Odulá mrtvola starce s cinkajícím procesím

Před každou kamarádkou se chvástala, jakého má v posteli milence. Přitom on o ni nedbal ani co by se za nehet vešlo. Měl ještě jiné kamarádky a obsluhoval je pečlivěji. A každá z nich, na to vemte jed, každá z nich měla ráda hudbu, kdežto ona ji nesnášela. Můžeme říci, že jejich auditivní systém byl citlivý, a protože opravdu ze srdce měly rády Bacha, tedy i on je mohl brát vážněji a nakládat s nimi s větším potěšením. Jeho systém byl natolik vybíravý, že dokázal rozeznat štěkot psa ze vzdálené zahrady, zatímco stál před orchestrem provádějícím Balfeovu Satanellu. Nejasně vzdálená melodie štěkajícího psa totiž vedla průzračnými nitkami, sypapsemi harmonie až pod povrch fyzického těla a pomalu jej rozleptávala, asi jako laudanum postupně rozežírá svého uživatele, avšak působila způsobem zcela odlišným než zešťová sekce katů ze Satanelly nebo třeba klepot kopyt na dlažbě, takže pro něj bylo doslova hračkou rozlišit, co z toho je nyní a tu a co ušislyšně patří vzdálenější perspektivě.

Když jsem ještě šukal Veroniku, říkal jsem si, proč to dělám. Ta holka byla úplně vysmažená. Neměla žádné cíle ani hodnoty. Jediné, co uměla, byla kuřba a polehávání ve vlastních zvratcích. Avšak měla tak přitažlivou kačku a tak hezké ruce, že vzbudila zájem - bez přehánění - devadesáti devíti ze sta samečků. Toto je přesně případ pozitiv, která převáží negativa. Vzpomínal jsem na ni jako na vrcholný výtvor hypermodernity. Vstupovala do postele tak samozřejmě a přirozeně, že by se někdo mohl domnívat, že se zrodila pro soulože. A její tajemství, klín, vypadalo tak křehce a nezkušeně a nevinně, že kdokoliv s ní prožil vír úletu, už nikdy nesoudil nezkušeně vypadající teenky podle tváře. Ve společenském vystupovaní byla totiž ta nejšpinavější štětka ulice a zároveň i nejúctyhodnější císařovna, klamající vším, co měla a v dupaní vždy zaujímající postavení dítěte, neboť nic není výhodnější, ono si smí dovolit vše a nic mu nesmí být odepřeno. Její steny byly steny týraného nosorožce a její ticho bylo ticho mlčících ptáků ve vrcholcích stromů, tak výmluvné. I kdyby si oblékla děravý kus hrnce, každý by obdivoval její eleganci a vyzdvihoval střih šatů, v nichž se dostavila, taková to byla personalita a každý, kdo by se zahleděl na tu lasičku s laškovnými rty a safírovýma očima, nikdy by nebyl řekl, že šňupala tolik perníku. Tak mě to k ní vábilo, když jsem býval ožralý a vracel se k ní, jako bych kráčel už napůl v jiném světě a odmykaní zámků mi trvalo celou věčnost, neboť jsem si už představoval, jak po mě skočí a začne mě lačně a bez uzardění ujídat... byla na nejvyšším ze všech příčlí sexuality, a teprve se mnou objevovala tuhé kouzlo nechráněné soulože! Byla občas prostořeká, když jsem takhle po večerech a k ránu nebyl sám sebou, ale rychle jsem jí vracel do reality a dal jí poznat, kdo je pánem světa. Pamatuji, že se usmívala, když jsem se krátce po ní odvalil jak špalek na bok. Moje milovaná Verča, balící si cigára roztřesenými prsty, v kterém jen hrobě se dnes obrací a který šťastlivec v nešťastlivce obrácený naposledy uviděl její rošťácký úsměv, než navěky zmizel v propadlu zesnulých?!