Trauma z gynekologa

Viděl jsem v životě jen dva lidi umřít. Asi je to nějaká vzácnost. Pokaždé v tom sehrál roli alkohol. První byla holka, co šla z diskotéky, zapomněla se v opilosti na křižovatce rozhlédnout a vešla tam, kde zrovna jel kamion, bez brzd, bez troubení. Tahle Anička letěla vzduchem jako hadrová panenka, bez jediného výkřiku, stočená do klubíčka, a uprostřed absolutního ticha ztratila nit života. Stál jsem akorát na rohu a popíjel Stroh, moji dávnou značku. Až jsem se zakuckal, odehrálo se to fakt v mžiku oka. Ani jsem tam nešel, byla jasně mrtvá od pohledu, ale samozřejmě se lidi sběhli... utvořili hlouček a civěli na ni, bledí jak přízraci.

Druhý byl kluk, který na mokrém kameni uklouzl a spadl do rokle, ten ale něco křičel. Ano, pije se nejenom ve městě, pít se dá i na vesnici a to dokonce v přítomností roklí, lomů a propastí. A zrovna tam, v Radotíně se to stalo, mezi všemi těmi borovicemi a trnovníky. Byla to hudební akce, víc neprozradím, open space, nebo jak tomu říkají... byly tam nějaké stejdže, málo celkem osvětlení a... jak vidíte, dalo se tam snadno zabít, když byl člověk namol. Ten se doslova zřítil pár metrů ode mne. A to se na fesťácích říká: bezpečnost na prvním místě!

Franta

Byl to kluk jak buk, už v osmi byl přeborník v plavání, v jedenácti poprvé políbil děvče - a hned ji přivedl do jiného stavu. V patnácti byl stavěný jako Tacitus - pro boj s časem, na pevných nohou a širokých plecích se tetelila výrazná hlava a dvě oči jak démanty ozařovaly tu kopuli moudrosti, jeho sloh byl tak květnatý, že s ním snad mohl soupeřit jen mladý Herder po návštěvě vinárny, ale přesto požil pouze sedmnáct zim. Nemůžeme říct, že by s přílišnou pilností přilnul k věcem školním, ač jinak byl ukázkový student - samostudiem. Umřel tak náhle, jak jen lze umřít na náhlou příhodu se srdcem a když kolem jeho stydnoucí mrtvoly defilovali sousedi, říkali si znamenajíce se křížkem: Jaký život, takový konec. Jeho otec byl pekař, takže Franta často dostával na svačinu čerstvé rohlíky. Nemusím říkat, že se s nikým nedělil, i když ve třídě byl pár takových expertů, kteří si dělali chutě, protože sami měli nanejvýš jen štajgli salámu nebo jen pár koleček. Jeho mamka na zakázku malovala obrázky, po ní podělil bystré oko a smysl pro zubení se. Ale proč o něm vůbec píšeme? Byl to totiž takový vlastně jelimánek. Řekli byste, že je kolohnát a baví se jen hrubostmi, ale on ne, on byl citlivý hluboko uvnitř, on měl rád kytky, kočovné divadlo. Kytky sbíral do herbářů, různě je sušil a ukazoval dívkám. Vždy, když v jeho blízkosti někdo přičichl k vonné fialce, zaúpěl blahem, dostal třeba i erekci. Když chtěl někdo ze spolužáků na poli obzvlášť fešnou kytku utrhnout, ohradil se, jeho tvář svalovce zbrunátněla hněvem a potlačovaným. "Jakže? Jak ji, proboha, trháš? Bez kořene, nešťastníče? Co s ní uděláš v herbáři bez kořene, ty blbče?" A tím to bylo odbyto, nikdo si ji netroufl napříště trhat, takže mohl on sám mít o přírůstek více. Jeho otec, jak jsme zmínili, sice přes den byl pekař, nicméně po odchodu matky do věčných lovišť (dostala ji tubera) po nocích se stal darmošlapem a hotovým kořalou. Nitrem Franty to zmítalo velice, sám měl vštípeno od naturelu, aby se snažil dosahovat všeho blaha prostředky progresivními, vlastní píli, přemírou práce a odpovědností - nikdy nepít, nefetovat, holky taky jen s mírou. Každopádně kromě těch kytek měl taky slabost pro holuby, které choval s vášní nejzarytějšího chovatele. Měl několik odrůd holubů - samoáský holub, jeho nejoblíbenější, dříve (za časů našich prapředků ještě v Suméru) hnízdil při zemi, ale tím, že ho choval Franta, chtěl pro něj lepší skrýš, takže šplhal po větvích a stavěl mu hnízdo vysoko na stromech, kde na něj potulné kočky nemohly a on se tak dožil vyššího věku a vychoval víc holubů. Tomu nejskvělejšímu říkal Bivoj, protože byl jako on, mocný a nedostižný, a proto když jednou vyšplhal do koruny a chtěl zjistit, proč Bivoj nepoletuje tak jako vždy zrána kolem jeho oken a uzřel šerem trav lesk mrtvých Bivojových zřítelnic, nic nechápal. Byl sice silný, ale taky byl mladý, a to je smrtící kombinace. To přivodilo ten infarkt, pád, pozvolnou ztuhlost, smrt.

Designer nevěr

Monotónní zvuky jako monotónní činy pomalu umílají čas i lidské vědomí. Znám to nejlíp. Když vypiju pouze pět či šest piv, je mi do zpěvu, s každým dalším je mi rozpustileji a rozpustileji a snažně začínám prosit o příchod nějakého velkého, zlomyslného ranaře, který mě vyhodí na ulici, protože vím, že když zůstanu, všichni kromě mě a hlavně vzhledem obdařené dívky se budou muset třást o své zdraví a klid!

Nejvíc se směju tomu tlučhubovi, který se dvoří mé slečně. O čem jí referuje, jsou samé maličkosti. Ta jen pokyvuje hlavou. Jako že to nic není. On je ale přesvědčen, že to o něčem vypovídá. Najednou sebou škubne a podívá se ostře na mě. Přepadne ho trapnost situace a nelíčeně odchází ze scény!

Byla plochá jak miska na rýži, a přesto jsem po ní neodolatelně toužil.
Čas jako by neplynul ani tam, ani zpátky. Pícháme skoro třináct hodin.

Objímali se, smáli se, vyváděli kolem řeky, hulákali do větru a zpívali. Občas jí líbl na kolínko a ona mu vracela políbení na nos.

Když se loučili, ona už pozdravila a šla, lehká, štíhlá, jistá: to byla jiná chůze než ta, kterou u ní viděl prvně...když se rozcházela s tím ošklivcem, který ji tloukl jak řešeto! Ještě předtím měla problémy jako telefonistka. Byla problémová, než ji poznal. Její šéf jí nejenže nepřidával penízky, vyžadoval po ní i sexuální práci. Ale byla to silná holka, dokázala odejít dřív, než by podlehla, protože peníze tehdy nutně potřebovala...

Kdysi dávno jsem se přátelil s takovým divným hostem. Byl dost vyschlý, trochu nahrbený, utíkalo mu levé oko a věnoval se pokoutnímu prodeji drog. Přezdívalo se mu Filcek. Tenhle člověk se živil tím, že zprostředkoval známým nákup různých středně těžkých drog. Různé ty perníky a éčka a hlavně fencyklidin. Pro ten jsem ho zneužíval i já, i když jsem měl pochopitelně dosti podstatnou slevu - jako student těch narkotických věd a kamarád. Celý život strávil mezi drogami a když nešňupal, tak prodával. Byl to ideální přítel a člověk, na kterého bylo spoleh. Vypadal dost nad čtyřicet, ale byl starší jen o několik let, takže chápete, že měl i značné životní zkušenosti, které se mi snažil, někdy nevyžádaně, předávat...

Paní přírody

Kolem sedmé večerní včera mě navštívila černá kočka! Některá z vás, když spala hlubokým spánkem spravedlivých slečen, ji na mě vyslala s úmyslem...

Nemám-li co s roupami, dělám to, co jsem popsal.. s tou zděděnou tváří. A je to taková tvář, kterou mi závidí i dívky a pro kterou by chlapi vraždili! Je to tvář naprostého outsidera, popíraného, odstrkovaného, nenáviděného, který si je vědom královské krve, která mu pod jemným žilkovím vlásečnic koluje! Hodiny teď ukazují půl jedné zrána. A já stojím před zrcadlem a já nejpozorněji čtu mapu tamté tváře, která mi snad ani nepatří, protože jak tak na ni vejrám hodiny, už ji nepoznávám! Mohla by to být tvář nějaké hodně divné dívky nebo krutého hospodara.

V mém srdci je vše jako ve zbičované krajině, je tam ještě všechno zčernalé deštěm a na všem se drží kapky žalu, ale na mé tváři se projevuje jen trvalý úsměv šaška!

Její žežulička, veverka, bobr a opice, její pověstná huba bez zubů přijala těžký jeho pyj, tu jitrnici vrcholového černošského manažera zverimexu, dokud se nezrosila šťávou vzrušení. Protáhl jí komín lépe než lecjaký kominík, a úplně zadarmo. Dokonce sama někdy byla v pokušení mu platit. Tím, že byl její první, netušila, že vlastně všichni mužští jsou úplně stejní a že gigantismus akorát způsobí, že jí častěji natrhne, což není hezký zážitek! Díval se na čtyři malé pihy na jejím levém rameni, kousek od jeho nosu. Kdyby je pospojoval, znázornily by snad kočku. Jí zas stačilo, že schoulená na jeho hrudi, se semenem ještě v bulvách, se k němu mohla přitulit, k němu na mužskou hruď přivinout a šeptat mu, jak byl úžasný a že zítra bude zase jednička, dokud je smrt nerozdělí.

