Prcal ji, až ji pálilo v koutcích chrupu

Registroval jsem brutální (church bell) vyzvánění Alexy. Políbila mě pod peřinou na žalud, seskočila z postele a utíkala jen v kalhotkách a podprdě po měkkém, neuvěřitelně vyzývavém, růžovém koberci, do něhož se bořila po kotníky, ke dveřím. Pohlédla do kamery, chvíli strnula, pak pootočila klíčem. A tam už stál on, jejího srdce šampion. Lukáš, můj úhlavní sok. Uměla to táhnout s námi oběma. A vůbec to nevypadalo, že toho má v úmyslu nechat. Usmívala se na něj, jako by vůbec neměla v posteli jeho nepřítele.

 "Co tak brzy, lásko?"

"Pustíš mě dovnitř? Potřebuju s tebou probrat ten dnešní ples."
"Teď se mi to zrovna... nehodí, právě jsem vstala," omlouvala se.
"Tak já počkám, až si uděláš svoje," pousmál se do ryšavých fousků, které měl na tváři jakoby přilepené.
"No, spíš počkej v autě, buď tak hodný, lásko, může to chvíli trvat, mám menzes, ještě líčení a tak, hned jsem u tebe."
Nevěřil jsem, že jí to prošlo, dveře se zabouchly. Ale podařilo se. Byl jsem pořád v posteli, ale s nastraženýma ušima a držel jsem pod peřinou pevně svoji švýcarskou tasenou ocel (přezdívka Halapartník mi seděla, ale ona mi říkala Král Kupid) s cílem ho zranit (zabít???), kdyby se na mě vrhl. Postelové války patřily k mým nejoblíbenějším činnostem, sice s dívkami, ale když bylo třeba, mohlo dojít na jejich extrémnější variantu, stále mě bohatě vzrušovaly a potvrzovaly mé mužství.