Co v srdci nosíme, o to se bojíme

Můj rod byl chudý, takže co mi zbývalo jiného než krást. Měl jsem tehdy trochu buřičské sklony, ve školce jsem jednoho obzvlášť prašivého, zamračeného dne zbil o polední pauze paní učitelku a vymohl si, že mi bude vykat a že mi bude každé ráno cídit moje přezůvky. Pamatuji se, že měla pohled, jako kdyby ji brali na nože. Od té doby mám chuť vládnout ženským a ponižovat je, co se dá.

Kdysi jsem chtěl být gynekologem. Snil jsem o tom, že budu pravidelně prohlížet děložní hrdla, ty chaluhy dívek a dam, a pak je prstem vyrejdím a nabubřele ošukám. Cítil jsem, že tak bych byl pan Někdo a všichni manžílci by mi záviděli. A jak známo, čím víc závistivců, tím úspěšnější život! No kdo by si nechtěl zabrnkat na jeskyňce půvabné věrné, poslušné manželky, které by k povolnosti postačila jedna injekce do boku. Pak vzít řemen, svázat do kozelce, protáhnout ji dildem, nacpat do análu pálivou ředkev a už jen kopat smrt do prdele - souloží.

Povznášet bližního

Napsal jsem i Stručné dějiny hraní na violu a pozoruhodné obrozenecké drama ve třech obrazech, ale to jsou výtvory tak šlechetné a formálně na úrovni, že je žádné lidské oko nemůže spatřit, aniž by přitom neupadlo do tranzu. Nechci se chlubit, ale dovedl jsem v pěti letech vypočítat Poincarého domněnku, akorát jsem ještě nedovedl psát (leda klikyháky), takže ji zdokumentoval Perelman až nedávno a sklidil všechny zásluhy. Nezaslouženě. Měl jsem být první, já měl být ten průkopník, co ho budou nahánět kvůli miliónu dolarů. A ne tady žít v bídě mezi mravenci a zneuznán jak poslední potkan.

No něco z toho dramatu bych snad mohl přihodit.

Postavy:

Konkubín - vrchní sládek

Konkubína - nevěrná manželka

Růžovovous - božstvo hor, můžete mu říkat Krakonoš nebo Rýbrcoul

Jitřenka - dcera Konkubíny a Konkubína

Juza - vesnický písmák

Tři sudičky

Tři vojáci

Tři opilci

Tři muzikanti

Krištof - přivandrovalec

Scéna prvotní je jak upředená z nebes. Kaple s panem děkanem se tyčí do hrozivé výše na úpatí krakonošských skalisek. Vzpovzdálí na mýtince s krávami se procházejí ospalé děti a fešný pasášek jím k tomu píská na píšťalu. Vrchol sněžného vrchu se leskne v ranních červáncích. Vše je romanticky poblouzněné. Jitro. Pomalu se rozednívá.

Růžovovous: Svět se hýbá jen mým přičiněním, jak zafoukám, tak se pohne a vy, červíci, můžete jedině odklízet písek z mých cest. I když upřímně pohrdám lidským plemenem, chápu, že i ono chce nějak žít. Ve své honbě za štěstím sice dobrým lidem odjímá i to málo, co mají, ale co naplat.

První opilec (duch): Bylo by dobré, kdybys do toho někde štouchnul a dobrému se oplatilo dobrým.

Růžovovous: Co tě napadá? Víš, že pomůžu kdekoliv si mě dobrák od kosti žádá.

Třetí opilec (duch): Hahaha, sláva knížeti. Zlosynovi však musíš vyplatit, co se mu vejde pod kožich.

Růžovovous: Ajta krajta, jaký pokušitel v tobě sedí. Pravdu však díš, šelmovi dám, co mu náleží. Nuže, vypravme se trochu na výlet, zjistit, jak se to s lidmi tam dole má.

Druhý opilec (duch): Máme zastřít tento nezemský koutek mléčnou mlhou, aby do ní jakživ žádná noha nepáchla, vaše knížectvo?

Růžovovous: Aťsi. Bude to bezpečnější. Aby nespatřily jich zraky něco, z čeho by osleply. Teď už leťme. (Zmizí za skalami a duchové za ním.)

Scéna druhá

Juza a vesnický pacholík - nesoucí za ním obří ranec.

Juza: (v myšlenkách): Mám či nemám? Srdce je tu ukováno růžovým řetězem, tak růžovým, že je plný bodlavého trní, tak dalece trnným, že mě svírá přes den, přes noc, nešt to vem. (nahlas) Tedy mám či nemám, ptám se orákula. A orákulum mlčí. (utrhne kytku a trhá z ní lístky) Mám - nemám, mám - nemám, mám ? Nemám. Tedy sbohem, sladká Jitřenko, světlo mé poutě, denice mých strastí.

pacholík: Nepůjdem dál? Nohy už mi samou bolestí vypověděly službu. Mám chuť na škubánky od maminky.

Juza: Odcházím, chlapče. Odtud to zvládnu sám. Vem si dva groše od cesty a vzkaž všem, že už mě tu víckrát neuvidí. Nebo si ho radši schovej na památku na nešťastného člověka.

Umíte si představit, že Juza provede ještě spoustu potrhlých kousků, ale že se nad ním Růžovovous ustrne a nakonec mu tu Jitřenku dopřeje. Do té doby mu párkrát zmrzne smích v hubě. Psal jsem veden naučením, že kdo věří, tomu bývá pomoženo, naučením, které se čím dál častěji objevuje v různých seminářích a příručkách life coachingu. Celá věc je doslova přecpáná různými deus ex machina nebo něčím, co nás přesvědčuje o nesmrtelnosti divů. Povstano světlo a prasknou okovy atd. Taky je jasné, že se tam hodně chlastá, jak bylo v tehdejších časech běžné, ať už na kuráž nebo ze zoufalství a že se tam taky často líže ruka, která postavy bičuje. Konkubín má prosperující podnik na pálenku, ale nedokáže nechat mrtvé spát a vyčítá si, že jednou v pominutí smyslů utopil v nádrži s ořechovkou milence své ženy. Je to takový havran na poušti, postava nesmírně tragická, až je jen k smíchu a pokud vím, málokdy byl uváděn na prknech někdo tak prolezlý pocitem viny. Juza je čistý milovník, naneštěstí svět nikdy nebyl stvořen pro milovníky, ani tehdy ani teď. Jeho stydlivost ho přivádí k situacím, kdy musí volit, jestli vstoupit do světnice oknem nebo vikýřem. Dveřmi přece chodí jen prostřední povahy.

Kolorit za nynějška

Včera jsem byl úplně našrot a zfetovaný a když jsem tak ležel u dopravní značky v tratolišti grcků, přemýšlel jsem, kde jsem poztrácel všechny ty svoje nepřekonatelné spisky z doby bujarého paření a promiskuitní identity. Než mě smyl z podoby chladný srpnový déšť, stačil jsem si vzpomenout, že je mám na harddisku na těžko přístupném, zaheslovaném místě, v podstatě zapomenutém chlívku, aby se mi tam nemohla všemu bezpečnostnímu pásmu navzdory dobýt má dávná láska a použít vše proti mně…

Zhotovili si tele u Chorebu
a klaněli se modle ulité z kovu.
Zaměnili tak svoji Slávu
za sochu býka, který požírá trávu.

