Připravit si osnovu, pché, túdle. Na kterou budu jako psát reminiscence. Vlastně v první řadě nevím, proč otvírám blog. Blog nesnese mé výlevy, které hodlám následující hodinu sázet do textového editoru. Jsem si řekl, že vás můžu zasvětit do takového rituálu, když se mi zrovna neklíží oči, tak píšu, začátek mám v 19:17 dejme tomu. Řádky budou narůstat. Jakmile se oči klíží, řeknu si, že mám dost. Takhle to jde den ode dne. Editor sice už praská ve švech, ale celkem vzato jsem se o ničem ještě nevyjádřil, ale i to patří k půlmaratónu. Píšu, dokud má smysl rozvíjet předchozí sentence, dokud se do věty dá směsnat ještě něco navíc, aby nepůsobila příliš nadmutě. Taky nesnáším, když se mi do psaní připlete nějaký skrblík, skrblíkovi říkám větě, která, jak asi název napovídá, dává míň, než kolik by mohla.
Celý den jsem zavřený v těch kryptách. Vlastně jsem na čerstvém vzduchu, jak asi tušíte, ale když vlezu do basementu, kde vidím naházené nástroje, zmocní se mě neblahé tušení, kam asi přijdou na další štaci. Jak si povedou v jiném zákoutí, kam ani sluneční paprsky neproniknou. Jsem sice na volném vzduchu, ale ta práce, jestli ji tak můžeme říkat, protože spíš připomíná gulagy, kam si lidi nechají nohu přikovat ke skále a pak už jen bouchají majzlíky, ta práce. Vážně tu nikdy nikdo nejezděte, kontraktorka je pro lidi, kteří si musí dokázat, že žijou a leccos zmůžou, svalové napětí je bez přehánění extrémní a zápěstí se pohybuje na hranici, kde se vazy přestávají otáčet, jak by měly. Každý večer to na sobě cítím. Neříkám, že jsem nějaký extra silák, ale taky nejsem zrovna tintítko a když dělám se stejně starým klukem, který každý den zvedá 100 kilásků na benchi, tak mi říká, že ho taky bolí plece a ruce.
Je 19:22, uběhlo pět minut. Původně jsem měl v úmyslu rozepsat se o své temnější strunce, zahrát vám na ni, vyloudit jakousi chytlavou melodii... jenže chorý mozek rozhodl jinak. Pokud bych chtěl povědět něco o sobě, obnášela by má zpověď notnou dávku starosti o to, jak se budete tvářit, když vám na sebe prásknu nějaké delikátní záležitosti. Co kdybyste, nedejbože, sem přestali chodit? Přišel bych o dvacet náštěvníků, kteří mi sem občas mrsknou pozdravy a pochvaly, kterých si samozřejmě nadmíru vážím, ale celkem vzato, je to jen kapka chlorofylu v moři. Nejde o nic víc a o nic míň než o zprávu, která večer v televizních novinách obletí celý svět a zítra je zas zapomenuta. Ve století, které se honosí označením informační, co je asi víc efemérního než právě informace. Máme, pokud se nepletu, jednadvacátý věk, že? Někdy žiju v minulosti. Vlastně dost času. Jsem trochu postaven do násilného světla, když si chci vybavit, co se mi dělo, když mi bylo třeba jedenáct. Vím jen, že jsem neměl moc růžové dětství. Neustále mě poháněli demóni v něčem vyniknout, protože zázemí stálo za kulové. Když jsem hrával na příčnou flétnu, vadilo mi, že mám špatný skus, úplně špatný typ okluze, jak nějaký Asiat, když jsem praktikoval klávesy, piána a harmoniky, prsty se mi neobratně honili po klaviatuře, špatná synchronizace rukou, tak typická pro nezdravě vyvinutý mozek a vposledku kytara, která jakžtakž ještě ušla, mi stejně dlouho nevydržela, protože "levá může být volšová, ale pravá, ta musí jet" na můj vkus měla příliš nízké rozpětí tónů. V plavání jsem byl vždycky až druhý. Zkoušel jsem zpívat, ale v momentě, kdy jsem začal mutovat, bylo po velké kariéře. Píše to nějakých 70 wps, 70 slov za sekundu, na to, že to vymýšlím za chodu, není špatný výsledek. Je 19:27, uběhlo dalších pět minut.
