Zvídavé ženy - oblouky poddanosti

Kořeny zvedaly nesvěcené náhrobní desky a sály zlo pod nimi. Nyní jsem věřil, že číhající děs není žádná hmotná věc, ale přízrak s tesáky, která jezdí na nočních blescích. 

Z paláce do slumu. To je pozůstatek novobarokního sloupu. 

Světlo se odráželo od kapot nablýskaných automobilů a zarývalo se mu masivní mžitkou do očí. Bílá koule na pozadí růžové, to je kavárna, která se za chvíli změní v roj proměnlivých světélek. Ale brzy zas rozeznával talíře, stoly, které stojí na pod nimi, plno lidí žvanících a svit krunýřů humrů. A dívky, spoustu dívek, vylézajících z bazénu. Některé mu mávaly ještě z vody. Nedokázal pochopit proč. Byl přece cizinec. Tyto dívky však vypadaly, jako by znaly z obálek časopisů. Tak vřele se usmívaly, jako na své milé boyfriendy. Jejich kůže byla tříští kapek, stékajících zvolna po jejich tolik dráždivých stehnech.  Některé byly jako vyrovnaně utvářené k tanci a zábavě asi jako Amélia Vargas, jiné byly typické blonďaté nicneříkající kozatice jako ta novozélyndská zpěvačka Westerna, ale všechny by bez skrupulí šukal. Teď, když byl konečně single, se stavidla jeho chutí rozevřela do značné šíře a při pomyšlení, že nemá žádné závazky, se mu v očích po letech objevil ohníček rozpustilosti.

Znal jsem takového cápka, když jsem pobýval v Norsku. Vypadal jako pouliční malíř portrétů... máloco řekl a když už, tak to byla hrozná kravina, neměl prostě na to nadání.. ale co uměl, bylo ještě lepší kafe. Pil absurdně po výčepech... když nebyl výjimečně opilý, usmíval se na lidi, co kolem něj procházeli, smekal čapku a jen co minul poslední hlouček, usadil se zpravidla na mole v zapadlých přístavech, jimiž to město bylo poseto, a tam dlouho pozoroval vlny. Byl to největší básník života, jakého jsem kdy poznal a věřte mi, že já poznal spoustu podivínů a magorů. Musel mít z mozku kostku z toho, co vychlal, ale přesto nějak.. nějak se mu dařilo chodit, vstávat, jít spát, aniž by působil, že je zničený... prostě jen nedokázal mluvit, ale co by taky říkal... vždyť znal jenom se ožrat a oplzle se usmívat na děvčata za výlohami... Čím se živil? Prodával knihy v antikvariátě jako mnoho ztřeštěnců, přesto byl výjimečný, nejen výjimečný, jedinečný, nikdo mě nedokázal tolik rozesmát jenom tím, jak vypadal, když byl nalitý... jak se hýbal... jaká prováděl gesta a jak se tvářil... jako by se za všechno omlouval, nejen za sebe, ale za všechna příkoří a potupy, co se táhnou osudem lidí, co se všude nepřetržitě odehrávají... neuvěřitelný člověk, neuvěřitelně čestný a... a vůbec... děkuji Bohu za to, že jsem jej mohl poznat.