Vybavilo se mi nečekaně, že jsem přece před desíti krásnými lety napsal onu přesličnou, trošku utopickou ódu na mimozemský život, padnoucí či dokonce ulitou jak torpédo na nepřítele v Prasečím zálivu. Nechci říkat, že by byla kdovíjak dobrá, ale přinejmenším mi pomohla vyřešit jeden problém, kterým jsem se tehdy velmi intenzivně zaobíral. Sice jak ukončit příliš nudný dialog mezi dvěma ústředními protagonisty, aby bylo patrné, že už se mi nechce ho rozvíjet. Nikdy. A protože jsem tehdy v mladické nerozvážnosti dával přednost činům před zahálkou, zrodila se metoda, kterou jsem se později řídil v každé povídce či obecně příběhu. Prostě všechny zabiju, jaképak štráchy. Mrtví už nepromluví. Nikdy. Stejně vztekle jako Bůh před dvěma tisíciletími jsem se rozhodl, že Kanánce zničím, protože se mi nehodili do krámu. Nemuseli ani provádět smilstvo, nepotřebovali provokovat k oplodnění půdy, jednoduše mi připadalo takticky výhodné je z děje vypustit, protože co je v písemnictví větší peklo než nudný dialog? Jedině snad nudný monolog. Abych zbytečně neprodlužoval čekání, bez přehánění útrpné, na závěr upřímně doznávám, že ač dílko pochází z hlavy mé, námět mi v míře vrchovaté poskytl užvaněný, vysoce postavený politik za vlády prezidenta Nixona (nebo to byl Vonnegut?) Tak tedy pár větiček z celku na ochutnávku.

Vesmír je prakticky neobyvatelný. Nacházíme se na rozhraní dvou galaxií. Lodní deníku, je třicátý šestý pátek 142. Segmentu po Potopě, a zbytek pohotovostního mužstva si dopřává šlofíka v kuřárně. Zklamaně uvádím, že roste nespokojenost s populací. S ženami je situace na pováženou, jejich vaječníky nestíhají odbourávat kappa vlny z translucenční radiace, a proto máme na palubě pouze čtyři (4) čerstvorostence. Někteří důstojníci už museli opustit své tělo, aby jejich duše mohla poletovat vesmírem a hledat si novou obyvatelnou planetu. Zní to jako klišé, ale nejvyšší důstojník Killpatrick nehodlá opustit loď, dokud se neujistí, že všichni jeho svěřenci už si našli bezpečné místo k znovuztělesnění. Jeho manželka zesnula ve dvanáctou neděli 108. Segmentu po Potopě a od té doby se chová velice podivně, dělá věci nehodné velitele a dokonce si našel náhradního parťáka ke kuželkám v podobě fyzioterapeutky O'Fallonové, přestože na Aionu ženy kuželky hrát nesmějí. Dlužno dodat, že mladá dívka nezvyklých somatických předností a zrzavé kštice neunikla pozornosti ani ostatních našich důstojníků. Chloe O'Fallonová je otevřená přátelským signálům posádky, dokonce je schvaluje maskujíc úsměv za nechápavý údiv, v žádném případě však nepřipouští, aby si ji někdo přitáhl blíže k tělu. Z vlídné mladé dámy se v tu chvíli stává rozhořčená fúrie. Je to prostě Irka každým coulem. Chloe má velice jemně modelované, řeklo by se rozkošné hrdlo, pěstěné nehty a věnuje se ve volném čase pletení a háčkování. Dýchá z ní vůně panenského oleje a blíže nespecifikovatelné cosi, co přivedlo pana podpraporčíka Heynese až na samotku. Byl oprávněně potrestán a uvězněn, neboť za hlučných projevů nelibosti a vzdechů mladé dívky vysílal za zavřenými dveřmi naší Chloe podivné signály. Pro případ, že si někdo neobeznámený se situací v hlubokém vesmíru přečte tento zápis, uvádím, že vztahy mezi posádkou jsou striktně pracovní a kdo překročí bariéru, je přednostně vystaven ostudě a zahanbení, výjimku tvoří už na Zemi sezdané páry. Ti mají výsadu tělesných sblížení a třebaže nedochází ke koitu klasickým pozemským způsobem, protože ženy ztratily těsně po Potopě chuť k milování, koitus se odehrává tak, že muž se odhmotní a vstoupí uchem do jakéhokoliv ženského těla a uvnitř si pak smí rajtovat, jak se mu zlíbí. Ženské tělo tam leží připravené ve vakuu k čemukoliv. Technika ušního milování vychází z předpokladu, že tělo chce vést nějaký společenský život. Duše bez těla jej vést nemůže a ženy bohužel byly těsně po Potopě jen těla bez duše. Jakmile duše shledá tělo nevyhovujícím nebo je už dostatečně nabaženo, může se zas zhmotnit v původní podobě a pozorovat znovu na vlastní oči na ženě, zda na ni nějakým způsobem zapůsobila. Pokud se alespoň maličko usmívá, proces proběhl úspěšně a existuje naděje, že se v budoucnu zopakuje.

Pomluva - rozlitý inkoust

Bytný si tu čte Góru bezprawia od Johna Grishama. Jestli je ta kniha tak záživná jako její obal, není co řešit a rovnou jí přitopím v kamnech.

Szlak zaczynał się przy końcu do cholery…mám z těch spřežek vymeteno. Chystám se na večerní tah, takže si předem stluču nějakou šibenici, provizorní, abych do ní mohl lehce vklouznout. Už slyším ze všech stran, že ten se žení a ta se vdává a nechci o ničem vědět. Pokaždé říkám, že o ničem nevím, když se mě ptají, kdy do toho praštím já, apoštol bezstarostna. Též bych mohl uschnout strachy, kdyby se mi (nebo možná mé ženě?) narodil malý prevít, co by si po mém vzoru hrál už ve školce na místokrále hospod. Já vlastně ani nemám kdovíjak mnoho zkušeností s přebalováním capartů. Ale to dělají matky, ne? Nebo kdo se o ně stará, když jsou pokaděné? Ty jejich zadečky zablešené, ten rozpadlý komínek hovínek, které ze sebe vypouštějí v nepravidelném, nepředvídatelném sledu, čekají na povel přírody, aby se usmívaly a zničehonic řvaly, tupě jako každé dítě a když se porvou později v pubertě o holku, je jím vždycky tak volno a když jim pádná pěst rozdrtí nosní přepážku, jsou tiší jako pěna, že by i žejdlík piva z šenku záviděl. Už jsem poznal ty majstry, šestácti či sedmnáctileté, jak žalostně touží po těch kyprých dívčích stehnech či jejich provazčitě svinutých prstech, kterými se, ó bože, dotýkají jejich ztopořených údů! Tváře jim zčervenají a i úplným debilům svítí oči o něco prudčeji.

Stesky se nic nevymůže

Směje se legraci, popírá bolest, ohrnuje nos nad moudrostí. Ten prasák vyhledává situace, kde by mohl uplatňovat svůj perverzní sexus. Co škody nadělá se tím mezi dospívající mládeží. Rozrazilové oči. Je to takový kvítek, který se tlačí mezi kameny. Modrý kvítek s bílými žilkami. Zajímalo by mě, co by řekl marxistický kritik na tuhletu posloupnout, která zdánlivě nedává smysl, protože je beru čuňáčky bez spojitosti.

Za stěnou Automatu po náměstíčku chodilo několik chodců v předklonu a v Automatu paní výčepní roztočila piva a šla na toaletu a když otevřela dveře, oběšená dívka na pásku od montgomeráku. Dlouhým nožem od salámu odřízla, uvolnila škrtící pásek a zvedla oči, za zasklenou stěnou Automatu stál mužský a zíral na ten stůl. Pak přijel pohotovostní vůz a mladý lékař vběhl do Automatu a ukazoval, aby zřízenci už nechodili, jsme tady zbyteční a co my tady s ní a přijede patologie, tak ať přijede brzy, prodáváme tu jídlo a pití. A do Automatu pronikala veselá hudba a hovor, který propukal v nevázaný smích a já bych tvé mutře nejradši strčil do rukou granát a nůž se zavřel a holka se řízla a ona holka byla po sebevraždě jak metař po bagu. Starý chleba jste roztloukali na večeři? Hele, Karlíku, otevřeme okno, vezmeme se za ruku a vyskočíme z okna.