Měl jsem divné dětství, plné nejrůznějších zkoušek a nástrah, jako závodní vůz, který se vrhá vpřed a nedbá prachu a zablácených cest a kterému se zdá, že to, jak ho postihují překážky, se mu děje snad z lásky. U mě totiž o nic menšího nešlo. Všechno jsem dělal jak fanatik, kterému sebrali fixní ideu. Když to nešlo po dobrém, vzal jsem to zgruntu silou, a když ani tou ne, málokdy se něco nevyřeší silou - jednoduše jsem vynaložil ještě větší sílu, víc vzteku a nasranosti. Pak se všecko poddalo. Snad až na jedinou věc - na Osudovou - na tu jsem musel po nátlacích mírněji a ještě měkčeji, protože ta její ulita byla poddajná jak hedváb a přitom tuhá jak kyrys. Furt jsme na nějakých šedesátipěti wps, jak mi ukazuje editor. Moji ctění rodičové mě měli za absolutního nekňubu, maminka za idiota a táta za někoho, kdo nic nedělá normálně. Nikdy jsem se nedočkal povzbuzení, nikdy jsem nepřestával do nocí vzlykat, když mě tatík zbil jak žito za to, že jsem si omylem oblékl pyžamo naruby nebo si před spaním nevyčistil zuby, nebo si uložil učebnici někam, kde jsem ji pak nemohl najít. Sbíral jsem známky i propisky a měl jsem jich tolik, že je nebylo kam dávat, a i za to jsem dostával. Pořád mi připomínali, jak už mám dvanáct let a musím taky něco dělat, jako živit se - a tato jejich výchova bez cukru, jen s bičem - ve mně dočista vypálila díru. Není divu, že od čtrnácti jsem měl depky jako sůl. Blíží se 19:33, autosave nastal, ale to nás nezajímá.
Možná bych měl přece jenom své opatrovníky ospravedlnit, protože jednak neumím být naštvaný na někoho, kdo se podle mého názoru dopouštěl běžných výchovných chyb, třebaže o nich mohl vědět, kdyby se víc staral, a druhak nejsem ten typ, který by choval záští. Myslím, že takové jednání patří do filmu nebo do knížek, a že takové záležitosti jako vykoupení, vina, trest a odpuštění v životě přinášejí mnohem víc patologických dopadů, když se mají precizně řešit, než když se na ně můžeme nerušeně podívat v jiné realitě, daleci od jejich vlivu. Jednoduše, když mi bylo nabídnuto (nešlo o nabídku), abych se něčím učil - mohl jsem si vybrat truhlařinu, klempířinu, zámečnictví a podobné sice lichotivé, nicméně nadmíru rutinní činnosti, které mě navíc nijak nebavily - rozhodl jsem se, že půjdu trochu cestou samorosta a radši se od rodiny co nejdřív zdejchnu, než bude příliš pozdě a já si budu s děsem v hlase vyčítat, že jsem vše promarnil a zmeškal. Jak jsem se tak poflakoval s lidmi, kteří mě spíš měli za atrakci, za kluka podivinského a neobyčejně zvláštního, pro kterého málo znamená, že mu nedají najíst nebo s ním neprohodí slovo, kterému jen stačí se válet na seně a sledovat z chlíva západ slunce. Dodnes mě fascinuje měsíc v novu - vydržím na něj koukat hodiny. Nicméně něco málo jsem dělal i vydělal, i když mi ovšem dávali sežrat každou vynucenou chybu. Je přesně 19:38 a chýlí se doba, kdy se mi už jen klíží oči a nic nevnímám, jako se mi před chvíli ještě otvírala ústa ve snaze něco prohodit, samomluva je sviňa.
