středa 3. března 2021

Sépie v kalhotkách

Román nevymyslíš u laptopu. Předchází mu dlouhé a podezřelé chození po lesích, po pláži, po horách. Kupříkladu já, nejznamenitější romanopisec naší generace, také jsem obětí různých ritů. Jsem doslova a do písmene závislý na kouscích dialogů, které mi naskakují, nejčastěji když míjím malebné skupiny domů v koloniálním stylu. Když jsem tam, nerušeně píšu, i když jen procházím. Je to totiž jediné místo v Chicago, o němž vím, které vypadá jako někde v Holandsku. Tráva nebo odhalený prs mě vždy spolehlivě naladí na kontemplaci. Když píšu další z mnoha děl, tentokrát opus magnum, vlasy mi zvláštním způsobem ztmavnou - asi úzkosti z žití. Napíšu ho třeba za pouhých pět týdnů a dodržuji přísná omezení, jako např. že se vyhýbám důvěrným svazkům s dívkami a nečetné známé přijímám v jednom ze tří pokojů, jejichž stěny jsou napěchovány policemi odpudivého vzezření. Rovněž v té době nic nepřijímám - ani dary, ani rady. Žiju ostatně jen pro sebe. Růst ekonomiky pro mě nic neznamená, a proto hotovost na mém účtu na oplátku nezajímá nikoho druhého, což mi dokonale vyhovuje. Když procházím v temnotě podél opuštěných kostelů v rámci přípravy, představuji si, že slyším basově nakřáplé tóny děsivých varhan, skrytých někde v podzemí. Když vidím plakát, zapomenutou pozvánku do cirkusu, představuji si nepokryté dovádění atraktivnějších samic zarostlých, nečesaných a nepříčetných makaků, které odpočívají v šapitó před vystoupením. Nejtemnější intimní chování primitivních lidoopů mi totiž řekne o chování víc než skelný pohled mladíků, kteří se za bezměsíčné noci vinou kolem vinárny, dotěrně okounějících při nárožích, se zápalem hrajících v podchodech na flétnu, omámeně podřimujících pod olší nebo šeptem vedoucích rozhovory u taxíků zaparkovaných pod drolícími se barabiznami se zabedněnými okny, což je něco, co může na papíře vypadat hezky a zajímavě, ale při bližším zkoumání zjistíte, že jejich vzpomínky jsou neuvěřitelně zmatené a liché a přetlumočit jejich mluvu se do jisté míry vymyká i mým schopnostem. Když jsem přijížděl, cítil jsem, ba ne, věděl jsem, že někdy tady musí nutně být dědici nějaké pradávné tradice. Podivní guruové, pokud to vůbec jsou lidé a jejich kulty starší než lidstvo, avšak za celou tu dobu, co tu pobývám, jsem si ničeho podobného nevšiml. Žádné záhadné intriky, lačnění po krvi, únosy dětí, paprsky nadpozemských světel a zmizení rozmarných žen vražednic - traviček, a nemám vlastně ani náznak podezření, že občané, kteří v mém obvodu bydlí, mají větší problémy než pokuty za speeding. Jejich soudržnost, řád skrytý pod jejich špinavým pořádkem a dodržování společenských pravidel tomu všemu odporují. Nezamlouvají se mi jejich sardonické, spokojené tváře, na které narazíte u studentíků, vypovídající pouze o tupé, leč nepřiznané poslušnosti. Ne nadarmo jsem kdysi v absurdních, bibliofilských vydáních čítával takové okultní spisky o utajených systémech známých ve všeobecně rozšířených legendách jako černé mše a sabaty čarodějnic. Historie kultů plodnosti nebo králů Ječmínků mohou být skutečně temné, prolezlé hnilobou krutosti a mohou proto vyvolávat bouřlivou raegencii fantazie, takže si umím dost živě představit, že kdyby tady skutečně k nim docházelo, mohl bych vás snadno provést jejich průběhem a vy byste třeba zalknuti děsem zmeškali doprovodit dcerku do jeslí.

4 komentáře:

  1. Stačí, když v Jamrtálu brodě se vodou Botiče, vstoupíš do útrob Prahy.

    OdpovědětSmazat
  2. Tam bych nevstupoval ani ve skafandru!

    OdpovědětSmazat
  3. Za mě... dost dobrý, lze to v hlavě přehrát jako film:)

    OdpovědětSmazat
  4. Do Chicaga emigrovali mí prapředkové, stejně, jako spousta Evropanů, nedivila bych se, kdyby tam zanechali v architektuře nějakou pěknou stopu :).

    OdpovědětSmazat