Koukám, abysme neskočili na nějaké dítě a v prvním patře je tak pitomě natažená anténa, která kdybysme vyskočili ve třetím patře, kde bydlíme, tak bysme si o něj pořezali ucho a zohavili se a byla krásná jak socha na ministerstvu zdravotnictví a jsem estét a tím je řečeno vše. Ty mý holce by to bylo jedno.

Z poslechu cukalo, ťukalo, pukalo, mukalo, šukalo

V momentě, kdy dostaneš do čuně kvůli babě, jsi na dobré cestě být zmrdem. Když ztratíš lásku první lásky, jsi na dobré cestě stát se chlapem. A když se oženíš s první, co ti roztáhla nohy, jsi přesně tam, kde jsi chtěl být už prvně - v prdeli! Jen dvě z pěti prvoláskových manželství vydrží nápor reality a nezboří se jak stínadla. Prý je to dáno nevypočitatelnou drahou našich zálib a sklonů, koho si přivádíme k oltáři. Svatba, to je poloviční pohřeb, stejně jako úcta je poloviční lhostejnost. Takže vzhledem k mému hrobovému zaměření měl bych si z definice co nevidět namluvit nějakou milou Polku, kterých je tu jako máku a udělat ji pořádného špunta, čímž zacpu hubu jejím námitkám, co že budeme žrát, když všechno, co vydělám, okamžitě utratím za alkohol. Sníme přece dítě. Naše dítě je zásobárnou, řekl bych rezervoárem našich nejvnitřnějších představ a vitamínů. Sníst k večeři uzlíček křiku a slin a kdovíjakých dalších příměšků, zkrátka sníst batole, to už je od chlapa důkaz, že je v jádru poctivý a myslí to s ženou dobře. Nejen poctivý, ale i věrný, usedlý, skoro by se oči rosily a tvář vlhla, nebýt to tak zbytečné. Tehdáž, když jsem spal v chlévě s nějakou selkou se zvonkovým hlasem naposledy, hledal jsem v hlubokých zracích mladé dívky jednoznačné potvrzení našeho počínání! Ale nebohá dívka podobala se víku ohromné olověné rakve. Tak možná jsem s ní ani nespal, kolikrát už jsem si vytvořil vlastní svět, když ten vezdejší jsem popřel. Viz kapitola Tripy uschlé lípy, kterou jsem neuveřejnil, obávaje se, abych snad nebyl poznán v pekle svými bývalými kunčofty od fetu.

Pokrokový názor

Čověče, takový ty seš fešák a jak jseš postrojenej. Jak na plese vagabundů. Zase. Dneska jdou rozbitý škrpály. Holky, který chodí do fabriky jak kinohvězdy. Na co čekají?

V tom dešti.

Nahoře je slavná svatba. Pak se znalecky dívala na krásného montéra, který si palcem natahoval kšandu, která mu pořád padala.

Bez fabriky, stejně tak jako bez ty svý holky, nemůžu žít.

Občas mě přepadají podivné záchvaty paniky. Zdá se mi, jako bych žil s oslnivými ženami jako pouhá lať polepená papírem. Představuji si ženy jako serafy, kteří mi kdykoliv ochotně uvaří česnekačku a nečiní žádná opatření. Kteří se nestarají o peníze a splácení dluhů a jediné, co je zajímá, je koupelna a vana jmenovitě, kde se namáčejí do éterických olejů. Vím, že ideál má od skutečnosti stejně daleko jako pokus o překonání evropského halového rekordu od svěťáku, který byl dosažen před třiceti lety, ale nechme na hlavě. Pomalu odkrývát psychedelický svět šílenců a nemravů má pro duši osvobozující vliv. Je to jako koukat do jícnu sopky a vědět, že ti může kdykoliv vytrysknout do tváře! To až přeletí kolem rtů hořký úsměv. Ženy a serafové mají rovněž společným znakem, že nejsou tak neslušné, jak si je vysníváme. Někdy tak je maličkým zklamáním, že nejsou víc jako my, vagabundi.

Vyklubat se z bublifuku

Jako kulturní vložka zpívaly slepý děti. A nad nimi se táhl nadpis. Jako oko v hlavě musíme střežit svou jednotu.

Zvrátila hlavu a vlasy ji v lijavci zplihly a vymodelovaly její krásné tělo. Nevěsta se otáčela a taktovala do zpěvu.

Svatba jak má bejt.

Ta vaše snoubenka vám utekla včera? Předevčírem a mnul si červené oko.

A ani se jí nedivím, ona holka byla sečtělá červenou knihovnu a životopisy slavných mužů.

Proto mi také hrozila minulostí nebo budoucnosti. Buď milencema, se kterým dělala nebo dělat chtěla nebo naopak, že uteče k rodičům.

Ta má holka roztříhala nějaké své prádlo a chodila je prodávat do obchodu jak ostaré hadry. Žili jsme absolutně.

Tesáky kance

Odpoledne budu mít jinačí hudbu, vlastně večer. Našel jsem si klub Martyr, kde mohu sedět v hlubokém kotli, v relativní samotě a pod starou jedlí. Sice tam později nepronikne slunce a stoly se ztopí v modrém jasu elektrického osvětlení, přesto se na stagi zaleskne tichá hladina jakoby tůně ambient muziky jako krásně hlazený drahokam.

Předpokládám, že až se setmí, zarejdí si divoženky tou chrastivou nocí jak svatojánské mušky, hodí si tanečky s nadrženými panáčky ve fráčcích a nebo spíš v košilečkách a jen oddanost naslouchání mě nejednou uchrání od utkvění na jich vířivém tanci.

Až zbloudím v melodiích farizejů a hávamálů, zvednu se a jako homo literatus unaveně vyjdu na procházku. Hned unaven barvy, světlem, náhodami i zdravím, zkrátím ji a jak netopýr se stulím v uličce na odpaďáku. Za soumraku napitý netopýr lítá hostnoucí tmou šejdrem. A vlažný a čerstvý vzduch jen filtruje jeho/mou odrodilou přítomnost.

Všude se bělají štíty rezidencí, byl jsem zvědav, kdo první protne hluboké ticho nějakým lehkým zadupáním nebo výkřikem do zmatené noci. Mdle se lesknoucí domky však nepromluvily. Drasticky klopotný život jejich obyvatel, jejich mastná kuchyně a mlsné mouchy, nic z toho mi nepřipadalo živé. Valit se životem bez podpory, bez posily a bez poučení, jevilo se mi tehdy jako jediná rozumná cesta, zatímco mě nohy nesly dál až do hospody, kde snad budu moci se vyspat s uklízečkou v kumbále.

Pekáč

Námel je produkt houby (Claviceps purpurea), která parazituje na žitu a v menší míře na jiných druzích obilnin a divokých trav. Zrna napadené obilniny jsou nejprve světlehnědě až fialově nepravidelně flíčkované (sclerotia) a poté se mění v křivé lusky přilepené na klasu. Botanicky je tento jev označován jako kornatění. Zimní forma námelové houby se nazývá sclerotium. Žitný námel (Secale cornutum) je druh námele užívaný v lékařství.

