Odulý stařec

Byli v tramvaji namačkaní jako herinci. Jak se říká, za pohodlnost se platí. Byl tam taky hrozný zápach, někdo na zádi se tam snad bez přehánění posral. Byl to tak hutný a charakteristický zápach, že snad zalezl i do jízdenkovačů a nasákl do sedaček, ačkoliv syroví herinci stále tvořili základ toho smradu složeného nejvíc z žluče, průjmů, šílenství a LDNek. Stáli tam namačkáni v té pojízdné konzervě a nemohli si ani stisknout ruku. Byli odkázáni na kolébavý pohyb spousty kolem nich, na tu vlnící se, páchnoucí masu potu a šťáv. Někdo by se vzdal, ale oni ne, nesmrtelní milenci. Vložila mu jazyk do úst a pokusila se na něj v polotmě usmát, avšak vyšel škleb. Vedle nich stál nepřítomně starší pán, stařec, odulý, bezvlasý a vlastně bezzubý stařec, vypadající s tím ohromným bachorem v přiléhavé róbě působivě a autoritativně jako z odboru humanitární pomoci pro Etiopii. Později se dověděli, že zaprvé) fungoval jako diakón a měl vliv i na samotného kardinála, za druhé) trpěl stihomamem, výpadky paměti a změnami chování v pásu mírného autismu. Obě či chcete-li všechny tyto informace zaujaly mladý pár a na jejich základě se později, po starcově smrti, rozhodli zapříst s církví svatou jakousi online disputaci prostřednictvím webové aplikace, v níž se dotazovali na další podrobnosti z diakónova života, hlavně co dělal před příchodem vojsk Varšavské smlouvy na území dnešního Jindřichova Hradce, ano, konkrétně zrovna ve dnech, kdy Ludvík Svoboda podepisoval v Moskvě nějakou tu úmluva. Zda-li byl někdy ženatý? Kdo byla ta šťastná? Směl vůbec přispět k zrodu potomstva? Proč se nikdy nikomu nedíval do očí? Bolelo ho fyzicky vycházet z mešní kaple na denní světlo? Nebyl nakonec latentní gay? Tázali se tak bezelstně, jak se jen neposkvrněná početí mohou ptát zkušených ohledávačů pysků, aniž tušili, že za starcem vězelo nadobyčej ošklivé tajemství a nadto bezedná strž mystické zkušenosti, jíž ti dva zkrátka nemohli unést, nota bene když byli do sebe zamilováni. Naši dva zobáčci podcenili klér, a tudíž bez přípravy a s očekáváním totálně pozitivního uspokojení zvědavosti kladli otázky příliš dotěrné a soustředěné, takže z hlubin paměti probudili spícího ptakopyska, hnusného chrliče, kterého na hradech neměla ani dynastie Romanovců, střežícího celou tu dávnou starcovu minulost.