Cotardův paradox

Svírá mě bříško! Asi jsem snědl shnilé tortelliny. A PŘESTO hrdinsky usednu k noťasu a zaznamenám jako kronikář prameny dne! Chápete, že není nic snadného psát s bolavým bříškem? Chtělo by to na něj přiložit náplast, ale kde ji vzít. A kam ji potom umístit? To je složitější hádanka než pro školáka najít cestu do lůna ženy. Ještě že dneska kluci dospívají tak rychle a holky je ještě nechávají v závěsu. Bolí mě bříško a nehty na prstech u nohou, hlava celá hoří... Taky mě škrábe v krku, nevypil jsem svůj bezinkový čaj a nezajedl zázvorovou buchtou, aby mi pročistila hleny v hltanu nebo hrtanu nebo čím prochází strava.
Přesto se odhodlám sepsat historii jednoho příběhu, neboť nejsem žádný hypochondr! Asi ani psychotronické seance by mi nepomohly a další jiné formy relaxace by kýžené ovoce sotva přinesly. Cítím se nemocen, ale nejsem žádný hypochondr. Kdybych byl, tak bych na sebe byl právem pyšný. Copak ještě někdo slyšel o lepší formě zábavy, než se octnout v ordinaci s člověkem, kterého bolí celé tělo a kterému doktor po prohlídce řekne: Jste zdráv jako ryba našeho věku.
Vždyť ta jejich až neuvěřitelná bájivost má svůj původ v ohromné fantazii, která pracuje, když ostatní jen tupě opakují rutinní procesy a činnosti. Jsou to umělci reality. Není nic lepšího než přijít k člověku, který celý den spí na kanapi a optat se ho, jak se měl. A on začne vypočítávat, že necítí ruce, nemůže se postavit na nohy a cítí se na pokraji smrti. Má přitom vytřeštěné oči.

Jeho matka pak dodá, že asi nemá žádné vnitřní orgány, protože nepotřebuje přijímat potravu a že se domnívá, že stejně neumře, protože je prokletý.

Cotard byl umělec druhého řádu, protože stále ještě potřeboval potvrzení okolí. Bez publika by jeho duše stále odpočívala a tiše skomírala.

Zato takový Münchhausen. Real deal. Nemá obdoby, notorik bez slitování. Jde ve své dovednosti tak daleko, až přesvědčí sám sebe, aby nepřestával tlačit na pilu, však ono ho něco eventuelně zastaví, ale lidi už to nebudou. Je tak vynalézavý, až donutí všechny doktory myslet si, že je zcela nevyléčitelně nemocen a musí podstoupit operaci, zcela neopodstatněnou, jak se později ukáže. Zvláštní, že v nomenklatuře patologie vždycky narazíme na tak zdravím sršící bytosti, jako je třeba právě baron Prášil, kteří v ní nabírají vlastnosti opačné.

Opravdu pozoruhodný je Touretteův syndrom. Ne snad, že by byl tak neobvyklý, v každé hospodě a u každé společnosti podivínů narazíte bezpochyby na takové Touretta, který v jednom kuse, když položí krígl piva, tiká. Nebo třeba mrkne nebo škube rukou, prsty. Prsty se mu stáhnou v křeči parakineze, ti, co to maskují, totiž působí nejnápadněji. To pak se rozehraje celý obličej škálou divných grimas, trhají nosem, popotahují, chytají se za vlas a škrábou ucho. Svědomitý Tourette potáhne cigaretu, tik, tak, pohled stranou. Pivo, tik, mrk, křivý úsměv. A tahle má tiky, dokud se jeho hladina cukru zas neuklidní, hladina alkoholu neustálí a nikotin maličko neodbourá.

Borec na konec. Capgras.

Máte sourozence, který ve vaší mysli najednou přestane existovat, umře a místo něj si do hlavy vložíte informaci o jeho dvojníkovi. Totéž se stane s vaší milovanou lampičkou, u které si listujete Bleskem. Je tam, ale vnímáte ji jako duplikát, jako něco nahrazeného, víc neupotřebitelného, prostě už nikdy více u ní bulvár číst nebudete, je tam z cizí vůle, není to ta vaše lampička, ač vypadá přesně jako ona. Domácí mazlíček je nastrčen. Mnoho postižených Capgrasem končívá v blázincích, kde se za nimi doživotně zavřou vrata.