Námel se poprvé objevuje na scéně dějin v ranném středověku, jako příčina současných masových otrav tisíců osob. Nemoc, jejíž souvislost s námelem byla po dlouhý dobu nejasná se vyskytovala ve dvojí formě. První formou je sněť (ergotismus gangraenosus) a další forma je kunvulzivní (ergotismus convulsivus). Lidové názvy ergotismu jako "mal de ardents", "ignis sacer" "heilige Feuer" "St. Anthony`s fire" nebo "svatý oheň", spíše odpovídají sněťové podobě choroby. Svatým patronem obětí ergotismu je Svatý Antonín a hlavním úkolem řeholníků Řádu Sv. Antonína byla léčba těchto pacientů.

Sebeexpriment Alberta Hofmanna

19/4/43 16:20 0.5 cc 1/2 procentního vodného roztoku tartrátu diethylamidu orálně = 0.25 mg tartrátu. Rozředěno 10 cc vody. Bez chuti
17:00 Začínají závratě, pociťuji úzkost,vizuální deformace, paralytické symptomy, touha se smát

Doplněno 21/4/43 Domů jsem jel na kole. od 18:00 do 20:00 velmi silná krize. (viz. zvláštní zpráva)

Zde záznam v mém laboratorním deníku končí, Poslední slova jsem byla schopen napsat pouze s velkým úsilím, ale současně jsem si ověřil, a přesvědčil, že pozoruhodnou událost, která se přihodila předcházející pátek, způsobilo LSD. Změny stavů vnímání byly při tomto pokusu zcela stejného charakteru jako předcházející, ale projevovaly se s daleko větší intenzitou. Pokusím se o srozumitelný popis.
Požádal jsem se svého laboratorního technika, který byl o sebepokusech informován, zdali by mě doprovodil domů. Jeli jsme na kolech, auto nebylo k dispozici, protože za války bylo jejich používání právně omezeno. V průběhu cesty se můj stav hrozně změnil. Vše co jsem viděl kolísalo a bylo pokrouceno, jako když se díváte do křivého zrcadla. Ačkoliv mi můj asistent později říkal, že jsme jeli vcelku rychle, měl jsem pocit, že se nemohu pohnout z místa. Když jsme konečně zdrávi a v pořádku dorazili domů, byl jsem sotva schopen požádat svého kolegu, aby našeho rodinného lékaře a poprosil sousedy o mléko.

Navzdory mému blouznění a pomatenému stavu, jsem byl schopen efektivně uvažovat a zvolil jsem mléko jako nespecifické antidotum otravy.

Protože se závratě a mdloby projevovaly velmi ostře a nemohl jsem se déle udržet na nohách, lehl jsem si na sofa. Mé okolí se okamžitě začalo přetvářet do děsivých podob. Vše v místnosti vířilo a familiárně známé předměty a věci nabývaly groteskně hrozivých tvarů. Nepřetržitě se pohybovaly, jako by byly poháněny nějakým skrytým neklidem. Žena, kterou jsem takřka rozpoznal, mě podala mléko, v průběhu večera, jsem vypil více než dva litry. Nejevila se mi vůbec jako paní R., ale jako zlovolná, vychytralá čarodějnice v barevné škrabošce.

A jak na tom jsou zvířátka?

LSD působí především na vyšší a nejvyšší sféry psychiky a intelektuálních funkcí mozku. Je tedy pochopitelné, že specifické účinky LSD mohly být určeny pouze u vyšších živočichů, ovšem přesné stanovení změn psychiky nemohlo být určeno u žádných zvířat, protože i když je možné psychické změny pozorovat, pokusné subjekty nemají možnost tyto změny vyjádřit. Z tohoto důvodu je možno u animálních subjektů rozeznat pouze relativně těžké psychické poruchy, zprostředkované výraznou změnou chování. Velikost užívané účinné dávky byla tedy podstatně vyšší, než efektivní dávka LSD určená pro lidské subjekty a bylo nutno přistoupit k dalším pokusům s vyššími živočichy, jako kočkami, psy a opy.

Zatímco myš intoxikovaná LSD vykazuje pouze motorické poruchy a změny lízacích návyků, kočka, kterou jsem pozorovaly, prokazovala mimo vegetativních symptomů, jako je ježení srsti (piloerekce) a nadměrné slinění i důkazu schopné projevy halucinací. Zvíře strnule zíralo před sebe a místo toho aby zaútočilo na myš, kočka jí nevšímavě opustila, nebo se před ní vyděšeně zastavila. Pozorováním chování psa, který byl pod vlivem LSD, byl učiněn závěr, že také halucinuje.

Společnost šimpanzů, které jsme měli v kleci, reagovala velmi citlivě na člena smečky který byl pod vlivem LSD. Ačkoliv pokusné zvíře neprojevovalo žádné změny, celá klec se ocitla ve vřavě, protože intoxikovaný šimpanz přestal respektovat zákony a řádovou hierarchii tlupy.

Z ostatních druhů zvířat, na kterých bylo LSD testováno stojí za zmínku pouze výsledky pozorování akvarijních rybek a pavouků. Intoxikované rybky zaujímaly neobyčejné plavební polohy a pavouci počali spřádat podivné tvary pavučin očividně způsobené vlivem LSD. Při velmi nízkých dávkách měly pavučiny ještě lepší proporce a vlastnosti, než je obvyklé, avšak při vyšší dávce byly pavučiny hanebně upředeny jen v těch nejjednodušších a nejzákladnějších tvarech.

My, co jsme odkojeni na tripech, víme, že chlupaté dřevěné zdi, vířící proudy vod z umyvadel a svíčky, které nám rozežírají slizem porostlé tělo, rozžhavují na vzdálenost půl metru kůži a gravitace v jiném gardu a časosběrné anomálie, kdy den trvá pět minut a hodina celou věčnost, jsou na nočním pořádku. Při velkých dávkách vzniká kompletně a zbrusu nová vize smyšlené reality, trvající celý den, když se zadaří a tvrdá příroda nebo tramvaje vás nedostanou dřív. Diethylamidy kyseliny lysergové prostě patří mezi ty božské vynálezy, které sice nevznikly náhodou, ale nebýt několika chytrých hlaviček, jistě by jejich showtime započal mnohem později. Mohl bych tu sice psát všechny ty webové rozmanitosti, které skrývá síť jedniček a nul, jako hry o falus, teorii nadakvárek, vše, co tak či onak souvisí s integritou, s naším rozpolceným jástvím, s To nebo s kým čertem, třeba proč mám chuť na papírky, psal bych ale akorát křídou do komína. Kdo zkrátka nehraje hry, kdo nebalí baby, kdo se vlastní leností připravuje o tu nejzábavnější ze všech kratochvíl, o pokoušení vztahů, ten nemá na růžích ustláno a lepší je se tisíckrát spálit, sežrat jehly, vyndávat si tkanice z hrdla a králiky z klobouky než nepoznat blaho iluzorního soužití dvou pohlaví. Ženské po čase poznají, že chlap falus nemá, že žádný návod na spokojený život neexistuje, prostě zůstane tam díra zející ve vědomí, a tak s čistým štítou začnou lov na další bezbranné srnce, aby se znovu, po kolikáté už, seznámili se skutečností, že hra nemá vítězů, že podstatou hry a jejím smyslem je vše prohrát a čím upřímněji ji hrajeme, tím víc ztrácíme. Snahy zachránit vztah patří mezi ty nejzbytečnější v ramci celého lidského usilování. Jestli myslíte, že empatií něco zlomíte u chlapa, pak jste na omylu a jestli si chlap myslí, že podpantoflačením, poklízením nebo vařením vyžehlí pocuchané cítění ženy, mýlí se dvojnásob. Je to tak směšné, až by se řeklo k zalknutí přerývanými vzlyky, co všechno jsou lidé schopni udělat pro potápějící se koráb. Intuice velí se zachránit v pěkné plovací vestičce, kdežto zraněné vzpomínky naopak urvat co nejvíc ze zbytků, běžet do kajuty pro housle z roku 1742 a utopit se v uzamčeném křídle na přídi.

