Maître du clavier

Poznal, že tenhle svět měl rád. Bez řečí každou práci vzal. A měl problémy, že málem to vzdal. Pokaždé vstal a zkoušel jít. Pro tu čest, že směl s námi žít.

Když jsem býval mladý - tak jako vy, myslel jsem, že tím, jak jsem z nejúžasnějších lidí na světě, zuřivě procestuji planetu a potkám na Antarktidě dívku a že se tam do ní zamiluji. Uvidím ji někde se naprosto fatálně topit pod krou. Bude ze všech sil zápasit s vlnami, podaří se jí na zlomek sekundy zachytit se ledové kry. Křečovitě se jí bude držet a počítat andělíčky... ručky se jí začnou smekat po okraji, jak jí zkřehnou stále víc a víc. Uvidím ji však dostatečně včas, seskáču po balvanech na tu ledovou plochu, doběhnu k ní a... a vylovím ji z ledu. Ona bude chvíli popadat dech, jak se již takřka utopila, ale za chvíli vstane. Podívá se na mě s ohníčky v očích a pak, celá prokřehlá mi prostě skočí do náručí! Poděkuje mi místo ubohých slov polibky a doteky. Bude taky umět dokonale česky. Vezmeme se a budeme mít krásné děti, co vyrostou jako Eskymáci! 


Nic z toho se ale nesplnilo...

Místo toho musím každý pátek potají šukat domácí, která se na mě málokdy podívá a ještě zřídčeji mě pozdraví či bere na vědomí. Kdybych to do ní nepral, vůbec by mě neubytovala. Ještě mě vydírá na nájmu. Jsem nešťastná duše jako málokterá na světě, a přece se směji i v pláči! Tak nakonec přece jsem jenom charakter, i když žádný nemám!

To můj kámoš Vojtěch, to byl jinačí týpek. V sedmnácti utekl z domova a usadil se asi dva bloky ode mě. Nejdřív jen posiloval. V nové práci se do něj zakoukala Soňa, asistentka. Jak začínal mít svaly čím dál víc jako ze železa, stával se ze něj pořád větší a větší nemluva. Když ho Soňa chtěla dostat do postele, vymluvil se na žaludeční nevolnost. Šlo mu jen o to se stát nejdrsnějším sedmnáctiletým klukem na světě. Chtěl si zařídit život po svém, bez otce alkoholika, který mlátil jeho mámu a ubrečené mámy alkoholičky, která umírala před očima. Chtěl se stát největším drsňákem pod sluncem a protože už od přírody dobře nabíral svaly, ještě si nabíral větší porce (jako Conan) v posilovně. Ale jednoho dne, když už se scházel se Soňou, ho na přechodu srazilo auto. Zemřel už na místě. Takže v osmnácti byl tuhý a ta zeď, kterou kolem sebe tak pečlivě budoval, se sesypala jako zeď z karet!

Takže kdo z nás dvou je teď větší drsňák? No kdo?!

Jako by někde na skrytém místě v mé hlavě secvaknul tajný spínač, který spouští její hlas. Ten hlas křičel: NEOPOUŠTĚJ MĚ!

Postavím se pak před zrcadlo a pozorně si prohlížím svou tvář. Je to tvář, kterou jsem zdědil od otce i od matky. A je to taková tvář, kterou mi závidí i dívky!