Persekuce

Už se to nese. Tak chvilku strpení. Pomůže mi pár slůvky Hrabal. Nebo i Havel. Nebo libovolná násoska, kterou odchytím na ulici.

Ten můj běh je takový zadržovaný. Běhám, ale vlastně se krotím, abych neběžel jak sprinter! Mám sport v krvi, ale víc v krvi mám alkoholu.

Jednou jsem vyráběl srdce z čediče. A barvil jsem si ho na růžovo. Věnoval jsem ho pak školníkovi ze základky.
Na vysoké škole je k dispozici velký výběr doplňkových předmětů. Jako např. tzv. lyžování. Lyžařský kurz je v ceně zájezdu do Alp. Nedivím se, že před dveřmi, kde se zajištovala odbavení, se srotila početná skupinka zvědavých, žádostivých spatřit hory v akci.

A přesto jsem pádil tak zběsile, že jsem se nikdy nedotkl prsty země.

Jsem muž i zasklená stěna. Dnes jsem rozbil obrovskou garáž. Mám svalové křeče. Ale začínám zas trochu žít. Začínám zas cítit, kde jsem přerval motouzek a navazuji na něj. Zatím poslepu, ale to se poddá.

Dokonce jsem si z hecu oblékl kravatu.

Ne, jsem už jiný, než jsem býval. Přesto stejný, utichlý roj šíleného krabicového vraha. Stále ve mně nažívá Vrán.

Zdá se mi, že ostruhy povolují. I pamětníci starých časů si všimli jakéhosi pokroku (nakolik jen může postupovat chromý)- Buď se zastavil čas, nebo je mi osud milosrdně nakloněn.

Dokonce jsem měl připravený foťák a mačkal spoušť. Zachytil jsem skříň, kavalec a nahou, sprchující se dívku.

Jsem muž a krásně laciný.

Ideální stav. Víc než pětadvacet let jsem byl někým nemožným. Nyní nabírám kontury. Vždy tak trochu herec, připraven k výstupu. Dodneška mohu zpaměti odříkat výstup šíleného prince z Návratu patriarchy.

Ten výstup některé doháněl k závisti. A uváděl v nadšení. Střídavě. Každopádně nebylo nikoho, koho by nechal lhostejným.

Dokonce jsem si včera uvařil bramborovou kaši.

Tedy chápete, že nejsem vinen - vinen jen tím, že se podivuji sochám mladých žen?

Ale jedné soše se obdivuji ze všech nejvíce.

Hoří.. hoří.. hoří.. rovnou na řeku.

Tak jako uhlí v kamnech, vede vítr i déšť do temných zakoutí průvanů nálad. Paradigma osamělosti. Vzor uličnictví.

Chci být sám, chtěl bych být osaměl, a trnout, jak vchází host do domu. A vyprovázet ho v tomhle tichu až před kostel, kde zvonek v hodině mezi čoklem a vlkem ohlašuje smrt.

Abych jednou žasl, jak je v tomhle nářku ticho.

Navěky vydává takové teplo, jde z ní vůně povědomého domova.

Nechci ji ranit, ale je to krásný obraz. Tak krásný, že je dojemný a tak dojemný, že je zoufalý. Mám ho vryt ve tváři.

Nechci ji ranit, ale přece bych ji rád vysekal díru do srdce, nabírám sílu.

Cítím její pudr. I pudr vydává elementární vůni.

Jdu dál přes staré, zteřelé kachle. Jdu rovnou k ní.

Ona - obraz krásné ženy.

Já náhle vyrostlý, tyčím se před ní a ona neujde poznání, že jsem ji vlastně nakreslil už kdysi dávno.

Tyčím se jak staletá sosna před neuvěřitelným triumfem života.

Je jako šeřík, leknín a utopená růže. S hřívou pih.

Nemohu dál, dokud ji neochutnám.