Mesaliance

"To, co nazýváme "prázdným prostorem", není ve skutečnosti zcela prázdné."

V chatrči spolu bydleli Kráska a Zvíře. Tuze je rmoutilo, že nemají děti, život bez dítěte je jen půl života. Když už nedoufali a smířili se s tím, že dožijí život o samotě, narodila se jim dceruška. Pojmenovali ji Faidra. Vyklubila se z ní svůdkyně, která otravovala život všem bohům? Nebo vzdoruje černé své lásce k nepříteli a raděj se odpraví, než by skutkem pošpinila čest?

A který kraj bys, pane, prohledal?
Vždyť sňal bych z tebe starost a hoře,

já podél Korintu jsem zbrázdil obě moře,

já za Theseem byl i v oněch končinách,

kde mizí Acheron v podsvětních hlubinách.

Za novou nadějí do jiných končin chceš?
kde doufáš, že otcovu stopu nalezneš?

Ty myslíš, že by cit a rozum zapomněly,

na věčnou překážku, jež od sebe nás dělí?

Své žalné tajemnství ti zjevím, paní, celé,

jež bědné srdce mé už neunese déle.

Kdo právo dává ti a jaký důvod máš,

o bezživotí své že stále ukládáš?

Jak strašný úmysl ti zdrásal asi duši,

když srdce ještě teď úzkostně ti buší?

Při prvním pohledu tvém roztál led i sněhy,

když k tobě oči vznes', ty byly plné něhy.

Co lákalo by mne, je srdce zlomit tvrdé,

a bolest do duše vnést necitelně hrdé.

Harry Fotr a případ zneužité tanečnice

Vypil půl láhve vína, ale když oslovil děvče, hrdlo se mu stále chvělo.

"Jak ti říkají?"

"Lýdie a tobě?"

"Mám mnoho jmen."

Prosím, Všemohoucí, dopřej mi dnes k obědu hrnky vína. Otřu nůž, odložím vidličku, cokoliv chceš. Jen mi dej místo králíka pečeného na cibuli a zelené paprice pěkný demižón hroznů. A mlčky, mlčky jej vypiju. Jak se sluší na rozpačitého chudáka.

Kořen zla

Tenhle článek diktoval můj kamarád, M.Z., absolvent bohosloví na prestižní pražské univerzitě. Pojednává o jeho vztahu k střední škole. Zkušenosti nevěřícího, tak je myslím pojmenoval, a jsou možná volně dostupné, ale pochybuju, že je najdete. Absolvoval před mnoha a mnoha lety katolické církevní gymnázium a budu spíš mluvit jeho ústy, než abych se pokoušel o transkripci.

Začal jsem chodit do jedné temné a ohyzdné základní školy ze 70. let. Zpočátku jsem byl nadšen z toho, že už nemusím po obědě ležet na lehátku, nebo spíš tvrdé žalářní pryčně s krátkou peřinou. Stará učitelka v první třídě byla dost nevrlá. Nejevil jsem vůbec nadšení z neustálého kreslení rohlíčků do pracovního sešitu a nesmyslně častého vybarvování jakýchsi omalovánek. Učitelka jen tak nezávazně naznačila matce, že patřím na zvláštní školu.

školu. Nejspíš jí nedošlo, že jsem se naučil číst někdy v pěti letech, což byla docela výhra. Kupodivu jsem ale v pololetí dostal na vysvědčení velkou jedničku a na konci roku učitelce nezbývalo, než mi dát samé jedničky. Chtěla mě ovšem nasrat, tak mi dala aspoň dvojku z výtvarné výchovy. Na této státní sekulární škole jakási katechetka nepovinně vyučovala náboženství. Neměl jsem potřebu tam chodit, nic mě tam netáhlo. I když dcera sousedky z baráku to navštěvovala a nestěžovala si. Neměl jsem o náboženství asi žádnou představu, ale nejspíš jsem se v té škole nechtěl zdržovat déle, než bylo nutné. Matka mi nabídla, jestli bych nechtěl do náboženství chodit. Pronesl jsem své oblíbené: "A proč bych tam měl lézt?" Matka nedokázala vymyslet žádný důvod, tak jsem brzy na všechno zapomněl. Na tuhle drobnost bych skoro zapomněl... I k vyučování v sekulární základní škole patří trochu té mytologie. Snad ve třetí třídě jsme probírali příběhy ze Starých pověstí českých. Učitelka se lehce zmínila o pohanském náboženství a o kněžně Libuši, která konala oběti bůžkům. Zeptal jsem se, kde staří Čechové přišli k takovým podivným zvykům. Učitelka bez váhání odpověděla: "Milí žáci, vy byste asi chtěli vědět, jak vznikne náboženství, že ano? No tak podívejte se, když si lidi neuměli vysvětlit některé přírodní jevy, třeba bouřku, tak si vymysleli bohy, kteří za tím jevem stojí. Kněžna Libuše si třeba myslela, že bouřku způsobí hněv boha
Peruna, který vládne hromům a bleskům. Ve starověkém Řecku si zase lidi vymysleli hromovládce jménem Zeus. V každé zemi si lidi vymysleli jiná božstva. Inu, milé děti, buďte rády, že žijete v moderní době, kdy už umíme většinu věcí vysvětlit vědecky, třeba tu bouřku."

-- Na škole krátkou chvíli působilo Hnutí čistá láska. Pravděpodobně mělo za cíl popularizovat sexuální tělocvik až po svatbě. Netuším proč, neboť toto je již standardní součástí křesťanství.
-- Možná by vás zajímalo, jestli se konala jakákoliv sexuální výchova. Lze říci, že skoro ne, nicméně v kvintě jsme se v biologii jednou dívali na jakousi videokazetu. Záznam byl nesmyslně tichý, takže bylo rozumět každému osmému slovu. Střídaly se dva záběry. Pohled na besedu puberťáků s odborníkem a jakýsi divný graf. Nepodařilo se mi zjistit, o čem to bylo, ale ten divný graf asi představoval menstruační cyklus. Potom jsme se snad v septimě dívali na videozáznam porodu. Když miminko přišlo na svět, zazvonil školní zvonek, zařvali jsme pochvalně cosi jako při fotbale a utíkali do
jídelny. V tercii se konala beseda s jakousi doktorkou. Mluvila dlouze o důležitosti a významu panenství. To slovo mi rezonuje v uších, když si na ni vzpomenu. Panenství je prý nejdůležitější součást slušné holky. Bůhvíproč také podotknula, že kluci si rádi představují spolužačky nahé. Ohlédnul jsem se po holkách ve třídě, ale moc mi to představování nešlo. Zjistil jsem, že mám evidentně nakoukáno příliš málo "uměleckých fotek". Sexuální výchova byla tedy nedostatečná, což znamenalo, že jsem to musel dohnat samostudiem "knížek pro chlapce". Taky jsem začal ujíždět na tvorbě Jana Saudka. Seriózní umění je daleko lepší než erotické časopisy Oldies, Markýz, České ložnice, Fontána, nebo Právě 18.

