Pij, řekla, ale on slyšel pyj

 A jak jsem tak včera usnul dost brzy, vzpomínal jsem si na předešlý týden. Přišel k nám do práce takový ten typický týpek, částečný floutek, kteří se tam tak ochomýtají a začal vykládat, jak celá jako skupina onemocněla. A že on blbec taky měl namále. Prý celý únor proležel v posteli a myslel, že umře. Šlo o to, že zaměstnává různé Mexičany, kteří mu za malé penízky dělají spoustu roboty. Střežil je a musel pozorovat, aby něco nezdupali. Dávali si tam různě do trumpety o obědové pauze, nějaké ty Korony padly a sledovali mma fighty v telefonech a tak. A on, jak tam byl celý den s nimi a oni tam různě poflusávali a kašlali, tak ho taky zarazili. Takže nakažený pár dní nato, když se potkal s manželkou v posteli, ta měla na sobě jen sobě jen flaušový šál a už napřahovala ruku, aby od něj přijala, co ten týden vydělal, on místo toho na ní začal kašlat tu virózu, tu čínskou chřipku... Já samozřejmě, jakkoliv tady pronáším občas radikální soudy (které ostatně z 80% nemyslím vážně), nemám vůbec nic proti rodině jako základní organizační skupině celku, tedy státu. Jsem strikně nastaven opozičně vůči názorům současných psychologů a sociologů, že je to jen nějaký přežitek. Sám dělám vše proto, aby má rodina nestrádala. Telefonuji, posílám prachy i dárky a zajímám se, samozřejmě, nakolik to jen jde. Bez rodiny by nebyl myslitelný žádný řád, všecka ta děcka, které dneska chodí do škol, by byly úplně v hajzlu, kdyby se neměla kam vracet a komu poplakávat na rameni. Možná je to pro drtivou většinu obyvatel planetky ta nejdůležitější jistota a pilíř pokoje - a je to tak dobře. Manželství jako takové, jakkoliv už nemá tu funkci původní, že ženy v něm dávaly děti a muži zastávali hospodářství a že to byl ukazatel společenského postavení, pořád jako instituce má obrovskou váhu a větší než kdy jindy právě na ty děti, které dřív byly naučeny prostě jít v šlépějích rodiny a nějak se protlouct, dnes v tak disociované realitě a mezi firmami natolik lhostejnými k lidské bídě zkrátka nemohou najít oporu, pokud se nejedná o přímou krev právě jakési rodinky, takže vesměs jejich jakékoliv pomaturitní snažení je spíš odsouzeno k útrapám než k úspěchu... defaultně, jestli chápete. Ukončili úspěšně studium, kde je nic nenaučili a tím to taky zhaslo. Mohou sice jít na jakousi vysokou školu, ale vysoká škola dál jen prohlubuje tu neschopnost cokoliv změnit na pracovním trhu, v momentální situaci je jít studovat spíš ostuda než pomoc. Nicméně, i když obdržíte červený diplom z Harvardu, pokud nemáte kontakty a kamarádíčky a facebook, tak budete mít nezměrné problémy se kdekoliv dostat, a to i na pracáku v Chebu. Kdekoliv, protože téměř všude jsou dveře zavřené, bez ohledu na to, jak jste schopní, zruční nebo odhodlaní.