Pamatuji, jak jsem se poprvé pobil za čest své dívky. Rvačky mě odjakživa vyhledávaly. Nebylo to ani trochu elegantní, rány pěstí zněly, jako když upadne kus masa na koberec. Měl jsem nakonec vyražený zub a podolek vytažený až někde k čelu, oba jsme funěli.

Vždycky jsem si myslel, že odpor proti umění a jemnějšímu duchu vůbec je hloupost. A nevidím ani dneska moc důvodů pro to, abych od tohoto pojetí odstoupit. Přestože rád přiznám, že sám estetický požitek je úsudek a cit. A kde jsou doma úsudek a cit, tam smíme také očekávat jejich sestřičky, různé druhy hlouposti. Bez nejdrobnějších hloupostí byste ostatně ani nepřišly na svět. Vaše maminky a tatínci si to rozdávali, i když pro sebe třeba nedýchali, a tak vy, dcery Země, jste mohly při porodu spatřit své nahé tělíčko vystupovat z bojující, vzdorující maminky!

Vidím, že je to žena drobné postavy, pravidelných rysů tváře. V obou uších ji visí tenounké náušnice a kdyby byla nahá, teprve bych ji docenil. Je nicméně inteligentní, se silným smyslem pro zodpovědnost, na otázky týkající se jejích bývalých se snaží odpovídat co možná nejpřesněji a nejupřímněji, ale i když odpovídá diplomaticky, postřehnu v nestřežených chvilkách, že ji nějaký exsyčák pořádně zranil!

Jsem všemi předchozími událostmi zkrušen a vyčerpán. Potřebuje jen mít kde složit své nářadí. Která bude mým soumarem?

Maître du clavier

Poznal, že tenhle svět měl rád. Bez řečí každou práci vzal. A měl problémy, že málem to vzdal. Pokaždé vstal a zkoušel jít. Pro tu čest, že směl s námi žít.

Když jsem býval mladý - tak jako vy, myslel jsem, že tím, jak jsem z nejúžasnějších lidí na světě, zuřivě procestuji planetu a potkám na Antarktidě dívku a že se tam do ní zamiluji. Uvidím ji někde se naprosto fatálně topit pod krou. Bude ze všech sil zápasit s vlnami, podaří se jí na zlomek sekundy zachytit se ledové kry. Křečovitě se jí bude držet a počítat andělíčky... ručky se jí začnou smekat po okraji, jak jí zkřehnou stále víc a víc. Uvidím ji však dostatečně včas, seskáču po balvanech na tu ledovou plochu, doběhnu k ní a... a vylovím ji z ledu. Ona bude chvíli popadat dech, jak se již takřka utopila, ale za chvíli vstane. Podívá se na mě s ohníčky v očích a pak, celá prokřehlá mi prostě skočí do náručí! Poděkuje mi místo ubohých slov polibky a doteky. Bude taky umět dokonale česky. Vezmeme se a budeme mít krásné děti, co vyrostou jako Eskymáci! 


Nic z toho se ale nesplnilo...

Místo toho musím každý pátek potají šukat domácí, která se na mě málokdy podívá a ještě zřídčeji mě pozdraví či bere na vědomí. Kdybych to do ní nepral, vůbec by mě neubytovala. Ještě mě vydírá na nájmu. Jsem nešťastná duše jako málokterá na světě, a přece se směji i v pláči! Tak nakonec přece jsem jenom charakter, i když žádný nemám!

To můj kámoš Vojtěch, to byl jinačí týpek. V sedmnácti utekl z domova a usadil se asi dva bloky ode mě. Nejdřív jen posiloval. V nové práci se do něj zakoukala Soňa, asistentka. Jak začínal mít svaly čím dál víc jako ze železa, stával se ze něj pořád větší a větší nemluva. Když ho Soňa chtěla dostat do postele, vymluvil se na žaludeční nevolnost. Šlo mu jen o to se stát nejdrsnějším sedmnáctiletým klukem na světě. Chtěl si zařídit život po svém, bez otce alkoholika, který mlátil jeho mámu a ubrečené mámy alkoholičky, která umírala před očima. Chtěl se stát největším drsňákem pod sluncem a protože už od přírody dobře nabíral svaly, ještě si nabíral větší porce (jako Conan) v posilovně. Ale jednoho dne, když už se scházel se Soňou, ho na přechodu srazilo auto. Zemřel už na místě. Takže v osmnácti byl tuhý a ta zeď, kterou kolem sebe tak pečlivě budoval, se sesypala jako zeď z karet!

Takže kdo z nás dvou je teď větší drsňák? No kdo?!

Jako by někde na skrytém místě v mé hlavě secvaknul tajný spínač, který spouští její hlas. Ten hlas křičel: NEOPOUŠTĚJ MĚ!

Postavím se pak před zrcadlo a pozorně si prohlížím svou tvář. Je to tvář, kterou jsem zdědil od otce i od matky. A je to taková tvář, kterou mi závidí i dívky!

ExVyVolená Kateřina Langerová - ukázala nádherné dvojky a vrhla se na nákup podprsenek

Ze všech soutěžících VyVolených Kačku Langerovou jsem nejvíc obdivovala. Možná to bylo postavou, možná tváří, ale v každém případě téměř vždy při pohledu na ni jsem vlhla. Často jsem šplhávala po dost vadných žebřících až nahoru na půdu, kde mezi starým haraburdím ospale poletovali netopýři a kde při každém kroku přes staré zpuchřelé trámy vyrazilo husté mračno prachu. Čekal tam na mě Evžen. Divoce jsme se milovali, pak jsme zas slezli a dělali, jako že se nic nestalo. Byla jsem ještě skoro dítě, ale má fantazie už tehdy pracovala naplno. Byl to prostor tak tajemný a neužívaný, že jsem ho musela užít aspoň k hrátkám. Byla to soukromá skrýš našich hrátek, svět našich milování! Kateřina Langerová byla častým námětem našich rozmluv. Evžen taky pro ni měl slabost.

Kmenová inteligence (25 000 let př. n.l.) u ní dosud nebyla překonána

Ostatně, jsou tam vždycky figurky, na které se rád dívám. Nějaký vytáhlý týpek s knírem, co vypadá jako topič a s krásně přistřiženými licousy á la Franz Josef, zamyšleně hleděl na obraz, jako by v něm mohl spatřit jinou, méně šedivou realitu.
Šli jsme dál, v růžovém budoáru visel Filla a nějaká jeho série zátiší z Chropyně, vesměs kokotiny. Kurátor byl asi nějaký jeho vyznavač, protože o něm mluvil dobrou půl hodinu a stále s menším ostychem...
Rozhlížel jsem se dál kolem sebe na tu sbírku figurek. V rohu tam byl jakýsi bývalý filatelista s lesknoucí se tváří, kulatou jako měsíc, který byl znám svými problémy s jediným synem, kterého vydědil. Moc se neusmíval. Tenhle měšťák mi moc neimponoval. Od nich nebezpečí nehrozí, dívky jsou v klidu.
Daleko zajímavější byl divný patron o patro výš. Chodil na akce vždy sám, měl vyholenou hlavu, vypadal trochu jako kněží kleštěnec z chrámu bohyně Tanit a klevetil jak najatý. Stačilo s ním stát minutu a v dalších pěti minutách věděla půlka galérie, jaké máte kalhotky. Taky trpěl chronickým průjmem

citátů.

Nehledal, ale našel

Jen už udělat za tou trapnou aférou tečku! Jen s tím skoncovat! Nic jiného mě nezajímalo, na nic jiného jsem nemyslel. Od chvíle, kdy mě svedla jak školáka, mnou lomcoval bohapustý vztek, že jsem se tak nechal napálit. Nehledal jsem sex, ale upřímné, ryzí přátelství mezi mužem a ženou. A co se mi dostalo? Naprosté nymfomanky, jejíž kamarádi věděli nejpikantnější podrobnosti z postele už den poté, co k nim došlo. A proč? Protože byla prostě příliš svůdná, než abych ji neskočil na lep... ale víte, jak to je. Když je člověk obyčejný a mladý, nestačí na spoustu věcí a když se je snaží zmoci, dopouští se jen tím větších hloupostí! Přísahal jsem si, že už nikdy víc, že už budu žít ctnostným, ba téměř mnišským životem, jako jakýsi novodobý eremita, pro něhož svody motorizovaného světa nepředstavují žádné nebezpečí. Avšak jak ubohý, jak hloupý jsem byl. Měl jsem vědět, že je daleko zkušenější než všechny, které jsem kdy měl, že je kovaná v trojkách, bondážích, latexech, v bukkakech i swingers parties. Chtěla po mě hned při první schůzce, abych vzal pírko, které vytáhla z kabelky a jemně jí jím přejel za uchem. Vůbec jsem nechápal, jak podobná činnost spadá do kategorie prvního rande s dívkou, kterou vidím prvně v životě, avšak nehodlal jsem jí skočit na špek a vypadat konsternovaně, takže jsem sebevědomě pírko ze stolku uchopil a snažil se jí nějak polechtat. Usmála se, možná pobaveně mou neschopností. "Dobrá, teď to zkus níže," a znovu mi pokynula s tím, že si nervózně rozepla jeden knoflíček na halence. Měl jsem teď před sebou její holý krk, který stál za hřích a prsa se již začínala zhmotňovat. Vzduch mezi námi zmrtvěl. Tak jsem ji odepl ten další a přímo v čajovně se dotkl pírkem její bradavky.