Má nová Sapfó

Mé nové štěně, uber na hlasitosti, přidej na naléhavosti. Týráš mě ze zvyku? Máš svatozář kurvy a perutě z hoven. Jsi prostě pravá ořechová. Jindy bych tě přejel jak buldozerem, ale že mi nepohlídneš ani do očí, že se za mě tolik stydíš, zprasím tě jak obyčejnou básnířku, která leží na zádech s roztaženýma nohama a čeká, až do ní zastrčí kabel. Celá zmáčená šampaňským se nehodláš vzdát, bojuješ o svou nezávislost vypisováním složenek či přímo inkasem. Však víš, má nová, rada je nad zlato, říká se. Nyní radím ti, abys později neměla vlhké oči. Nikdy nejezdi na cesty s někým, koho nemiluješ. Lépe se servat o poslední kůstku než vysvětlovat nehodným, že ti vypily zásoby tokaje na půl druhého dne. Jseš jak skála slídou sypaná. Trochu kamenec a hodně leknínový úbor. Měla bys méně cvičit, začínáš mít svaly rychlobruslařky.

Přetvářka má krátký nos

Žily byly tři kamarádky, jedna z nich, Helena, se připravovala na obtížnou zkoušku z matematiky. Vzhledem to dívka nad dívky, její líci nikdy nezdobil vztek ani uraženost, vždy se usmívala přes čarokrásné rety k zulíbání, její vlásky se kroutily jak vlna beránků a kdyby nebyly tak kudrnaté, jistě by se hodily k výrobě pavoučích sítí, co nevídáno převelice, zdobila její útlou postavu s krásnou šijí i povaha neméně ušlechtilá.

Chodila s vojákem, který střílel z kuše a všemožně rušil sousedy z rozjímání. Jejich romantický vztah však právě nabíral na obrátkách a zdálo se jí, že čím déle se znají, tím jsou si bližší. Jednou voják nepřišel z cvičení a ona se rozstonala strachem o něj. Ukázalo se, že se v kasárnách namazal a po cestě na cvičiště spadl z mostu do říčky Klepavy, která ho proudem hnala až do Bystřice.

Zatímco probíhalo pátrání po jeho bezvládném těle, Helena si rvala chomáče vlasů z lebky a plakala bezrozměrné slzy pravého zoufalství. Po třech dnech tělo vyplavalo, okousáno jsouc dravými rybami, a tehdy Helena upadla v apatii. Temnota se lilem vrchem spodem a z jejího života vymizela barva. Rychlými kroky spěchala k kartářce, aby v ní probudila trochu vřelosti či aspoň účasti a nechala si vyčíst z kouzelného balíčku nadcházející jí osud. Ještě uplakaná, sotva dorazila na práh okultního krámku, jakási žena s havraními vlasy a bradavicí na nose ji začala nepokrytě nadávat, že mají zavřeno, mísíc češtinu snad s rumunštinou. Dala se na útěk, co jiného zbývalo. Před sebou, před ztracenou láskou, před ostatními posměváčky, ale hlavně před tou roztančenou stěnou zbytků její rovnováhy, ve kterém teď nalézala jen neklid a úzkost. Jemný linoryt beznaděje obkroužil její vzácnou mysl.

Val

Přenesla se přes něj mílovými kroky, skoro jako by se neznali, aniž by tušila, jaké následky pro něj jejich rozkoly budou mít. Hrubián, ošklivý, škaredý, řeklo by se zmije, kterou si hřála na prsou. Ať mráz či obleva, div si nerozlámala hlavičku přemýšlením, jak pro něj připravit tu nejsladší pomstu. Vyhověla přátelské té nabídce, že si s ním vyjede na hory, kde ho naposledy podrobí křížovému výslechu a kde si usmyslí, smrtelně vážně, že ho definitivně zničí. Její srdce tkvělo v bezedných hlubinách zármutku, když ji před dvěma týdny oznámil, že si našel jinou snoubenku a z blíže neupřesněných důvodů ji tedy pouští k vodě.

Tušila, že se za jejími zády stýká s jinou, ale nechtěla tomu věřit. Až telefonát, který odposlechla ("Ojebu tě třeba potmě"), probudil v ní Xantipu a přesvědčil ji o té nejkrutější zradě, již by bývala byla skousla jen tehdy, kdyby věřila, že on skončí na hranici v chrastí a popelu.

Postih

Tělo kus po kusu se drolící. Na způsob rozlámaného kalamáře. Drobounká setkání s lotry z minulosti na sebe navazují další setkání, s lotry z budoucna. Dát si bacha na tón (tonus, struna, zvukomalebné pohlazení) hlasu, jímž volám do lesa. Někdy je les zapeklitý a děcka s velkýma, klidnýma očima z něj chodí domů jakoby pošpiněné. Ubrečené, zfetované. Víme, že dívky, co vynikají ve fyzice i tělocviku, neumějí uvařit krtčí dort nebo i babiččinu bábovku.

Honění jim však jde od ruky, proto ty úspěchy na hrazdě. Břišní tanečnice jsou samé břicho, všechno na nich křičí břicho, břicho. Bojím se jim podívat na břicho, abych tam nenalezl dvojsečnou zbraň, kterou bych si uťal čumák.

Až v hrobě vydáš všecky své poklady.

Pomoc je nasnadě, zpívej a budou tě chtít. Budou ti naslouchat v hlubokém pohnutí. Takové dvojhlasé koledy, nebo dokonce v ladném trojzpěvu podané? Ty pohnou i pokrývači. Takový alt... Lepil se ji na hrdlo jak klih.