Býval jsem od těch patnácti dost divný. Hlava mi šrotovala jinak než druhým. Platil jsem za nadané děcko, už ve školce se obdivovali mým početním výkonům a když došlo na šachy, porážel jsem i velmistry z kroužku, ale pak se něco stalo. Už na základce, kdy jsem pravidelně vyhrával soutěže mistr sympaťák a podobné zvrácenosti, se mi poštěstilo, či spíše poneštěstilo všímat si na sobě jakýchsi dospěláckých vnuknutí - jako sova pálená, která má v mozku snímač a podle něj určí, odkud se ozývá zvuk a okamžitě na tu stranu otočí hlavu. Jakože se mnou mluvil spolužák, kterému bylo dvanáct nebo co a chtěl kandidovat do voleb na nevím jakou funkci, který znal od svého tatínka primátora celou řadu politických osobností kraje, chodil na bankety a všemožně se angažoval a já s ním mluvil a přestože jsem byl upřímně rád, že se se mnou vůbec někdo dal do řeči, tak jsem cítil, že ten kluk je úplně ztracený. Jako bych před sebou viděl už tehdy jeho dospělou verzi se vším tím balastem kolem krasořečnění z tribun a touhy vládnout, která tak jako každá přepjatá snaha vede vždycky k ničemu, kdo chce moc, nemá nic a k ničemu jinému než k ničemu taky nevedla.
19:42 hlásí časový ukazatel. Každopádně už se snižuje i frekvence slov, jen o něco málo, furt je to lehce přes padesát, ale už to svědčí o únavě, která v tomhle těle, které sílí každým dnem a je snad ve své vrcholné formě, hodlá vstoupit do nadhlavníku někdy za pár desítek minut, to bude vrchol mého snažení a pak už vše půjde za zenit.
V patnácti ty depky byly hrozivé, spal jsem na podlaze a po probuzení jsem musel buchnout hlavou o radiátor, abych měl motivaci vstát a něco dělat, cítil jsem se mimo tělo, myslel jsem, že je to nějaký nástup schizofrenie, nicméně jsem vše dělal dál tak jak zhruba všichni, snažil jsem se chodit i do školy, když už jsem nic moc neměl na práci a když mě brali jen jako pomahače u zedníků, a kde se mi moc nelíbilo, protože tehdy jsem měl ty své nepřirozené stavy a k útěku za sprosťáky se mi valně nechtělo. Ve škole to byly další klacky, někdo se objevil, kdo mě označil jako chytrého jak opice a všude začaly stíhy. Ty budeš mít referát o urychlovači částic , ty uděláš navíc odstavec o biedermeieru, ty nám do příště řekneš, kdo byl Voskovec a jak skončil Zahradníček a jestli vyrábějí pořád ty půvabné stužky na klobouky v TONAKU. 19:47, dalších pět minut.
Zvláštní je, že jakmile začnu nad nečím přemýšlet, vždycky skončím u ženských. Už je to pravidlo. Jakmile se zamyslím, chvíli si píšu nebo jen tak probírám změtí slov, stačí chvilka otálení a bez výjimky skončím u žen. Byl jsem hrozný kluk. Jako člověk jsem nikdy za moc nestál, ale jako partner, to slovo je úchylné víc než ta vazba, než partnerství, tak to jsem byl ještě horší, bez konkurence, pořád jsem lítal za sukněmi, zapalovala se mi lejtka, kdykoliv jsem ucítil parfém, což mě nakonec dovedlo k ředidlům, ale nepředbíhejme, pořád jsem měl, už od dětství, pocit, že tu jsme kvůli tomu, abychom vyzkoušeli co nejvíc holek a eventuelně nějakou zbouchli. Udělat děcko, říkal jsem si, to je přece základ zdravého vztahu k životu. Chtěl jsem kdysi děcko, už když jsem sám byl děckem, a bral jsem tehdy dost špatně, že mě všechny odmítaly. 