pondělí 1. března 2021

Nová ryba v síti

Někdy se děsím toho, co vidím na netu. Tak třeba Igor Chaun. To je úplný rozpad mysli. Shledávám pohříchu čím dál jasněji, že je složen jen z částic, částeček harmonického stavu a že je až příliš pravda, že ty, kdo pozbyli rozumu, je nutno před společností ukrýt, nikoliv je na kameře vystavovat, jako se to dělá s ním. Působí jako člověk zcela odtržený od reality. Je pravda, že někteří obzvlášť problematičtí pacienti mohou svým vzezřením působit jako ztělesnění výborné psychické kondice, avšak nemylte se. Choré vnímání vytváří kolem smyslového světa jakési prostředí abstraktních vztahů, v němž člověk může ztratit ono fyzické štěstí, které zakládá jeho vztah k světu a místo smyslových požitků vyhledávat bohy nebo svaté. Můžete říct, že za sebe nemůže. Jeho otec byl známý divočák (malíř), který sám měl blízko k stavům naprosté nevyrovnanosti. Avšak když je někdo takto dědičně postižen, v té linii má jen negativní aspekty, pak zkrátka nemůže mít 80 tisíc odběratelů. Jinak je něco velmi zle v zemi dánské. Nemyslete si, že pokud můžete zkrotit např. divou zvěř, totéž je proveditelné s člověkem pobloudilým, neboť to nelze a náprava po překročení bodu, z něhož není návratu, je téměř vyloučená. Daleko radši v televizi a na internetu uvidím hulibrka, který je skerovaný a uslyším jeho nezřetelné blábolení, než člověka, který má představovat útěchu a naději pro pokolení Čechů a zatím je upoután do pavučiny šaleb. Nesčetněkrát (na výletě) jsem se probouzel ještě do do kalných rán, kdy ještě nebyl čas ani příležitost sáhnout po cigárech, za slavných dnů, kdy pršelo jak z konve a místo přítulných cigaretových dýmů na rozkvetlé terase kavárny nad semotamotekoucí Dyjí jsem musel rozbít prasátko a zaplatit něco z rozbitých výloh nebo květináčů, které po nás po pařbě zůstaly... jednalo se o taktické chlastání, ale něco samozřejmě nenaplánuješ. Potkával jsem holky s žilkami pod levým okem, které úchvatně milovaly! Byly chytré, měly úžasnou postavu a dokázaly postavit z celt stan. Společné snídaně, jemné úsměvy, malá prsíčka do ruky a pocit, že ti toho druhého ze srdce nic neodpáře...  A vesměs nevím, proč to tu píšu. Vzpomínky jsou zkurvená věc, zkurvená a bolestná. Zůstaly ty mé múzičky, kde si zasloužily zůstat, u šupáků, s nimiž mají teď hejna dětí a nesplatitelné hypotéky. Nejvíc vlastně dneska pohrdám někým, kdo zůstal jen do počtu, s pouhými sny. Ale co je vlastně stuprum než jen vrcholný představitel toho typu nejnesnesitelnějšího, jenž zůstal na ocet, opuštěn všemi a vším, který nemůže žít bez hltu chlastu a když se občas hluboce zamyslí a snaží se od obrazů zkázy odvrátit, ony trvají. Nelze na ně zapomenout, trvají. Nejhorší je, že slýchávám, co ostatní neslyší a za nocí nemohu dál. Někdy, když polomrtvý sípám u krajnice, mívám mlhavý pocit, že jsem dosáhl cíle, že jsem se zbavil obrazů, že mi v mozku (až se, ach, znovu probudím) nezbude ani jediný. Prostě že se možnosti zobrazení v mozku vyčerpaly a už nikdy nebudu muset vidět, slyšet ani cítit. Obličeje většinou zestárnou stejně jako sprostota a jemnost v nich, ale co dělat s obličejem, který je příliš sprostý a zároveň i příliš jemný, než aby mohl stárnout?

2 komentáře:

  1. Sny sice jako depozitum nemají obzvláštní úrokovou sazbu, ale když má člověk trochu štěstí, ty vypůjčené nemusí vracet :-).

    OdpovědětSmazat
  2. Teorie zrcadlení snů (dream mirroring) prostě stárnutí považuje za zanedbatelnou konstantu.

    OdpovědětSmazat