Pantomima na usmířenou

Trocha vzrůša ještě neposlalo pod kytky ani tloušťíka s kardiovaskulárními potížemi. Toho možná ano, že ano, ale nás, nás smrt vzrůšem nedostane. Nedávno jsem měl možnost trávit jednu noc v hotelu, tady na východním pobřeží mají řetězec relativně laciných, přesto ucházejících hotýlků Super 8. Všechno vypadá velmi na úrovni, dokud ráno neochutnáte snídani. Místo švedských stolů a prsatých hostesek v bikinách, jak byste čekali od nezištných obchodníků (trochu oxymóron, chi chi), stojíte před plastovým stolečkem, na kterém je vtěstnáno ad libitum asi pět druhů potravin a stejný počet mašin, ve kterých si je nezávisle na okolnostech doklohníte, hotovky typu vafle, burákové máslo, donut, něco, co připomínalo smaženou housenku, abyste je mohli zapít odleželým jablečným džusem, který už trochu fermentuje. Nemyslete, že tady horuju proti nekvalitnímu žrádlu. Já jím všecko, co dostanu na talíř, někdy ani talíř není třeba a celkem vzato jsem rád, že se vůbec můžu najíst, že mě zrovna nepronásleduje nechutenství. Mluvím o jejich "sortimentu" jen proto, abyste si třeba jako vášniví jedlíci nemysleli, že si u nich přijdete na své chuťové buňky. Protože tady opravdu nenaleznete svou stravovací realizaci. Než došlo ke snídani, večer před, měl jsem možnost si prohlédnout pokoj, že ano. Vypadá dobře. Víme, že věci, které vypadají dobře, někdy tak dobré o sobě nejsou. A věci, které vypadají hůř, někdy jsou apporoiou dobrého. Vypadal ale dobře, což mi úplně stačilo pro danou chvíli. A nejvíc mě zaujalo, když jsem si dělal fotky, že hned první vyšla celkem magická. Je na ní spuštěný televizor a na obrazovce výrazně gestikuluje jakási moderátorka, nejspíš, v modrém šatu, dosti připomínající někoho od televize. Toť střed, tam, kde obvykle bývá umístěno jádro kompozice. Pod televizorem ční skříňka. Pod ní ještě jakési pultíky, kam je odloženo příslušenství typu nabíječky, papírky od bonbónů, elektrický klíč. Teď bychom mohli vést polemiku, jestli dolejší část byla naplněna nazdařbůh, nebo jsem tam ty věci umístil, protože jsem doufal, že si je vyfotím. Nakonec jsem si vzpomněl na Giotta, jak na pastvě kamenem na jiný kámen drápal ovečku. Mělo to něco z té naléhavosti a poetičnosti aktu škrábání, hrabalování, grafein italského malíře, když tam uprostřed o 3/4 tisíciletí později vysílala němá, však vlastně neslyšně mluvící žena poselství té nové, dravé generaci novinářů a studentů informačních technologií. Prostě komukoliv, ale odstín snímku byl tak napuštěň do kybernetiky, že mi připadalo, jako by mluvila o nějakých čipech do dronů nebo co. Víc než střed, kde obvykle leží jádro kompozic a kde leželo z nějakého důvodu i na té fotce, mě ale zaujal levý koutek. Tam totiž se lesklo zrcadlo. Chápete. Televize, zrcadlo, všecko povrchy, od kterých se nějak světlo odráží, všecko do jisté míry vlny. Ale kdybychom si pro vizualizaci rozdělili plochu na šest částí, tři a tři nahoře dole, televize zabírala jen tu prostřední nahoře, a ty dvě boční vlevo náleželi zrcadlu, které ještě bylo uřezané, byla ho jen půlka na fotce. Ale i v té půlce zachytilo obraz, který visel nad postelemi proti němu, přesněji asi jen čtvrtku obrazu, že? Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si vůbec toho obrazu v pokoji všimnul, nějak šel mimo mě, dokud jsem ho neuviděl na té fotce odražený v zrcadle. Trochu toho teď lituju, protože asi patřil mezi ony nedoceněné výtvory typu V zemi peciválů. Kdyby Brueghel dělal takové klikaté cestičky, jako krtčince, určitě by trefil podobnou trasu. Na chvíli se prostě v moderním pokoji cítite jako ve středověku. Pocit, který mě dlouho drží, než mě dočista pustí. I když jsou nám staří mistři příliš vzdáleni, zde byli na chvilinku k dispozici. Sotva jsem však zamrkal, už to bylo pryč. Je za tím vším trošku záhady asi jako za Ikarovým pádem nebo za proměnou z barového povaleče na geniálního matematika, když tě pořádně dokopou do hlavy.

Večer jsem se opil na parkovišti a pochcal pneumatiky policejnímu vozu. Snad mi nepošlou pokutu nebo mě neobviní z trestného činu. Pak že život není slogan, prostě něco hodněkrát opakuješ, a tak se to děje porád dokola, že? I kdyby mě zavřeli, tak až vylezu, první věc, kterou udělám, bude ta, že se na parkovišti opiju a pochčiju pnemautiky policejního vozu.

Na pobřeží v stínu skal

Pošahaný cikán zatleskal. Ne, fakt, jednou jsem začínal v Židovicích na cyklovýletě. Ne nadarmo se té oblasti říká Český ráj. Měli tam takovou skálu, uvnitř které na zemi leželo asi pět tuctů, někdo by řekl kopa, kondomů. Všemožně užitých, některé nesly známky po zubech. Raději jsem se netázal, co se tam odehrávalo za orgie, ale při představě, že si tam vesničtí Židi chodí noc co noc zapíchat s půvabnými selkami, se mi točila hlava a v kalhotách se dělalo těsno. Proč jsem se nenarodil do Židovic? Tolik nespravedlnosti. A tam právě se projevil ten cikán, co začal tleskat a blbě se culit. "Tu je to asi místama divoký, he-he-he-he." Ten borec byl normální debil, celé tři dny, co jsme cestovali, protože projet sedmdesát kilometrů na jeden zátah ve dvacetistupňových vedrech je pro organismus příliš vyčerpávající, do mě v jednom kuse valil. Kdyby zůstal jen u valení, pořád se poťouchle usmíval, nemohl jsem to vydržet. Každých deset kilometrů mě pobízel, ať sjedu lajnu. Řekl jsem mu slušně, že si nechci zničit zuby, ale on se furt jen tak blbě usmíval a vůbec mě nebral na vědomí. Jeli jsme prostě Hrobce, Černěves, Vědomice, do Roudnice jsme se podívali na mlýn, Kyškovice, Brzánky, Záluží, Račice. Někam až do Mělníka, kde se o rok později odstěhoval ten cikán, co jel s náma. Liběchov, Hořín, Obříství, před Spolanou Neratovice jsme se zdunili durmanem. Akorát bylo blbé, že než jsme se dostali do Záluží, už jsem nemohl jet dál, tak mě posadili k někomu na rám a přivázali, abych nespadl a jelo se. Začal jsem se totiž připravovat o několik dní dříve. Kdo mě zná, ví, že jsem pečlivý, ale konkrétně v těch Hrobcích nemají vůbec zlé hospody. Po cestě do Kyškovic jsem koutkem oka zaregistroval něco jako obří barevný kurník, později mi bylo řečeno, že se jedná o pštrosí farmu. Abych byl přesný, vypadal jak kurník obehnaný ostnatým drátem. Bůhvíproč tak mladá pštrosata izolují od okolního prostředí. Netázal jsem se dále, jestli tam náhodou nemají vyložené v kotcích, nebo kde pštrosy zavírají, taky kondomy a noc co noc do nich v chládku laboratoře nestrkají údy. Musel bych se otřásat hnusem, kdybych se měl spokojit s vysvětlením, že mí krajané kopulují s bezbrannými pštrosy. Ne, je to příliš strašné. Dávka zapovězených látek se mi pomalu ukládala v krvinkách. Na louce v Račicích vytáhli síťky na motýli a začali je tam nahánět. Neuvěřitelné. S jakými dětmi to jezdím? Mají přece vyhlížet nadržené samice, neboť která dáma není ve dvacetistupňovém vedru tak trochu svolná si zašpásovat? Pravím, že takovou neznám. Možná že nakonec k mládí patří jistý stupeň rozvernosti. Ale já už byl celý ztumpachovělý a když mi přišli ukazovat nějakého barevného babočku nebo jiného sakramenta, ukápla mi slza dojetí. "Proč mučíte motýli? Podle mě jsou vnímaví jako vy." Jsou přece stvořeni k letu, zatímco my jen k tupé jízdě. Dejte jim volnost atmosfér. Sobě předepište bolehlav za to, jak bezcitně si uzurpujete právo na jejich blankytný sen.

Blažen, kdo stár! Blažen, kdo chorý!

Čistý zásah na komoru. Jelen přeběhl do pole, tělem rozzáří hladinu kukuřic. Spíš ornament než čára. Barvama perskýho koberce. Vyplňuje obrazce mezi tím, co se tělo kácí. A znova vstává. Co se tělo kácí a znova vstává. Vrátil jsem se zpět, i když jsme si nechyběli.

Žárovky jsou hrozny na kabelech. Tenkou stěnou přilepený ke stěně. Prosvětlují si svý prázdný těla. Světlo se z nich lije jako šťáva z pomeranče odkapává. Čísnící vylévají z láhví víno jak ze zaříznuté ovce. Sklenice přetekla, silnice, auto převrácený na střechu otáčí kolečkama. Zapálí ohňostoje, vybuchne, železo to asi pálí, rudne vzteky a karamel je cukr, co se už neuzdraví. Přitahuje umělá protéza magnet? Kdo snese, že mu teče tolik krve do pokoje? Dotkli jsme se brýlemi. Svoje oči topíš v soli a vodě. Prší ti za obroučkami.

