Čím začít? Asi skočím mezi divoká prasata. Mám neodolatelnou chuť lízat svou krev z vyhřezlých jater. Líbí se mi, že o sobě dovedu přemýšlet jako o oběti. Už dlouho se mi nedařilo být na místě oběti. K pachateli jsem měl překvapivě blíž.
Jak je možné, že jsem tak starý? Neuvěřitelné - ne, vážně, neuvěřitelné. Ani jsem nečekal, že bych mohl na dny a teď dokonce na roky přežít takové hvězdy, jako byl Kurt nebo Janis. Leč nemožné se zdá býti možným. Svět mi asi dává najevo, že můj čas teprve nadejde - napřesrok. Tak doufám, že jsem si za svou dlouhověkost vysloužil speciální plac v pekle. U kotle, abych mohl přikládat, jakmile mě nedočkavě začne vrchní Staabführer bodat vidlema. Si to představte, pekelná pařba. Všude struska, láva valící se z kádí, rozsvícené lampióny. Dým, hromada ohně. Nic, co bychom zde na zemi uměli reprodukovat, ne tak, aby to vypadalo přirozeně. Punc přirozena a jen marmeláda vyumělkovanosti totiž sklízí úspěch. Jen pohleďte na poslední díl Mentalisty. Celý díl je o úpravě vlasů, nejen Baker má jako tradičně neuvěřitelně bohaté a živé vlasy, ale i ostatní herci vedlejších rolí se mohou pochlubit takovou svěžestí při hraní, kterou sotva nahnali pouze svým šarmem. Skrzevá vlasy promlouvají jejich role. A tak je to mimo debatu nejlepší díl z celé pokulhávající série. Částečně za to může vedení, protože pořád vymýšlejí nějaké nové prvky, které asi mají zápletky nějak obohatit. Ovšem každý se špetkou vkusu ví, že ten seriál neměl hlavu ani patu už od pátého dílu. Kdežto nyní, ve chvíli, kdy už rezignovali na srozumitelnost a pochopili, že děj je ztracen, že na nějaké linky jim sere pes, najednou jim hraní jde od ruky. Ten zavražděný poliš zátahovky Rodriguez nebo jak, hned na startu... až mi vyrazil dech. Pitbulek, co hned chytá pod krkem, ale jak graciózně k němu přiskočil, to se jen tak nevidí (včetně skvělé práce s dechem, hlasem, od obou). To mi připomíná, jak jsem seděl někde v knajpě v Kalábrii, znáte přece chudý italský venkov, všude hrdelní hlasy tmavovlásek a jejich zvonivý smích, bergamoty voní přímo pod nos, a jediné, co vás vyrušuje z okouzlení, je neustálé pražení slunce, které si vás nachází i pod slunečníky pizzerií s výhledem na přístav. Asi jsem byl trochu pod parou a přišel číšník, jestli si dám specialitu knajpy - pravé vermicelli. Říkám, že široko daleko znám jenom špagety a že oni určitě malé broučky - vermicelli - nemají. Sotva popadl dech, jak to uslyšel. Fakt lapal po dechu, rozhodil ruce, sklesla mu čelist, dlaně spustil podél těla, byl jsem jeho reakcí naprosto ohromen. Vypadal jako někdo, komu oznámili, že mu zbývá hodina života. Někomu, kdo má rád život. Tehdy jsem si uvědomil, jak málo stačí, abyste se dotkli ega. A tak v záchvatu nadšení a inspirace jsem si neodpustil:
Sicuramente vicino al lago venderanno vermi a že tam může skočit. Jako že brouky určitě prodávají za jezerem.
Žádné komentáře:
Okomentovat