Bylo to neskutečně pobuřující a ona ihned zareagovala. Ale mnohem pozitivněji, než bych čekal. Takže jestli toto čtou nějací pánové, doporučuji vám zkusit na to dívku vašich snů, třeba uspějete podobně jako já. 
Můžete se podivit, proč tady píšu, že chci tuto trapnou aféru ukončit, ale vy ještě nevíte, že toto byl jeden z mála pozitivních zážitků, které jsem s ní měl. Zbytek byla pustá otročina, kdy ona po mě vyžadovala naprosto animální sex několikrát denně (když to na ni přišlo, okamžitě jí ztuhla stehna) a odvážet do práce a z práce, krmit kanárky, opravovat protékající záchod atd. Vnímala mě jako jakéhosi poskoka, kterému pouze dá povel, který ho znovu popožene, aby jí sloužil. Přestože šlo o trýznění, hloupé a bezúčelné, zpočátku jsem nechápal, proč bych si ho měl odříkat, jenže časem se mi vyjevilo, že nestojí za to se kvůli ní zničit! Láska s ní byla úchvatná, to nezapírám, ale přesto varuji důrazně každého z vás, kdo by se o podobnou dívku ucházel. Život s dívkou plnou elánu znamená nezměrnou bolest pro vaši peněženku a nezřídka i pro vaši rovnováhu.

Erebus

Když jsem vyrůstal v devadesátých a nultých letech, bylo to, jako bych žil v sedmdesátkách. Náš byt byl něco jako obrovská knihovna. Místo abych jako ostatní děti chodil ze školy do kroužků, sedl jsem si improvizovaného křesla, které mi sloužilo multifunkčně jako židle, postel i stůl, zašmátral rukou pod sebe a z té hromady knih, ze kterého křeslo vyrůstalo, jsem nazdařbůh jednu vytáhl. A četl. Jenom četl. Verše nebo prózu nebo biografie nebo traktáty, pamflet nebo cestopis, bylo to fuk, co to bylo, hlavně že to mělo písmena a slova. Četl jsem takhle od odpoledne do noci, kdy jsem zas knihu na hromadu odložil. Někdo by řekl, že to bylo ztracené mládí, ale já to tak nevnímal. A protože jsem byl nesmírně oblíben mezi spolužáky, často na mě zvonívali, jenže se málokdy dozvonili - což mi bylo taky fuk. Záleželo mi jen na čtení. Sytil jsem tak svou podstatu. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl v životě dělat něco jiného než takhle od odpoledne do noci číst a ani jsem po ničem jiném netoužil. Jenže pak přišly sukně, a ty mě změnily. Knihy jsem začal čím dál víc omezovat, zato chodit s tekoucími šťávami do kina se stalo středobodem mé existence. Nejdřív mi stačila jedna, ale pak mi jedna už nestačila. Chodil jsem tam týden co týden se dvěma, pak už se třemi a snažil se vše ututlat - tedy pokud možno tak, aby se o tom žádná z nich nedověděla. Žužlal se s nimi na sedačkách, kupoval jim popcorn. Někdy kartu do mobilu. Nebo podprdu. Bystřejší z vás by podotkli, že jsem si je kupoval, protože nebylo vůbec jisté, jestli by se mnou šly dobrovolně (i když asi jo). I lístky jsem samozřejmě vždycky platil já, ale já za ty doteky ve stáří patnácti to stálo.

Všechno bylo oukej do té doby, než jsem poznal otce Ivany. Byl to starší už pán s řídkou, pěstěnou bradkou, jakou mívají kozy. Okamžitě ve mně vzbudil napětí. A dobře jsem hádal, když jsem si hned pomyslel, že s ním můžou být problémy. Byl to pedant jako Brno. Přesvědčoval ji, že si vybrala špatně a že jejich majetek může být v mé blízkosti na pokraji zkázy. Nevím, jak vám, ale stuprum mi vůbec nepřijde jako nějaký vykuk, kterého bych své dceři nedoporučil.

Postřehy

Ustrnout ve vývoji znamená ještě neslézt ze stromu. Říkáš ústa, ale ve skutečnosti je to otvor k přijímání potravy; otvor, jako ten, co máš na zádech. Zhluboka si oddechl úlevou, manželka vyjela do lázní. Sešlý věkem kmet, k němuž se přidala senilita. Motocykl značky Jawa řádí na trekové trase.

Mšice je hubený hmyz s dlouhým sosákem, mravouka je nauka o etice, papírový pohár je pohár na limonádu, podzimní větry čekají na koleje, o které se mohou rozbít. Mít hlídku není totéž co být na ní. Nalezneš v sobě hrdinku, neboť kdo hledá, najde. Obklopil by ji ze všech stran, rozložil kolem ní lásku jako ručníky, kupovitá oblačnost její nálady by se změnila v příjemnou brízu. 

Práce motoru potřebovala popostrčit, sprška slin dopadla na její holou mařenku a ty dvě se vůči mně spikly - zapřáhly v jeden potah a skolily mne do natáček do vlasů. Státní útvar, který máte v Čechách, se fungováním blíží Absurdistánu. Zblízka i zdaleka poznali se se skutečností, nad níž měli převahu. Ve zbožíznalectví představoval špičku, co do kvality jeho práci srovnávali s Maldinim, s jeho technikou kopu penalt. Srostli jsme v organický celek, jako strom sroste z větviček. To se nedá oddiskutovat, jen tak lexikálně, to je totiž špatnost - a ta se musí vymýtit. Tmavě fialový žalud hypnotizéra.

Nabízí mu své lože

Zatoulal jsem se ve věku jinošském ve městě, které žhnulo akcí. Tak jsem místo toho, abych se dal na učení, rozpoutal učiněné peklo mezi spodinou, kam jsem se často vtíral. Dal jsem jim příklad, že prostý, velmi odstrkovaný člověk se může ožrat ne z chlastu, ale z námelu, že se může úplně zrušit - a pak se to po mě někteří úspěšněji, ale většina z nich méně úspěšně pokoušeli opakovat. Nikdy nezapomenu na vliv, který jsem na tyto nejpodřadnější měl. Měli mě za krále a boha! Ale já byl jen prostý nezaměstnaný, obyčejný chlípník a nevyrovnanec, prolezlý touhou po dobře stavěných dívkách, která mi lezla na mozek jako nic předtím ani poté. Jakkoliv jsem odnepaměti bezedný piják, chlast byl vždycky až na druhém místě v seznamu mých závislostí, první byly vždy ženy! Dokonce zajdu tak daleko, že budu tvrdit, že svět bude jednoho dne bez inteligentních žen ztracen! 

Potkal jsem tehdy Editu, ta byla docela jiná. Edita Sehnalová. Nikdy na ni nezapomenu, budiž jí země lehká. Ty její masívní černé oči a duhovky, které se měnily jako iris kočky. Okamžitě jsem jí nabídl tu láhev, co jsem měl u sebe, ale ona s pobouřením odmítla, odmítla víno, což byl pochopitelně nápoj mužský, dionýský, tak jí odporující, ale přijala hrst zrní, která byla hned druhá věc, kterou jsem jí po odmítnutí nabídl, vytáhnuv je z krabičky, kam jsem si vždycky pár kupek ukládal, když jsem chodíval krmit kachny k řece.

Byla tehdy tak krásná, jako asi musely být ženy z eleuzínských mystérií těsně po tom, co přijaly drogu! Rozzářily se jí oči kvůli hrsti zrn. Podívala se na mě nově, jako se asi kučeravá dívka dívá na někoho, s kým chce sdílet lože. Musím říct, že jsem si toho všiml a narozdíl od ní ji neodmítl! A tak jsme spolu trávili nejhezčí týden v mém životě! Skončili to tak brzy, protože se předávkovala. Mimochodem, byla tehdy opilá jen jediný večer, všechny ostatní byla zfetovaná. 

PS: Z těch zrní, která jsem jí dal, dělávala čaj, přidala tam mátu a pak ho přelila do zvláštních šálků, jen pro nás dva, pro věčné vytržence časů! Skoro pláču nebo opravdu pláču, to se nedovíte! Samozřejmě že tam tajně vlívala ergonovin, abych o tom nevěděl. Ale já věděl, jak dobře já věděl.

Pij, řekla, ale on slyšel pyj

 A jak jsem tak včera usnul dost brzy, vzpomínal jsem si na předešlý týden. Přišel k nám do práce takový ten typický týpek, částečný floutek, kteří se tam tak ochomýtají a začal vykládat, jak celá jako skupina onemocněla. A že on blbec taky měl namále. Prý celý únor proležel v posteli a myslel, že umře. Šlo o to, že zaměstnává různé Mexičany, kteří mu za malé penízky dělají spoustu roboty. Střežil je a musel pozorovat, aby něco nezdupali. Dávali si tam různě do trumpety o obědové pauze, nějaké ty Korony padly a sledovali mma fighty v telefonech a tak. A on, jak tam byl celý den s nimi a oni tam různě poflusávali a kašlali, tak ho taky zarazili. Takže nakažený pár dní nato, když se potkal s manželkou v posteli, ta měla na sobě jen sobě jen flaušový šál a už napřahovala ruku, aby od něj přijala, co ten týden vydělal, on místo toho na ní začal kašlat tu virózu, tu čínskou chřipku... Já samozřejmě, jakkoliv tady pronáším občas radikální soudy (které ostatně z 80% nemyslím vážně), nemám vůbec nic proti rodině jako základní organizační skupině celku, tedy státu. Jsem strikně nastaven opozičně vůči názorům současných psychologů a sociologů, že je to jen nějaký přežitek. Sám dělám vše proto, aby má rodina nestrádala. Telefonuji, posílám prachy i dárky a zajímám se, samozřejmě, nakolik to jen jde. Bez rodiny by nebyl myslitelný žádný řád, všecka ta děcka, které dneska chodí do škol, by byly úplně v hajzlu, kdyby se neměla kam vracet a komu poplakávat na rameni. Možná je to pro drtivou většinu obyvatel planetky ta nejdůležitější jistota a pilíř pokoje - a je to tak dobře. Manželství jako takové, jakkoliv už nemá tu funkci původní, že ženy v něm dávaly děti a muži zastávali hospodářství a že to byl ukazatel společenského postavení, pořád jako instituce má obrovskou váhu a větší než kdy jindy právě na ty děti, které dřív byly naučeny prostě jít v šlépějích rodiny a nějak se protlouct, dnes v tak disociované realitě a mezi firmami natolik lhostejnými k lidské bídě zkrátka nemohou najít oporu, pokud se nejedná o přímou krev právě jakési rodinky, takže vesměs jejich jakékoliv pomaturitní snažení je spíš odsouzeno k útrapám než k úspěchu... defaultně, jestli chápete. Ukončili úspěšně studium, kde je nic nenaučili a tím to taky zhaslo. Mohou sice jít na jakousi vysokou školu, ale vysoká škola dál jen prohlubuje tu neschopnost cokoliv změnit na pracovním trhu, v momentální situaci je jít studovat spíš ostuda než pomoc. Nicméně, i když obdržíte červený diplom z Harvardu, pokud nemáte kontakty a kamarádíčky a facebook, tak budete mít nezměrné problémy se kdekoliv dostat, a to i na pracáku v Chebu. Kdekoliv, protože téměř všude jsou dveře zavřené, bez ohledu na to, jak jste schopní, zruční nebo odhodlaní.

Cosi božského ji obklopovalo jako lehounká pára

 Jedinou dívku jsem v životě miloval. Proplouvala domem našich neřestí jako královna a recitovala historické monology králů a tyranů, pak za noci na moři černém jako inkoust nastoupila na loď, nakonec při trhu nedaleko města nesoucího jméno makedonského vládce potkal jsem ji naposledy. Vždy mi vykala!

Usmívala se široce otevřenými ústy, kozy odhalené

"Nepřijmu tvé peníze, Sváťo. Resp. nejsou tvé, ale tvého otce. Po tolika útrapách a letech strávených vedle tebe byste mi chtěli pověsit na krk čestný řetěz, pás s rolničkami, jako se věší skotu... to ti přijde jako dostatečná odměna? Jsi bláhový. Budu bojovat a zvítězím."

"Prohraješ, ty děvko, to si zapamatuj. Nikdo ti nedá většinový podíl v celém podniku. Víš ty vůbec, kdo já jsem? Kdo je můj fotr? Nemá ve městě větších drsňáků. Až s tebou skončíme, borci v baru si o tebe neopřou ani nárazník."

"Uvidíme," usmála se, otočila se a vyšla ze dveří s vysokých vlnou v patách. Byla tehdy důležitá jak holka, která vyhrála jednou v létě medaili na závodech ve skocích do vody z prkna.
Měl jsem jí tehdy rozbít držku a třeba ba ta hrůza, která mě v následujících letech potkala, nepotkala.

Když jsme spolu začali randit, byla to sezóna průkopnických letů do hlubin sexu podobných pokusům bratří Wrightů, až na to, že ona měla za sebou už tři kluky, kdežto ona byl má první. Do sebe kompatibilní jsme byli až po čase. Kdy ona zamuchlána v pokrývce byla první, kdo vyskočil a začal vařit. Já hlavně nechtěl být vždy ten, kdo jde příkladem!

Růžové světlo slunce

Když se křik racka mísil do hrubého šoustání těch dvou, bylo rozhodnuto, takříkajíc předznamenáno osudem, že se musí stát něco nečekaného.

Ale i vyprahlé věty, kde cáry dávného smyslu jen tu a tam chabě povlávají nad slovy, jsou stálým svědectvím, že se tu a tam něco občas děje. Mezi dívkou a chlapcem, mezi jejich rozpálenými pohlavími, když si něžně trkali do rytmu kapely Death a alba The Sound of Perseverance, nastal soulad a konečně spolu promluvili o problému, jež je tížil již tři týdny.

"Musíme se rozejít," začal nepřesvědčivě.

"Ano, byla to chyba," rozhodla ona. Její kůže připomínala šupiny murény.

"Ty jsi chyba," rozhořčil se.

"To ty, kdybych tě nepotkala, mohla jsem se mít božsky v Portu s Pedrem," oplácela mu stejnou mincí.

Chtěl jí vyzpívat zoufalství, do nějž ho uvrhla, ale opanoval se. Jejich výtky se budou v obměnách vracet stále znova a budou znamenat stále míň. Tak jako každého život.

Všechno jsou přízraky. Hlavně sexy, náruživé holky s předkusem a rovnátky. Brzy jsou jen na obtíž jako hmyz, který bodá a saje! Napadlo ho, že se vlastně říká, že Stvořitel zpatlal dívku z něčího žebra, ale to byly nejspíš kecy, tak jak to viděl, musel je uplést z lejna!

Povstala prudce z židle a podívala se na něj vítězoslavně. Pak se otočila a beze slova vyšla z místnosti. Oblečená byla skutečně jako maškara. Vláčela totiž za sebou temně nachový plášť ušitý z neznámé látky, který se vzdouval při každém jejím kroku, jako by se za ní vznášela vysoká vlna... Ještě se naposledy ohlédla. Jako by upírala zřítelnice do dalekých dálek, za pozemské prostory, v pravé ruce držela mobil, pak se usmála a vyšla ze dveří.

Mořena barvířská

Kdo v roce Klokana počítá množství zářezů na pažbě milostného dobrodružství? Věděla jsem, že on to rozhodně nedělal. Odjakživa se spíš stranil dívek. Že sbalil mě, byla spíš náhoda než zásah shůry. Kdykoliv jsme však byli spolu, rozumějte, když jsem s ním zrovna trávila čas vybíráním tapet do pokojíčku našeho sladkého, brzy vítaného občánka, přepadala ho zvláštní chandra, pro niž jsem neměla vysvětlení, až do konce minulého týdne asi.

Můj manžel se rozhodně nepovažoval za žádného artistu, ale věnoval se, řekněme si to prostě, činnostem, které měly blízko k práci s tvary. Ne že by vystřihoval a lepil jako Jan Vyčítal do sešitu obrázky country zpěváků, ale měl prostě jakési nadání pro kreativní využití prostoru a potažmo času (jako fenoménu) v chromatické škále. Předměty viděny jeho svébytným zřením nabývaly podivných podružností a když skicoval, se zájmem jsem přihlížela, jak pod jeho prsty vznikají tělesa, o nichž jsem nedoufala věřit, že by je fantazie pouhé kancelářské krysy, kterou od devatenácti byl, mohla takto přesvědčivě a hluboce uvěřitelně stínovat. Když semeno jeho života začalo srůstat s mojí pochvou, byli jsme si blízcí jako dvě holubice na prádelní šňůře a ukazoval mi dokonce, co jsem netoužila vídávat, např. tělesné otvory různých mladých cvičitelek aerobiku, když je takto "viděl", čili rozumějte, fantazíroval o nich při obědové pauze v kavárně nebo ještě mladších žabek ze základky, když měly hodinu tělocviku na hřišti a třeba rolovaly páteř na overballu. Netušila jsem ovšem, že úchylnost mého muže zdaleka předčila mé nejhorší představy, i když jsem počítala s tím, že úchylný je beztak dost. 

Černá kočka

"Vždyť víš, že jsem vždycky všecko dělal jenom pro tebe, lásko, ty jsi můj život, můj sněhulák a medvídek a pestrobarevné hvězda," vykládal jí, zatímco popíjel z kelímku sodu s nekvalitní whiskou. Povzdechla si. Pohodila vlasy. Přehodila nohu přes nohu. Přesně v tomhle pořadí. "Musíš pryč, Karle, je mi to tak líto," řekla ještě jeho směrem, jemu napůl zmámenému po těch lomcovácích.
Otočil se, aby si dolil poslední kapky, ona prudce vstala a praštila ho květináčem přes hlavu. Začal padat na stůl a udeřil o něj spánkem. Když už byl v limbu, nasadili mu s Kryštofem na hlavu kapuci - pytel přes hlavu. Probudil se v rohu hnusné místnosti, už bez pytle přes hlavu, ve které se zastavil pokrok, protože jediný předmět, který se tam vyskytoval, byl skoro dva metry dlouhý pruh molitanu na podlaze a tenká přikrývka se starou, ztvrdlou hnědou skvrnou uprostřed: panenská krev nebo výkaly nebo jídlo, nevěděl a nehodlal to zkoumat. Za kovovou mřížkou na stropě visela ještě bodová žárovka z dob komančů, ale vypínač nebyl už nikde.
Chtěl ječet KURVA, KURVA protože měl hrůzu z uzavřených místností, ale z hrdla se mu vydral jen přiškrcený zvuk.

Po malé chvilce ale hrůza překonala strach.  "Nic špatného jsem tím nemyslel," hystericky se rozkřičel. "Miluju vás obě. Není nutné mě týrat, pane Bože!"
Edita za dveřmi zaječela. Kryštof poskočil dopředu, aby ji zadržel ruku na klice, jak se je chystala afektivně otevřít a zjednat si vstup ke Karlovi. Podívala se na něj plna znechucení a on ucukl. "Nevykládej mi tady lži, jak můžeš milovat obě?" křičela zas do dveří.