"zajímalo by mě, na čem se sjížděli, když tohleto vymýšleli."

WWW

My, co jsme už odrostli škamnům, si zapisujeme potutelně za uši křídou, že měsíčky patří k ženám jako zámek ke klíči. Rostlina je snad něco jako biliverdin, syntéza barviv a katalyzovaných enzymů. Růže je však navěky pouhou růží. Hleď se stát obojživelníkem, radila mi babička blahé paměti, pes znamená čínsky obojživelník (berte s rezervou), už párkrát se mi vyplatilo si ve stánku s cigárama hrát si na psa, kontrolovaného obojkem. Vím, že prodavačka tuší jen tolik, že hafani štěkají na ptáky, když plaší kobylky na poli šafránu. Kolik prodavaček už jsi složil na pultě v trafice? Hm? Kolik? Vzpomínáš na šafránová pole, drahý sultáne? Vrchní podkoní z pohádek Hákim tam po prohýřené noci čůrával v polokruhu udupaných stvolů, nad hlavou srpek agresivního gilgit-baltistánského měsíce. Křičíval něco máloslabičného arabsky, něco jako aná ásif do hvězdami obsypaného kraje a doprovázel křik mácháním tak vehementním, až se mu jasně žluté konečky prstů třpytily v nepropustné noci, do kraje, který tak miloval, až ho uvnitř se ctí pohřbil. Pak jel přímočaře na napojeném oslu za snoubenkou se slechy živočicha, rozraziv kůru vigvamu lehl na chladivou rohož, objal ji a políbil na tváři, polaskal její plná ňadra, téměř bolestně zmáčkl bradavku, načež usnul jak věřící v lavicích fary ve Smolníku při mši. Dokud budeš živa, nikdy nebudeš sama, přemítal a věřil. "Postarám se o tvoje nádherné králičí zuby, až už konečně poznají (poznají-li, možno-li vůbec ztrácet něco, oč pečujeme?) patinu vytrácení se. Sklovina na umělé zuby se vyrábí buď z klů slonů nebo z ocásku hrocha, zdá se mi. Obojí je tak hladké, až by se řeklo, že nepoznalo rašit chloupky. V klinice v Emirátech mají zkušené chirurgy, oni už si s tebou pohrají. Důležité je, aby ses cítila hezky." Venuše mi drahá, Beatrice smavá, vykuřovací pícka tvého dýmajícího těla potřebuje uhlík anděliky, potřebuje prostě cítit oheň, žádné jiskričky pižmovitě rozplizlé, spíš kořenitě hořké a zemitě zkliďnující, aby připomínal kontury milenců u krbu, nechať sálá tělem dvojí aditivní žár, podvojné teplo. "Miluji tě, protože mluvíš v tercínách, příležitostně v siciliánách, protože tvé výroky připomínají soudnou stolici a já se cítím jak vyvrhelka, ačkoliv jsem vlastně oběť. Oběť na oltáři okouzlení. Jen ty umíš způsobit, že se cítím vinna, ač bezelstně proudem hrne se nevinnost ušlechtilou krví." Bla bla bla.

Co není lidské, je jen velmi, velmi lidské. Smutek naneštěstí není z tohoto světa. Nemá tu co dělat. Je to bohužel sukničkář a trochu renegát a přinejmenším výbušný desetibojař hnaný cílem prorazit pásku! Mít tak moc nad smutkem, poslal bych ho, odkud přišel. "Táhni, odkuds vytáh." Myslel jsem, že se rozložím smíchem, když mi to tehdy onen poctivý fotograf, tyčící se nade mnou, bezmála hněvivě, ale vlastně jen lačně pojídajícím jednohubky z parket, vmetl do tváře. Skulil jsem se na podlahu, nebylo se vlastně ani moc co kulit, a smál se asi pět minut, smích mého života, opilý jak zákon káže, bujný, vždyť přece nadhozený smích, smích na háčku je dokonale náš smích. Pak mi udělal nejlepší fotku, jakou mám. Asi se na mně všechno rozesmálo nebo jinak nevím. Říkám často a rád: první skutek, aby smutek utek, by se projevil ránou do slabin. V koutku každého skutku vězí smutek, že může být náš poslední. Ale tehdy mi ani nepřišlo, že by smutek existoval, bylo to jen mezi mnou a smíchem. Jestli tehdy někdo vyhrál, tak já jistě ne nebo nevím. Co mě vážně uklidňuje a těší, je, že na tahle čísla a tahle tóča nelze dost dobře zapomenout. Jak svěží milenka mumlající do ucha řeči, kterými by utáhla na vařené nudli i sultána.

Mráz se sluncem! Modř s nebe padá

Zastesklo se mi po slovech. Jednou za dekádu se mi posteskne. Normálně už nečtu ani nepíšu, ale podávám si tenhle strašlivý pohár naposled, abych se stvrdil ve sladké ukrutnosti. Pohoršení vzchází skrzevá pusté útroby, říkává se. Naslouchám s bolestnou zvědavostí příkazu odjinud. Echem se k nám rozlévá z hlubin marnosti víra, že řeč se vulgarizuje tím, že ji užíváme. Je to vlastně dokonale pochopitelné a chytře zařízené. Proč se setkávat s lidmi, když si v klídku vystačíme ve svém vězení sami. Bít tlapama o mříže je sice chvíli vzrušující, ale po delší době se unavíme, maličko slevíme, ustrneme, zatímco divadlo komediantů, jež nás chvíli zajímalo, se mezitím přesunulo na další štaci, tedy odpadá důvod pachtění. Pamatujte, že materiál je strašně těžký, až vulgární, a kdo jiný by to měl vědět než já, který dělá s kameny, s dřevem, s veškerými plechy a který je denně pořezaný, materiál je prostě těžký, náladový a nemá žádné srdce, taky je zpravidla dutý, materiální status quo (ante) je naplněn pouhou naší přítomností v kosmu, netřebat podnikat další kroky. Možná je záminka k našim vlastnoručně vystavěným stěnám vězení lidská všeobjímající touha dělat věci na vlastní pěst. Tím myslím jen tolik, že není důvod se nikam hrnout, přesto lidé pěstují na plácku brambory nebo chodí na putovní toulky ke křížku se modlit. Bloumání v přírodě nakonec jen podněcuje fantazii, zdá se. Čím fantazijnější mysl, tím náchylnější k rozpadům. Nevím, kdo z lidí se rád kouká na působivé rozpady, ale prožívat je není vůbec košer.

Být to na mě, vemu černozem a vše trvalé a vlekle se rodící a přehodím přes ně závoru a někam zapíchnu oznamení sacred properties. No trespassing, poněvadž kam vkročí banální noha člověka, tam nic neroste, tam je zaručen pouze ústup z prosperity. Krása vydražďuje ještě mohutněji, někomu připadá pěkná dívka, jinému nádivka. Nemusím jistě připomínat, že neukojené, rozčílené ženy naslouchají vždy s jakousi zvědavostí. Jsou jako nemocné přemírou vásně, který cizopasí na společnosti a dál ji neslušně zatěžují. Kdo se mnohého odváží, též mnoho zmůže a má nejspíš dost k promrhání. Hromadění sil ostatně doprovází vedlejší projevy jako zlidštění, což nám sice nic moc nedá, ale ani nevezme, kdo ví, jaké je nemít ani floka, ten ví, že ho neustále dráždí silný pocit touhy si peníze obstarat. V tom jsou třeba zvlčilí, zvrhlí lidé stejní jako romantici. