dobře si uvědomuji, že kdo takhle uvažuje, je už předem odsouzen k tr(a)pnému osudu. Přesto spatřuji nevýslovnou nádheru ve snaze člověka se poměřovat s nepomeřitelným, jeho víru v budoucnost před Rozhodnutím Nezvratna, před tou soudnou stolicí kosmu. Jako kdyby s věkem nepřibývaly jen vrásky a starosti. Kdo vyhliží, že mu bude časem lépe, jak sám sebe asi klame? Klame se hned nadvakrát. Nejprve je klamán iluzí štěstí, jež je tak jako tak vrtkavé a neposedné, druhak pak klame svou sebedůvěru. Může si říkat vlastník existence. Každý si může říkat, že má život, že působí rozumem. Pravdou však je, že vlastně nic doopravdy nemáme, ničím prokazatelně nejsme a naše životy jsou jeden jako druhý naprosto jalové, vyplňují jen nudu a prázdnotu světa, který nám klepe na dveře. A pospíchat je to nejhorší, co můžete udělat. Spěchejte leda do hrobu. Doporučuji každému, kdo na vás jde s termíny, jít na něj odvetně s nožem a výhružkami, pěkně po česku. Lidi. I když je svět nicotný, vaše smysly si mohou užít hotové orgie. Nenechte se okrádat o extra čas ve školách a na jiných institucích. Dělejte jen tolik, abyste nemuseli litovat do hajzlu spláchnutých minut. Jděte za tím, co vás miluje, protože milovat je vždy víc než být milován, ergo jdete za větším.
Kéž bych se raději neutvrzoval v tom, jak je život každého z nás bezvýznamný. Jak šedivá, jednotvárně vyžilá je pouť časem (i prostorem) v tom nepřetržitém sledu dní, které nemají začátku ani konce a jsou zhola bez významu; jiného než toho, že jsme museli už dávno dojít k poznání, možno-li tvrdit: pšenka života je pěkně shnilá. Mnoho klasů spokojeně hrabe, leží na mezi, v chládku, strojově trčí mezi námi a všechny jsou nahnilé. Mnoho plesnivých jablek a všechny musí z košíku ven. Kéž by, ale jinak to neumím, jinak nemyslím.
A neberte nic vážně. Che che.
Honem jdu pěkně do nějaké negerské, smrduté žumpy na okna. Jestli tady vydržím, tak jsem dobrý. Šotku, šotku, pěkně prosím, mile se usmívám, dej mi jutro (Karin asi nebude nadšená z matení slůvek!) radost z práce a něco ušlechtilého na pohledění! Dej mi rodinu, dej mi sílu tmelit, co je napadrť, dej mi naději, dej mi odpuštění, tedy dej mi všechno..., nač být skromný... nač být pokorný jak jakýsi farář? Kdo nechce všechno, nechce vůbec nic. Především mi dej Osudovou.
Kurzívou Klíma
Žádné komentáře:
Okomentovat