19:51, možná za jejich nechuť mohlo zjištění, radarové sondování, podprahové vnímání a cítění či instinkt, jež hraničí s jistotou, že jsem prostě grázl. A nebo jen nechtěly plodit dětí s někým tak nezodpovědným. Jisté je, že čím jsem se cítil hůř, tím víc jsem chtěl od života, tím víc jsem se do všech romancí vrhal po hlavě, tím víc jsem chodil na automaty, tím častěji jsem se opíjel, tím víc jsem byl mimo z xylenu, kradl jsem, dealoval, vraždil.. no, tak ne vraždil, ale pomáhal jsem zahrabat tělo zabité sekáčkem na led, takže jsem spolupachatelem, snad je to promlčené, a pak jednoduše má hybris dosáhla dalšího nadhlavníku, a začal jsem se sypat. Pěkně postupně a pomaloučku, kdy jsem to nejmíň čekal, vzal si ode mě osud něco podstatného, kurvil jsem se s holkami a ještě po dvacítce jsem všem tvrdil, že jsem panic, tedy pokud to šlo, pokud nevěděli, že jsem dost do větru, což stejně věděli, protože jsem udělal zkušenost, že se ty mladé buchty víc snaží, když mají pocit, že jste nezkušení. Tak jsem samozřejmě hrál nezkušeného, zajíčka, bylo to snadné, už jen proto, že v tomhle raném mládí, kolem osmnácti, člověk nemusí nic moc hrát, ale zas v pětadvaceti už je poněkud podezřelé, když tvrdíte, že jste panic. Podezřelé jak podezřelé, hlavně je to divné - a divnost je kaňka, tím jsem si jist. Je 19:55. Oči zůstavají vzhůru. Měl jsem tak tři současně, prolezlý falší, a chodil jsem za jednou v úterý a čtvrtek, za jinou ve středu a pátek a s další jsem byl o víkendu, vždy jsem si to nějak rozvrhl, lítal jsem z jedné části města na periferii, atd., pak jsem potkal jednu budoucí bejvalku, kterou jsem baštil, tak té jsem byl výjimečně věrný, a s tou se to táhlo roky tak nějak, připadala mi úžasná, dovádivá, nenašel jsem na ní nic, co by se mi nelíbilo, nevím, byl jsem z ní vždycky odvařený, ale vídal jsem ji jen tak jednou za měsíc, dva, nepravidelně. Dost na to, abych z ní byl mimo, tělo bohyně a ve tváří měla neskutečnou jiskru, vlasy mě rozdražďovaly na kilometry daleko. Jakkoliv techtle mechtle nejsou zrovna život, tak k němu patří, dost neoddělitelně, a když si najdete někoho, kdo vám pasuje, tak je taková existence aspoň snesitelná, i když máte deprese a bez orgasmu ani samým duševním vyšťavením nevylezete z postele.
Je 19:58 a vzpomínám, že jsem byl vždy takový. Do větru, bez spolehlivosti, bez jakékoliv snahy ženě vyjít vstříc, i když jsem cítil, že ji jaksi emocionálně miluji, přesto jsem byl dalek málokdy pro ni něco učinit, něco, co by přesahovalo pouhý rámec všednosti. V jednu chvíli jsem se cítil dobře, protože jsem nebyl už mezi feťačkami, které žily jak nějaké amorfní látky, chvilku si to na zemi odkroutili a pak honem do hrobu, to mě taky vyčerpávalo, protože jsem trpěl, když jsem je viděl scházet jak svíčky a nedaly si pomoct, nic na světě by je nepřesvědčilo, aby svou závislost nepřikrmovaly.
Hledal jsem útěchu mezi nácky, ale už mě to přestává bavit a to je teprve 20:01, jsem prostě moc unavený. Jako správný člen rowdies jsem buzeroval na stadiónech a ožíral se úplně stupidně z levné vodky pod mostem. Tam byli jednoduší lidi, že jsem snad moc jednodušších ani nepotkal. Taky mě nutili se bít, nerad jsem se bil, ale s mou povahou nebylo těžké se do nějaké mely připlést, měl jsem trochu explozivní náturu, tak mě nastrčili, někoho jsem pozurážel a už se to začalo tlouct, dostal jsem hodněkrát na budku, protože to málokdy bylo jeden na jednoho, ale zas zkušenosti k nezaplacení, dneska se to málokdy tak mydlí, fakt leda na těch (po)zápasech a mám pocit, že dneska už ani to ne.
K jádru pudla jsme se nedostali, ale jsem ve stavu mírné euforie, že jsem vydržel psát vlastně bez zastávky a když se teď podívám do editoru, tak zjišťuji, že vzniklo nějakých 2280 slůvek, za necelých čtyřicet šest minut, teď už o minutku víc.