Kryštof byl jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Karel byl jeho nejlepší kámoš a ona zas holka, se kterou chtěl utéct co nejdál od Karla. Nevybral si ani trochu chytře, protože jak jeden, tak druhá byli jako časovaná nálož, o čemž se právě přesvědčoval. 

Karel zároveň dobře věděl, že chemii nepřekecá a že je možno milovat dvě, tři i čtyři ženy naráz. Taky dobře věděl, že to Editě nevysvětlí a stejně bude za chvíli žadonit doslova o život, protože o nic menšího při téhle hře nešlo. 

Taky dobře věděl, co je láska, že je to stav velmi nebezpečný, i když trvá tak krátce. Může v něm dojít k záchraně druhých i na úkor nás samých, stejně jako k opačnému konci. Připomínal si rovněž, že nejvíc sebevražd je v květnu, kdy kvetou kaštany a kdy mnoho zrazovaných žen může spatřit svoji lásku v objetí jiné a že se něco podobného asi stalo v tomto případě.

Služka

Na pochybách, zda ten hlas není jen halucinace, sešel Richard z pěšiny.

Úlisná

Nějaká žena mi posloužila na konci zadní uličky, aniž jsem s ní potřeboval mluvit – stačilo podat jí dvě umolousané bankovky...

Nový méďa

Kálí, hinduistické bohyni smrti, se někdy říkalo Požíračka, to proto, že měla na obrazech tolik paží.

Ťata až do hloubi bodu gé

 Teď, když oba světa, svět plazivých přízraků i svět tetelivých křehotinek, žily v těsné blízkosti, nebylo mezi obyvateli Podhůří nouze o hádky a výpady. Kaprál přízraků, bratr krále Neboysy, jakýsi Alfons Medoústý, rozkázal, aby každá vzpora ze strany křehotinek byla krutě potrestána. A sice tak, že žádná dívka nebude moci ukazovat svou zarostlou frndu (coby kontrast) na výstavě bezsrstých koček ani poté, co se výstava skončí, v krčmě, kde byly častými hosty právě proto, že se tam scházel hlouček čumilů od přízraků a kasal se tím, co sklidil na poli orosení letos, nebude se moct vyskytovat po boku mužů, kteří mají nejvíc sklizeno. Na druhé straně barikády nádherná vůdkyně křehotinek, L.A. Khousnoutdinová za žádnou cenu nechtěla připustit, aby dívky ztratily výsadu se předvádět a už vůbec ne, aby přicházely o ženichy, čímž by přirozeně tratila i jejich ručně broušenými šperky zdobená těla, která si pravidelně zahřívala v nejluxusnějších pramenných zřídlech Podhůří, kde je šamani za mírné poplatky i depilovali. LilA byla natolik ženou, aby instinktivně chápala, že bitvu s přízraky může zvítězit pouze tak, že se plně obětuje. Alfons sice nebyl její typ, přesto věřila, že pokud mu dá své tělo, případně část srdce, umlčí tím jeho roztěkanou mysl a usměrní ji natolik, aby byl svolný nechat ženy dělat si přesně to, co dělaly ze všeho nejradši - ničit svou láskou samotnou podstatu světa. Daleko radši by šla s tím plukovníkem, který sklízel třikrát tolik než Alfons a byl taky dvakrát mladší a jeden a půlkrát urostlejší, ale usoudila zcela správně, že neměl takový vliv. Jeho klenuté, mroží kníry nenechávaly ji na pochybách, že může uspokojit i náročnou, boharovnou ženu - kněžku a že to jistě děla s potěšením, což se o Alfonsovi říci nedalo. Byl celý nijaký, neusmíval se, nevztekal se, působil úslužně a patrioticky, žil jedině pro přízraky, jakékoliv zmínka o pletkách mezi jeho vojáky a ženami považoval za hrubý přestupek a hrubě trestal desátníky, co se provinili románkem, např. tak, že nořil jejich slipy do velbloudích výtrusů a nechával je pak v nich chodit celé týdny, dokud nezkvasily a ženy je neopustily. 

Do spiknutí generálů šlo o hnusnou hru, ale nedalo se říci, že v ní nějaká strana vítězí. Muži byli podráždění, protože neměli třikrát denně anální sex, ženy zas vězely v trudnomyslnosti, protože je nikdo nehladil a neříkal jim, jak jsou krásné, přestože byly třeba staré, tlusté a šeredné. Podhůří se zmítalo v předstupni duševní poruchy, jeho křehké základy byly podkopány zcela nesmyslným bojem, v němž nikdo nemohl zvítězit, aby ten druhý nebyl na hlavu poražen. Po spiknutí část generálů odešla za voláním přírody, a tak zradila Alfonsovy ideály. Přicházeli k nim se zcela čistými úmysly a odcházeli s ironickým úsměvem na tváři. Říká se, že v těch dobách dívky poprvé poznaly milenecké proktology a zachytily smrtelně svůdné záchvěvy nervů v koutcích řiti.

A právě v těch dnech dorazil do míst na Okraji mladý pár, dredatá dívka s papouškem a holohlavý pán s břitvou a ujali se historie po svém. Ukázali, že Bohem daná pohlaví mohou žít ve společné úctě a může je pohánět chuť tvořit spolu světlou minulost, nejenom sexuální labužnictví. Skinhead dívce vždy oloupal jablko, než jí ho nakrájel na kostičky a velice jemně vpravil na dřevěné lžíčce do úst. Ona mu zpívala dávné písně Varjagů, kterými se uspávali za nocí, kdy řádil tajfun na bárkách, jimiž se plavili až k ústí Dněpru přepadávat slabší lodě a rabovat základní nástroje, aby je pak elitním sdružením kupců prodali za přemrštěnou částku nebo mu jemně šmelila jazykem v rozkroku, což byla v té době nevídaná technika a museli ji obyvatelům Podhůří teprve učit.

Zvídavé ženy - oblouky poddanosti

Kořeny zvedaly nesvěcené náhrobní desky a sály zlo pod nimi. Nyní jsem věřil, že číhající děs není žádná hmotná věc, ale přízrak s tesáky, která jezdí na nočních blescích. 

Z paláce do slumu. To je pozůstatek novobarokního sloupu. 

Světlo se odráželo od kapot nablýskaných automobilů a zarývalo se mu masivní mžitkou do očí. Bílá koule na pozadí růžové, to je kavárna, která se za chvíli změní v roj proměnlivých světélek. Ale brzy zas rozeznával talíře, stoly, které stojí na pod nimi, plno lidí žvanících a svit krunýřů humrů. A dívky, spoustu dívek, vylézajících z bazénu. Některé mu mávaly ještě z vody. Nedokázal pochopit proč. Byl přece cizinec. Tyto dívky však vypadaly, jako by znaly z obálek časopisů. Tak vřele se usmívaly, jako na své milé boyfriendy. Jejich kůže byla tříští kapek, stékajících zvolna po jejich tolik dráždivých stehnech.  Některé byly jako vyrovnaně utvářené k tanci a zábavě asi jako Amélia Vargas, jiné byly typické blonďaté nicneříkající kozatice jako ta novozélyndská zpěvačka Westerna, ale všechny by bez skrupulí šukal. Teď, když byl konečně single, se stavidla jeho chutí rozevřela do značné šíře a při pomyšlení, že nemá žádné závazky, se mu v očích po letech objevil ohníček rozpustilosti.

Znal jsem takového cápka, když jsem pobýval v Norsku. Vypadal jako pouliční malíř portrétů... máloco řekl a když už, tak to byla hrozná kravina, neměl prostě na to nadání.. ale co uměl, bylo ještě lepší kafe. Pil absurdně po výčepech... když nebyl výjimečně opilý, usmíval se na lidi, co kolem něj procházeli, smekal čapku a jen co minul poslední hlouček, usadil se zpravidla na mole v zapadlých přístavech, jimiž to město bylo poseto, a tam dlouho pozoroval vlny. Byl to největší básník života, jakého jsem kdy poznal a věřte mi, že já poznal spoustu podivínů a magorů. Musel mít z mozku kostku z toho, co vychlal, ale přesto nějak.. nějak se mu dařilo chodit, vstávat, jít spát, aniž by působil, že je zničený... prostě jen nedokázal mluvit, ale co by taky říkal... vždyť znal jenom se ožrat a oplzle se usmívat na děvčata za výlohami... Čím se živil? Prodával knihy v antikvariátě jako mnoho ztřeštěnců, přesto byl výjimečný, nejen výjimečný, jedinečný, nikdo mě nedokázal tolik rozesmát jenom tím, jak vypadal, když byl nalitý... jak se hýbal... jaká prováděl gesta a jak se tvářil... jako by se za všechno omlouval, nejen za sebe, ale za všechna příkoří a potupy, co se táhnou osudem lidí, co se všude nepřetržitě odehrávají... neuvěřitelný člověk, neuvěřitelně čestný a... a vůbec... děkuji Bohu za to, že jsem jej mohl poznat.

Prcal ji, až ji pálilo v koutcích chrupu

Registroval jsem brutální (church bell) vyzvánění Alexy. Políbila mě pod peřinou na žalud, seskočila z postele a utíkala jen v kalhotkách a podprdě po měkkém, neuvěřitelně vyzývavém, růžovém koberci, do něhož se bořila po kotníky, ke dveřím. Pohlédla do kamery, chvíli strnula, pak pootočila klíčem. A tam už stál on, jejího srdce šampion. Lukáš, můj úhlavní sok. Uměla to táhnout s námi oběma. A vůbec to nevypadalo, že toho má v úmyslu nechat. Usmívala se na něj, jako by vůbec neměla v posteli jeho nepřítele.

