Pojďme dál po stezce koníčku králíků

Normálně ulice, kde sídlilo Kulturní centrum Samet, kypěla životem. Toho večera však byla strašidelně prázdná. Byla prázdná z dobrého důvodu. Prezident Havel pronášel děkovnou řeč a ty desítky a stovky lidí, které normálně stály u sochy zachránců, debatovaly o kupónové privatizaci nebo projednávaly smluvní podmínky tuzexů, seděly před převážně černobílými obrazovkami a hltaly každé slovo z jeho projevu. Bedřiška zrovna rajtovala na louce na svém klukovi a na tu na jízdu jim kurážně svítily hvězdy a půlměsíc.

"Nepospíchej přece," nabádal ji k uklidnění.
"Musíme si ještě jednou vyšukat mozky, než nás o ně připraví...," hlesla.
"Víš, že tě miluju, ty můj blázínku," zkoušel ji uklidnit.
"Já tebe taky, Tondo. A proto teď na tobě musím jet rychleji a rychleji," vhrkly ji slzy do očí.
"Třeba až na Měsíc, když to bude třeba!" křičela.
Nepouštěla ho ke slovu. Chtěl jí říct, že je to dočasně, že se zas vrátí a pak už je nic nerozdělí, ale ona pořád jen hýbala a kroužila tou spodní částí nenechávajíc mu dechu k vážnému slovu, zkrátka k projevu, jíž ji toužil sdělit, se nedostal.
Začínala ho skoro bolet žebra (vašek ho tupě pálil už delší čas), jak se tak nad ním nakláněla a poskakovaly jí po něm kozy vesničanky. Dorážela s posledními zbytkami sil, vyčerpaná, tekly ji sliny a přitom mu stále šeptala do uší, že ho miluje, že ho nezklame.