Už tři dny jsem doma, nerobíme, bo praská pěna, kterou se zakrývají díry, mám depky, že nic celý den nedělám, máme tu -25 stupňů a sněhu hory, pocitová teplota -32, takže mrznou chloupky v nose. Včera jsem skákal přes švihadlo přes hodinku a nevzal jsem si rukavice. A hádejte co, mám omrzliny, stačí se trochu prohrabat sněhem a jde to samo. Kurňa a jak kárový debil jsem ještě hned vlezl do sprchy. Málem mi ty prsty upadly. Hrozná prasárna.
Mně včera ten černý připomněl, jak jsem trávil časy po pajzlech, úplně zlomený, spal jsem tam, šukal, smrkal, atd. A taky jsem táhl s hipery. Byla to nejčernější melancholie, nebo spíš už ani melanchonie ne. A taky jsem byl parkrát v situacích, kdy jsem mohl bez skrupulí, čistě mechanicky vytáhnout nůž a bodat, ale myslím, že jsem byl tak opilý, že jsem kolem sebe nevnímal ani pohyb, natož hlasy, většinou jsem se probudil na nějakém parkovišti zkopaný a zkrvavený, ale bolest jsem žádnou necítil. Těžko se to popisuje, když jsem začínal, tak jsem prostě trávil dny po hospodách, ale dokázal jsme se zvednout a jít třeba domů, nebo si koupit párek v rohlíku do bufetu, jenže pak už jsem tam prostě jenom seděl v koutě, polehával, nechával se fotit, protože jsem byl celebrita, lidi mi dávali i nějaký ten slabý matroš, holky mi dávaly pusy a nechaly se ohmatávat ve společnosti jejich kluků atd. Myslel jsem jen na to, abych už nezažil zítřek a přitom v hloubi duše chtěl zítřek zasvětit pití! Divný pocit, který prostoupil do vyšších sfér vědomí. A nechoďte za mnou s otřepanou průpovidkou, že je to nějaká hloupá duševní nemoc. Pro mě jsou nemocní lidi, kteří nepili aspoň ze čtvrtiny jako já. Pochybuju, že se nemoc "duše" vyléčí ze dne na den. Pro mě jsou vůbec veskrze téměř všichni nemocní. Vidím na nich, jak ten život vůbec ignorují, jak si neváží něčeho tak efemérního, jako je křehkost každé vteřiny, která pomijí a nelze ji silou ni sliby vrátit. Já jsem byl sice daleko víc mimo než oni, ale taky jsem si daleko vážněji uvědomoval, co činím a jaké to asi bude mít následky. A pak, když jsem měl něco udělat, něco, co přesahovalo rámec dojití do pajzlu nebo na lavičku nebo na hřbitov, kde by se vytáhly láhve a začalo se pít, nemohl jsem se odhodlat. Ne že by se mi nechtělo, rád jsem něco dělal, ať už šlo o pohyb nebo konverzaci, jenže zkrátka nešlo to, mysl chtěla, ale tělo se šouralo kilák za ní. Pletly se mi hrozně kroky, a když jsem skončil s čicháním, tak jsem nemohl vlézt do dveří, třeba natřikrát jsem šel přes práh, když jsem to zkombinoval s nějakou polskou vodkou, třeba s zubrovkou. Viděl jsem ne dvojitě nebo co, ale prostě opakovaně, jak echo, jako warp, když chcete proskočit nadsvětelnou rychlostí tunelovým přesunem do hyperprostoru.
No prostě ty záblesky. Projdu kolem nějaké zchátralé knajpy, kde jsem kdysi vypil galóny, a vybaví se mi všechen ten ruch, jak jsem tam ležel na zemi, jak na mě na hajzlu chcali, žduchali do mě, shazovali se židle. A přijde mi úsměvné, že se tam celá obsluha vyměnila. Že mě tam už preventivně po pár pivech vykazují, abych se nedostal do ráže. A přitom tam jsem před dekádou na Silvestra dával umělé dýchání typovi, který odpadl.
Radši se jdu trochu nažrat. Svádí to jíst. Dřív jsem nejedl skoro nic, tak si so tady trochu užívám. Sousta. Opravdu má jezení něco do sebe. Ne, fakt, prostě aktivuješ jazyk a pohárky hladí z dutiny ustní až někam, kde to vysemení!
Žádné komentáře:
Okomentovat