 "Co tak brzy, lásko?"

"Pustíš mě dovnitř? Potřebuju s tebou probrat ten dnešní ples."
"Teď se mi to zrovna... nehodí, právě jsem vstala," omlouvala se.
"Tak já počkám, až si uděláš svoje," pousmál se do ryšavých fousků, které měl na tváři jakoby přilepené.
"No, spíš počkej v autě, buď tak hodný, lásko, může to chvíli trvat, mám menzes, ještě líčení a tak, hned jsem u tebe."
Nevěřil jsem, že jí to prošlo, dveře se zabouchly. Ale podařilo se. Byl jsem pořád v posteli, ale s nastraženýma ušima a držel jsem pod peřinou pevně svoji švýcarskou tasenou ocel (přezdívka Halapartník mi seděla, ale ona mi říkala Král Kupid) s cílem ho zranit (zabít???), kdyby se na mě vrhl. Postelové války patřily k mým nejoblíbenějším činnostem, sice s dívkami, ale když bylo třeba, mohlo dojít na jejich extrémnější variantu, stále mě bohatě vzrušovaly a potvrzovaly mé mužství.

Pojďme dál po stezce koníčku králíků

Normálně ulice, kde sídlilo Kulturní centrum Samet, kypěla životem. Toho večera však byla strašidelně prázdná. Byla prázdná z dobrého důvodu. Prezident Havel pronášel děkovnou řeč a ty desítky a stovky lidí, které normálně stály u sochy zachránců, debatovaly o kupónové privatizaci nebo projednávaly smluvní podmínky tuzexů, seděly před převážně černobílými obrazovkami a hltaly každé slovo z jeho projevu. Bedřiška zrovna rajtovala na louce na svém klukovi a na tu na jízdu jim kurážně svítily hvězdy a půlměsíc.

"Nepospíchej přece," nabádal ji k uklidnění.
"Musíme si ještě jednou vyšukat mozky, než nás o ně připraví...," hlesla.
"Víš, že tě miluju, ty můj blázínku," zkoušel ji uklidnit.
"Já tebe taky, Tondo. A proto teď na tobě musím jet rychleji a rychleji," vhrkly ji slzy do očí.
"Třeba až na Měsíc, když to bude třeba!" křičela.
Nepouštěla ho ke slovu. Chtěl jí říct, že je to dočasně, že se zas vrátí a pak už je nic nerozdělí, ale ona pořád jen hýbala a kroužila tou spodní částí nenechávajíc mu dechu k vážnému slovu, zkrátka k projevu, jíž ji toužil sdělit, se nedostal.
Začínala ho skoro bolet žebra (vašek ho tupě pálil už delší čas), jak se tak nad ním nakláněla a poskakovaly jí po něm kozy vesničanky. Dorážela s posledními zbytkami sil, vyčerpaná, tekly ji sliny a přitom mu stále šeptala do uší, že ho miluje, že ho nezklame.

Oči prostopášnice zkrásnělé zradou

Mimochodem víte, že přesně za měsíc je výročí mého milovaného Myslitele? Emila Ciorana, kterým jsem býval posedlý doslova odnepaměti. Musel jsem mít každý jeho paperback, každý výšplecht do prázdna existence. Znal jsem zpaměti pasáže z jeho rumunsky psaných knih. 

Dělal smažená vejce a pokoušel se namixovat v šejkru banánový džus. Na podnosu přinášel ještě kouřící krmi do ložnici. Nejdřív v posteli na pohled byly jen hrby, nakonec se ze zmuchlaných látek vysoukala na světlo dvě štíhlá, dokonale pružná těla v růžových nedbalkách. Dvě devatenáctky, které trefil při návštěvě herny, studentky úžasné zdrávky, se na něj teď střídavě usmívaly a rudly nachem, neboť pochopily, že byly obětí ménage à trois pod vlivem nějaké silné drogy. Která z vás by neznala trojku? Tolikrát jste si jí vyzkoušely, že jste se na ní staly postupně závislé. Nemáte přítele, ale rovnou přítele a jeho nejlepšího kámoše, viďte? A když si chcete potěšit tu vaši nazrzlou ostralku mezi nožkami, nezavoláte příteli, ale rovnou jeho nejlepšímu kámošovi, aby přišel taky. Sdílíte s ním nejtemnější vaše tajemství a tajemství vašeho vztahu se zdá být založeno na tom, že dírky budou dnes večer dosyta plněny dvěma rohy nadržených bejčků. Podléháte postupně údu jeho best frienda a toužíte si to prožít taky někdy jen sama, jen s ním, tím novým chlapcem na obzoru. Nemusíte se za svou touhu, za tu neuhasitelnou žízeň po naplňování stydět, je to úplně normální, asi tak jako stěr z nosohltanu nebo matematika kvaternionů. Je to lidské a vy jste koneckonců také jen samičky lidí. Ženy odjakživa byly ceněny jako takové komodity jako opium, čaj nebo hedvábí, a není proto divu, že si jich do současnosti někteří obchodníci nesmírně cení a kdykoliv se objeví půvabná dívka, nedaleko od ní je zpravidla rovněž kvetoucí obchod. Pavel to věděl, dělal s počítači už od základky, už tam programoval svůj první černý trh s bílým, poněkud snědším masem, neboť Česky nejsou vlastně čisté bělošky, ale dá se říct, že historicky vzato jsou to míšenky nejspíš už s prvními tamilskými sběračkami uhlí... jeho dlouholetá práce spočívala v tom, že chodil po pařbách, zkoumal různé typy pánví a nosů a takových viditelnějších deformací a porovnával je s původní českou Evou, tou od Praotce Čecha. Pořád nemohl najít spojení, až jednoho dne, to už byl na výšce, pochopil, že není. Že české ženy prostě jen v historii tolik zanášely, že se rozmnožily se všemi muži ze všech kontinentů a stvořily tak neurčitý typ míšenek. Pačešek. Nalézajících útěchu v kterékoliv náruči, ať je česká nebo černá, ať je z Východu nebo z polárního kruhu. Hlavně aby byly zajištěny mužným šekem a pokud možno co nejmíň trpěly, tak si to představovaly. A jejich ústřední sen se jim, což říkám na jejich obranu a pro povzbuzení těch, kdož sní, vrchovatě vyplnil.

Odulá mrtvola starce s cinkajícím procesím

Před každou kamarádkou se chvástala, jakého má v posteli milence. Přitom on o ni nedbal ani co by se za nehet vešlo. Měl ještě jiné kamarádky a obsluhoval je pečlivěji. A každá z nich, na to vemte jed, každá z nich měla ráda hudbu, kdežto ona ji nesnášela. Můžeme říci, že jejich auditivní systém byl citlivý, a protože opravdu ze srdce měly rády Bacha, tedy i on je mohl brát vážněji a nakládat s nimi s větším potěšením. Jeho systém byl natolik vybíravý, že dokázal rozeznat štěkot psa ze vzdálené zahrady, zatímco stál před orchestrem provádějícím Balfeovu Satanellu. Nejasně vzdálená melodie štěkajícího psa totiž vedla průzračnými nitkami, sypapsemi harmonie až pod povrch fyzického těla a pomalu jej rozleptávala, asi jako laudanum postupně rozežírá svého uživatele, avšak působila způsobem zcela odlišným než zešťová sekce katů ze Satanelly nebo třeba klepot kopyt na dlažbě, takže pro něj bylo doslova hračkou rozlišit, co z toho je nyní a tu a co ušislyšně patří vzdálenější perspektivě.

Když jsem ještě šukal Veroniku, říkal jsem si, proč to dělám. Ta holka byla úplně vysmažená. Neměla žádné cíle ani hodnoty. Jediné, co uměla, byla kuřba a polehávání ve vlastních zvratcích. Avšak měla tak přitažlivou kačku a tak hezké ruce, že vzbudila zájem - bez přehánění - devadesáti devíti ze sta samečků. Toto je přesně případ pozitiv, která převáží negativa. Vzpomínal jsem na ni jako na vrcholný výtvor hypermodernity. Vstupovala do postele tak samozřejmě a přirozeně, že by se někdo mohl domnívat, že se zrodila pro soulože. A její tajemství, klín, vypadalo tak křehce a nezkušeně a nevinně, že kdokoliv s ní prožil vír úletu, už nikdy nesoudil nezkušeně vypadající teenky podle tváře. Ve společenském vystupovaní byla totiž ta nejšpinavější štětka ulice a zároveň i nejúctyhodnější císařovna, klamající vším, co měla a v dupaní vždy zaujímající postavení dítěte, neboť nic není výhodnější, ono si smí dovolit vše a nic mu nesmí být odepřeno. Její steny byly steny týraného nosorožce a její ticho bylo ticho mlčících ptáků ve vrcholcích stromů, tak výmluvné. I kdyby si oblékla děravý kus hrnce, každý by obdivoval její eleganci a vyzdvihoval střih šatů, v nichž se dostavila, taková to byla personalita a každý, kdo by se zahleděl na tu lasičku s laškovnými rty a safírovýma očima, nikdy by nebyl řekl, že šňupala tolik perníku. Tak mě to k ní vábilo, když jsem býval ožralý a vracel se k ní, jako bych kráčel už napůl v jiném světě a odmykaní zámků mi trvalo celou věčnost, neboť jsem si už představoval, jak po mě skočí a začne mě lačně a bez uzardění ujídat... byla na nejvyšším ze všech příčlí sexuality, a teprve se mnou objevovala tuhé kouzlo nechráněné soulože! Byla občas prostořeká, když jsem takhle po večerech a k ránu nebyl sám sebou, ale rychle jsem jí vracel do reality a dal jí poznat, kdo je pánem světa. Pamatuji, že se usmívala, když jsem se krátce po ní odvalil jak špalek na bok. Moje milovaná Verča, balící si cigára roztřesenými prsty, v kterém jen hrobě se dnes obrací a který šťastlivec v nešťastlivce obrácený naposledy uviděl její rošťácký úsměv, než navěky zmizel v propadlu zesnulých?!

