Jsem lesba a co má být

Ráno mi bylo na zvracení, protože jsem včera celý den pil kofolu a žral big meky, byl jsem na oslavě bráchy kluka, který závodí v jezení, jakože profesionální jedlík, vede si dobře, ve své divizi do osmdesáti kil, vyhrál nějakou státní cenu. Z kofoly jsem přepitý už od příjezdu, už ji nemůžu ani cítit - a přesto ji piji dál. Je to svého druhu mučení. Nevadí, něčím se mučit musím, abych si připadal důležitější.
Tak jak mi bylo ráno blbě, zapl jsem si nějaké ty porno stránky a díval se na shemalky, jak tam vrtí tím kokotkem, a mají hrozné, nedomrlé pyje. Není to přece vůbec hezké. Možná se najdou některé i s lepším ocasem, ale hodiny se proklikávat odpadem mě nebaví! Jak ti kluci s nimi můžou dupat, jak si můžou nechat od nich kouřit.
Teď už ale najedu na svůj režim posledního mohykána a zkejsnu u nějaké knížky, dokud slunce nezapadne. Někdo mě ještě zval na střelnici, tady místní dealer krokodila, ale s omluvami jsem odmítl. Slepými mě střílet nebaví, chce to opravdové bullets a opravdové cíle. Brzy v sobě najdu dost převahy a půjdu jako osamělý mstitel střílet do parku - na holuby. Vystřílet je, protože se mi nelíbí jejich oči. Jsou podlité záští!

Ale kdyby jenom kukadla, působí jako celek nervózní, jakoby provinilě. Z toho jde hlavně na slabší pohlaví (které to je?) strach. Takže kombinace potlačené agresivity a ustrašené dominance vyvolá vždycky jen negativní ohlas. Sám jsem takový, tak vím. Vždycky jsem tak reagoval na bolestné zkušenosti. Když to nejde po jemnědobrém, tak vší silou. Jak ode mne všichni zdrhají, kruh se zakulacuje a není z něj úniku, však chápu, nedivím se jim, neboť není zde divu - dobří jedinci zaslouží si pocit bezpečí, hnízdo klidu, maják pohody a ne nějaké extrémní zlomkrkství, kombinované se znežíváním tišících prostředků, aby se ta psychóza jó nabudila. Nahoru, dolů, nahoru, dolů.

Taky jsem si vzpomněl na Jaroška, pivního gurua, který mi věnoval první výtisk své knihy Život na obou stranách výčepu. A tehdy jsem byl tak zpitý v té čerstvě otevřené pivotéce, že jsem jen poděkoval a neodvolával se na své pivní zkušenosti, které by nevydaly pouze na tučnou knihu, ale bez přehánění na celý cyklus lidských komedií. Tak samozřejmě, že jsem neprocestoval svět a nepil kolumbijské a namibijské pivo přimo od pivovarů, nebyl jsem na ostrově, kde se praktikuje voodoo, ale pokud jde o naše, slovenské, polské, německé patoky, sotva najdete na celém širém světě nekoho zběhlejšího, nějakého upřímnějšího a vypitějšího praktika. On si v pivech libuje, kdežto já je piju. Chápete ten rozdíl? Je to asi jako rozdíl mezi muzejním dozorcem, výtvarným kritikem a malířem. Ten první asi těžko bude psát recenze na obrazy, i když je s nimi v neustálém kontaktu. A samozřejmě kritik bude horko těžko patlat hyperrealistické slátaniny. Malíř je na tom z nich nejlíp. Nedělá nic a dělá si, co ho baví a co ho ničí.

Já jsem malíř piva. A v téhle disciplíně se mnou taky pro jistotu nikdo nesoutěží.

Víte, že Däniken napsal knížku Šok z bohů? Četba té knihy je jako putování časem. Začíná Kolumbem a přivádí nás do tajemné minulosti. Bohové sestoupili z nebes a zasvětili lidi do svých vědění. Učili nás a jejich potomci se vlastně dodnes vracejí. Jak se máme chovat tváří v tvář létajícím talířům? Je tam někde na Sibiři vesmírná stanice?

Je snad lidstvo raněno slepotou a nechce vidět, co se děje?

S neuvěřitelnou pílí dával dohromady svůj Šok z bohů a dnes je ta kniha úplná klasika, srovnatelná ve filmu třeba s Krotitely duchů.

A poraďte mi, mám si koupit sfinx kitten? Řekl jsem si, že bych si ji věnoval k narozeninám. Myslíte, že by se mnou dovedla žít? V tomhle bunkru? Byla by to ta nejfotogeničtější sfinx na východním pobřeží, musela by být, protože bych ji pořád zvěčňoval na důkaz, že vedle mě vydrží nějaký organismus žít. Byla by pro mě jako posvátná relikvie.