Modrý ďábel

Zamračeně, rozčíleně naposledy upřel zrak na mrtvé, rudé havrany, co značkovali vstup do pekla. Huš, odleťte, táhněte, potvory. Musel je ponížit i ve smrti. Toužil se pást na jejich rozpacích, než konečně odkvapí jejich duše do Hádu. Sotva vnímal, jak mu s každým krokem, blíže se bráně, bolest ostřeji prořezává chodidly. Bosé nohy se lepily na asfodelový chodník jako perník na hubu tlouštíka. Vrací se tam, odkud ho už jednou vyhodili a udělá tam takový virvál, že ho chtě nechtě přijmou. Před branou Samoty se zastavil a rozhlédl - pořád stejně prašným pohledem vzrůstající nervozity. Zlo v jeho zornicích by se dalo krájet.
Otevři, děvko!
Tlukl skoro plačky na vrata, bušil do nich kovářskými pěstmi, jako by se měl propadnout do nejčernějšího kruhu šílenství.
Brána se se skřípotem rozestoupila. Za ní stála usměvavá, nahá, jen v říze, bledá, padlá žena, nejkrásnější žena s prameny rudých beránčích vlasů, nejjemnějších, jaké kdy viděl. Už z minula si odnesl poznání, že je to Schovanka samotné babice Smrti, která vyřizuje žádosti o přijetí.
Zavři dveře - zařvi dveře, nesměle tichým hlasem prohlásila schovanka. A než se začneš chovat jako debilní feťák, který pozbyl poslední zbytky mdlého rozumu, uvědom si, že tady jseš v našem rajónu. Můžem tě pro mě za mě poslat balíkem do nebe a tam už ti vyženou roupy z hlavy. Když mluvila, pořád se přihlouple smála.
Chvíli na ni nechápavě civěl a pak se zčistajasna podlomil v kolenou, neudržel chladnou hlavu, poslední lok přetekl, jeho dlouho kypějící hněv zaplavil celé jeho černé srdce, přiskočil k vylekané ženě (ó, jak se andělské oči dovedou bát a lidské dovedou nenávidět) a v okamžiku ji škrtil. Než se seběhlo celé peklo, zburcované divokým jekotem dodávajícím mu kuráže i rozvahy, ležela na rudě žilkované zemi bez známek života. Říká se, že kdo ho tehdy viděl, odvracel zrak ve znechucení. Jeho oči podlité přemáháním totiž triumfálně zářily.