Tepaný zlatý trůn

Taková lhostejnost a nevinnost zářila z celé té bytosti stojící před ním. Přehlédl jeho obličej a zamračil se.
"Poslyšte," řekl mu, když tento se lhostejně díval před sebe, "jestli se ještě jednou dovím, že jste pil, budu vás nucen na hodinu vyhodit."
"Ano, pane."
"Nejste tady od chlastání, ale od vymýšlení reklam. To je vaše pracovní náplň, nikoliv vyprazdňování plechovek gambáče."
"Rozumím."
"Nyní chápu, proč vás kolegové nazývají korunovaným volem. Musíte prostě ze sebe dělat zajímavého. Nemohl byste být ani chvilku obyčejný a jako všichni ostatní. Vlastně ani nevím, proč vás zaměstnávám. Vaše nápady nám nepřinášejí téměř žádný zisk, pouze se líbíte abonentům."
"To víte, lidi někdy ukazujou spolehlivěji, čím bychom měli plnit náš content. Kupříkladu mě tadyhle napadlo, že starý řecký epos se může zdát nudný a zdlouhavý, ale myslím, že kvalitní rapper by mohl v rytmu hexametrů jeho oblibu oživit a hned jsem to dal Vocáskovi za úkol. Aby něco dole ve studiu nazpíval, něco o Andromaché by mohlo táhnout, šéfe - no a až by to jako bylo, tak já bych pak k tomu jenom přidal bubliny."

Ruce ji položil do zlatavých chloupků. Za vzrůst společnosti jsem ochoten položit zdraví, víš, Kamčo? Tak co kdybys mi aspoň roztáhla nožky?

Směje se mu Hedva,

co navrhuje, nedbá,

chová se k ní jak chuj,

ať si jinde kydá hnůj.

Leží nahá Hedvika, 

branka se ji odmyká,

celičká jenom teče,

touží po síle zteče

Mlčky mi podala ruku v dlouhé bílé rukavičce dosahující až k oblému lokti. Ze strachu jsem se rukavičky sotva dotkl rty.
Mlčky se do mě zavěsila. Právě tak mlčky ji já vedl jako nějakou svátost až k pódiu.
Pak jsem se jí zeptal, jestli bude se mnou tančit na Gagu.
Odpověděla, aniž na mě pohlédla, avšak dala si načas: "Ne."
Věděl jsem již od školních lavic, že nejkrutějším druhem sebevraždy je, když si starý pán bere mladou slečnu, přesto jsem nemohl odolat. Vzal jsem si ji před třemi měsíci a od té doby jsme měli styk jen jednou, na svatební noc, jinak lítala za jinými. Drtilo mě její velikášství a způsob, jak na mě pohlížela, jako bych docela nic nebyl, jen prostředek k jejímu prostopášnému rozhazovačství.
Netušil jsem, čím bych svou mladou, dvacetiletou ženu upoutal. Mé zdraví bylo již docela chatrné. Vybudoval jsem před třemi desítkami let obří společnost na letecké motory, spalovací turbíny atd. Tenkrát ještě novotářství něco znamenalo a dívky měly slabost pro bohaté a úspěšné muže. Nikdo rovněž nebyl tak rytířský jako já, protože jsem byl šťastně ženatý a neuvěřitelně velkorysý k zaměstnancům. Dlužno dodat, že mým velkým vzorem, když jsem začínal budovat firmu, byl Don Quijote. Snil a žil jako pravý charakter, pravý obr. Vytvořil jsem proto prototyp motoru, na jeho počest jej pojmenoval Větrný mlýn; vynesl mi miliardy.

Odulý stařec s fosforeskujícími vlasy

Překvapilo by ji, kdyby věděla, co o nocích její kluk dělá, zatímco je údajně na služební cestě. Tedy, ty noci, kdy nebyl natolik opilý, že ho mohl používat tak akorát na čurání. Protože když byl jen mírně opilý, strkal ho mezi růžová stehna půvabné, blonďaté dívky z Jičína, která při souloži vydávala zvuky ne nepodobné dětem s cri du chat, jisté Barbory Židelové. Pracovala v malinké továrně na klobouky. Neměli mezi sebou žádné větší tajnosti. Prostě věděl, že ona taky má chlapce. Tak jak on měl ji. Jenže ona nevěděla a ani nemohla vědět, že ona, Barbora a ona, jeho oficiální dívka, zdaleka nejsou samy, které Hubert navštěvuje. Jezdil po celé zemi a dá se říct, že v každé větší obci měl čas od času schůzku. Rád bych zde uvedl na pravou míru, jak se to mělo s Hubertovými sklony. Nebyl nějak bytostně zlý, avšak měl od doktora razítko na sexuální deviaci. Kdykoliv potkal dívku, dřív nebo později ji začal namotávat, nemohl si pomoct. Obvykle jako na potvoru potkával dívky vážně pozitivní, sexy a chytré a pokoušel se na nich si představovat sebemenší chyby, třeba obludně zvětšené, aby je nemusel zatáhnout do hry lásky; a přesto plakal, když mu nebyly po vůli. Začínal chápat, že teď, když Barbora i jsou kamarádky, snadno se shodnou v tom, jaký je doopravdy, a že už mu nikdy nebudou patřit. Když mu zatelefonovala, že je mezi nimi konec, ten šašek zavěsil, chodil sem tam, smál se, plakal, svíjel se s nezničitelnou aureolou kolem hlavy, aureolou neviditelnou pro všechny, ale viditelnou pro mne, v níž se mísily v podivném sloučení paprsky idiota a génia. A znovu a znovu propukal v usedavý pláč. V době, o které tady píšeme, bylo Hubertovi kolem třiceti. Byl víc než osminásobným otcem, ale žádná z matek jeho dětí se nepřihlásila o výživné a teď navíc řešil problém co s Bárou. A hlavně musel vymyslet, co s jeho hlavní holkou, která byla z toho objevu na prášky. Všelijak se tím otloukal, takže aspoň rostl na této cestě bolesti, když už nic jiného či kloudného nemohl vymyslet.

Odulý stařec

Byli v tramvaji namačkaní jako herinci. Jak se říká, za pohodlnost se platí. Byl tam taky hrozný zápach, někdo na zádi se tam snad bez přehánění posral. Byl to tak hutný a charakteristický zápach, že snad zalezl i do jízdenkovačů a nasákl do sedaček, ačkoliv syroví herinci stále tvořili základ toho smradu složeného nejvíc z žluče, průjmů, šílenství a LDNek. Stáli tam namačkáni v té pojízdné konzervě a nemohli si ani stisknout ruku. Byli odkázáni na kolébavý pohyb spousty kolem nich, na tu vlnící se, páchnoucí masu potu a šťáv. Někdo by se vzdal, ale oni ne, nesmrtelní milenci. Vložila mu jazyk do úst a pokusila se na něj v polotmě usmát, avšak vyšel škleb. Vedle nich stál nepřítomně starší pán, stařec, odulý, bezvlasý a vlastně bezzubý stařec, vypadající s tím ohromným bachorem v přiléhavé róbě působivě a autoritativně jako z odboru humanitární pomoci pro Etiopii. Později se dověděli, že zaprvé) fungoval jako diakón a měl vliv i na samotného kardinála, za druhé) trpěl stihomamem, výpadky paměti a změnami chování v pásu mírného autismu. Obě či chcete-li všechny tyto informace zaujaly mladý pár a na jejich základě se později, po starcově smrti, rozhodli zapříst s církví svatou jakousi online disputaci prostřednictvím webové aplikace, v níž se dotazovali na další podrobnosti z diakónova života, hlavně co dělal před příchodem vojsk Varšavské smlouvy na území dnešního Jindřichova Hradce, ano, konkrétně zrovna ve dnech, kdy Ludvík Svoboda podepisoval v Moskvě nějakou tu úmluva. Zda-li byl někdy ženatý? Kdo byla ta šťastná? Směl vůbec přispět k zrodu potomstva? Proč se nikdy nikomu nedíval do očí? Bolelo ho fyzicky vycházet z mešní kaple na denní světlo? Nebyl nakonec latentní gay? Tázali se tak bezelstně, jak se jen neposkvrněná početí mohou ptát zkušených ohledávačů pysků, aniž tušili, že za starcem vězelo nadobyčej ošklivé tajemství a nadto bezedná strž mystické zkušenosti, jíž ti dva zkrátka nemohli unést, nota bene když byli do sebe zamilováni. Naši dva zobáčci podcenili klér, a tudíž bez přípravy a s očekáváním totálně pozitivního uspokojení zvědavosti kladli otázky příliš dotěrné a soustředěné, takže z hlubin paměti probudili spícího ptakopyska, hnusného chrliče, kterého na hradech neměla ani dynastie Romanovců, střežícího celou tu dávnou starcovu minulost.

