Mořena barvířská

Kdo v roce Klokana počítá množství zářezů na pažbě milostného dobrodružství? Věděla jsem, že on to rozhodně nedělal. Odjakživa se spíš stranil dívek. Že sbalil mě, byla spíš náhoda než zásah shůry. Kdykoliv jsme však byli spolu, rozumějte, když jsem s ním zrovna trávila čas vybíráním tapet do pokojíčku našeho sladkého, brzy vítaného občánka, přepadala ho zvláštní chandra, pro niž jsem neměla vysvětlení, až do konce minulého týdne asi.

Můj manžel se rozhodně nepovažoval za žádného artistu, ale věnoval se, řekněme si to prostě, činnostem, které měly blízko k práci s tvary. Ne že by vystřihoval a lepil jako Jan Vyčítal do sešitu obrázky country zpěváků, ale měl prostě jakési nadání pro kreativní využití prostoru a potažmo času (jako fenoménu) v chromatické škále. Předměty viděny jeho svébytným zřením nabývaly podivných podružností a když skicoval, se zájmem jsem přihlížela, jak pod jeho prsty vznikají tělesa, o nichž jsem nedoufala věřit, že by je fantazie pouhé kancelářské krysy, kterou od devatenácti byl, mohla takto přesvědčivě a hluboce uvěřitelně stínovat. Když semeno jeho života začalo srůstat s mojí pochvou, byli jsme si blízcí jako dvě holubice na prádelní šňůře a ukazoval mi dokonce, co jsem netoužila vídávat, např. tělesné otvory různých mladých cvičitelek aerobiku, když je takto "viděl", čili rozumějte, fantazíroval o nich při obědové pauze v kavárně nebo ještě mladších žabek ze základky, když měly hodinu tělocviku na hřišti a třeba rolovaly páteř na overballu. Netušila jsem ovšem, že úchylnost mého muže zdaleka předčila mé nejhorší představy, i když jsem počítala s tím, že úchylný je beztak dost.