Sépie v kalhotkách

Román nevymyslíš u laptopu. Předchází mu dlouhé a podezřelé chození po lesích, po pláži, po horách. Kupříkladu já, nejznamenitější romanopisec naší generace, také jsem obětí různých ritů. Jsem doslova a do písmene závislý na kouscích dialogů, které mi naskakují, nejčastěji když míjím malebné skupiny domů v koloniálním stylu. Když jsem tam, nerušeně píšu, i když jen procházím. Je to totiž jediné místo v Chicago, o němž vím, které vypadá jako někde v Holandsku. Tráva nebo odhalený prs mě vždy spolehlivě naladí na kontemplaci. Když píšu další z mnoha děl, tentokrát opus magnum, vlasy mi zvláštním způsobem ztmavnou - asi úzkosti z žití. Napíšu ho třeba za pouhých pět týdnů a dodržuji přísná omezení, jako např. že se vyhýbám důvěrným svazkům s dívkami a nečetné známé přijímám v jednom ze tří pokojů, jejichž stěny jsou napěchovány policemi odpudivého vzezření. Rovněž v té době nic nepřijímám - ani dary, ani rady. Žiju ostatně jen pro sebe. Růst ekonomiky pro mě nic neznamená, a proto hotovost na mém účtu na oplátku nezajímá nikoho druhého, což mi dokonale vyhovuje. Když procházím v temnotě podél opuštěných kostelů v rámci přípravy, představuji si, že slyším basově nakřáplé tóny děsivých varhan, skrytých někde v podzemí. Když vidím plakát, zapomenutou pozvánku do cirkusu, představuji si nepokryté dovádění atraktivnějších samic zarostlých, nečesaných a nepříčetných makaků, které odpočívají v šapitó před vystoupením. Nejtemnější intimní chování primitivních lidoopů mi totiž řekne o chování víc než skelný pohled mladíků, kteří se za bezměsíčné noci vinou kolem vinárny, dotěrně okounějících při nárožích, se zápalem hrajících v podchodech na flétnu, omámeně podřimujících pod olší nebo šeptem vedoucích rozhovory u taxíků zaparkovaných pod drolícími se barabiznami se zabedněnými okny, což je něco, co může na papíře vypadat hezky a zajímavě, ale při bližším zkoumání zjistíte, že jejich vzpomínky jsou neuvěřitelně zmatené a liché a přetlumočit jejich mluvu se do jisté míry vymyká i mým schopnostem. Když jsem přijížděl, cítil jsem, ba ne, věděl jsem, že někdy tady musí nutně být dědici nějaké pradávné tradice. Podivní guruové, pokud to vůbec jsou lidé a jejich kulty starší než lidstvo, avšak za celou tu dobu, co tu pobývám, jsem si ničeho podobného nevšiml. Žádné záhadné intriky, lačnění po krvi, únosy dětí, paprsky nadpozemských světel a zmizení rozmarných žen vražednic - traviček, a nemám vlastně ani náznak podezření, že občané, kteří v mém obvodu bydlí, mají větší problémy než pokuty za speeding. Jejich soudržnost, řád skrytý pod jejich špinavým pořádkem a dodržování společenských pravidel tomu všemu odporují. Nezamlouvají se mi jejich sardonické, spokojené tváře, na které narazíte u studentíků, vypovídající pouze o tupé, leč nepřiznané poslušnosti. Ne nadarmo jsem kdysi v absurdních, bibliofilských vydáních čítával takové okultní spisky o utajených systémech známých ve všeobecně rozšířených legendách jako černé mše a sabaty čarodějnic. Historie kultů plodnosti nebo králů Ječmínků mohou být skutečně temné, prolezlé hnilobou krutosti a mohou proto vyvolávat bouřlivou raegencii fantazie, takže si umím dost živě představit, že kdyby tady skutečně k nim docházelo, mohl bych vás snadno provést jejich průběhem a vy byste třeba zalknuti děsem zmeškali doprovodit dcerku do jeslí.

Filius canis

Byl nervózní a celý jaksi rozklepaný a kdesi v žaludku měl pořád abruptní pocit, že je něco v nepořádku. Dnes Irenu poprvé podvede, říkal si. I když nešlo o žádný vážný vztah, randili spolu už dva roky, a to už je přece nějaká doba, aby si jeden mohl dobít baterky. Nebo není? Dal si pivo v kantýně a pozoroval hejna racků skotačících při maríně u doku. Dal si zvolna druhé, třetí. To už nepozoroval ani ptáky, ani letící oblohu. Myslel na to, s kým a jak, nebo jestli to bude dělat. Šel klidně na hajzl. Rozepnul si poklopec a dlouho močil. Cítil úlevu a přitom očima hltal nápisy na stěnách (jako chcípni děvko! nebo ❤️ sex). Domočil, vytřepal poslední kapky a zapnul si kalhoty.
Pak se zašklebil asi jako pes, když olizuje hovna z ostnatého drátu. Byl rozhodnut. Musí ji mít, musí si ji vybrat z katalogu a koupit. Pokud možno hned.
Poté, co byly finanční záležitosti vyrovnány, usedl na pohovku.
V pokoji barvy syrových jater. Byla to taková škaredá, vymytá červená, od níž se odrážely odlesky podhledových svítidel. Stála před ním a bylo na co koukat, všude něco k uždibnutí. Byla to bujná, ještě dost mladá Irka asi (jménem, co mu nic neříkalo - Dervla), podle lícních kostí a linie vlasů, jež měla na temeni nějak zvláštně svázané, prsa měla vysoko zvednutá a vystrčená dopředu, její halenka prokreslovala vztyčené bradavky.
Vedle postele stál dosti nevkusný dřevěný stolek a na něm soška ženy s věstonickými boky a multiramenný svícen ve tvaru falu resp. několika falů s výraznými žaludy, celý objekt připomínal na objednávku vyráběné výfuky.
Bylo mu skoro do smíchu, když si představil, že má tu mladou a, jak se mu zdálo, horkou krev povalit v prostředí tak bizarním, ale říkal si, konec konců, když mu byla dána příležitost, bude holt Irena muset prožít újmu - a to ovšem pouze tehdy, přijde-li na tento, jak se domníval, drobný úlet.

Nová ryba v síti

Někdy se děsím toho, co vidím na netu. Tak třeba Igor Chaun. To je úplný rozpad mysli. Shledávám pohříchu čím dál jasněji, že je složen jen z částic, částeček harmonického stavu a že je až příliš pravda, že ty, kdo pozbyli rozumu, je nutno před společností ukrýt, nikoliv je na kameře vystavovat, jako se to dělá s ním. Působí jako člověk zcela odtržený od reality. Je pravda, že někteří obzvlášť problematičtí pacienti mohou svým vzezřením působit jako ztělesnění výborné psychické kondice, avšak nemylte se. Choré vnímání vytváří kolem smyslového světa jakési prostředí abstraktních vztahů, v němž člověk může ztratit ono fyzické štěstí, které zakládá jeho vztah k světu a místo smyslových požitků vyhledávat bohy nebo svaté. Můžete říct, že za sebe nemůže. Jeho otec byl známý divočák (malíř), který sám měl blízko k stavům naprosté nevyrovnanosti. Avšak když je někdo takto dědičně postižen, v té linii má jen negativní aspekty, pak zkrátka nemůže mít 80 tisíc odběratelů. Jinak je něco velmi zle v zemi dánské. Nemyslete si, že pokud můžete zkrotit např. divou zvěř, totéž je proveditelné s člověkem pobloudilým, neboť to nelze a náprava po překročení bodu, z něhož není návratu, je téměř vyloučená. Daleko radši v televizi a na internetu uvidím hulibrka, který je skerovaný a uslyším jeho nezřetelné blábolení, než člověka, který má představovat útěchu a naději pro pokolení Čechů a zatím je upoután do pavučiny šaleb. Nesčetněkrát (na výletě) jsem se probouzel ještě do do kalných rán, kdy ještě nebyl čas ani příležitost sáhnout po cigárech, za slavných dnů, kdy pršelo jak z konve a místo přítulných cigaretových dýmů na rozkvetlé terase kavárny nad semotamotekoucí Dyjí jsem musel rozbít prasátko a zaplatit něco z rozbitých výloh nebo květináčů, které po nás po pařbě zůstaly... jednalo se o taktické chlastání, ale něco samozřejmě nenaplánuješ. Potkával jsem holky s žilkami pod levým okem, které úchvatně milovaly! Byly chytré, měly úžasnou postavu a dokázaly postavit z celt stan. Společné snídaně, jemné úsměvy, malá prsíčka do ruky a pocit, že ti toho druhého ze srdce nic neodpáře...  A vesměs nevím, proč to tu píšu. Vzpomínky jsou zkurvená věc, zkurvená a bolestná. Zůstaly ty mé múzičky, kde si zasloužily zůstat, u šupáků, s nimiž mají teď hejna dětí a nesplatitelné hypotéky. Nejvíc vlastně dneska pohrdám někým, kdo zůstal jen do počtu, s pouhými sny. Ale co je vlastně stuprum než jen vrcholný představitel toho typu nejnesnesitelnějšího, jenž zůstal na ocet, opuštěn všemi a vším, který nemůže žít bez hltu chlastu a když se občas hluboce zamyslí a snaží se od obrazů zkázy odvrátit, ony trvají. Nelze na ně zapomenout, trvají. Nejhorší je, že slýchávám, co ostatní neslyší a za nocí nemohu dál. Někdy, když polomrtvý sípám u krajnice, mívám mlhavý pocit, že jsem dosáhl cíle, že jsem se zbavil obrazů, že mi v mozku (až se, ach, znovu probudím) nezbude ani jediný. Prostě že se možnosti zobrazení v mozku vyčerpaly a už nikdy nebudu muset vidět, slyšet ani cítit. Obličeje většinou zestárnou stejně jako sprostota a jemnost v nich, ale co dělat s obličejem, který je příliš sprostý a zároveň i příliš jemný, než aby mohl stárnout?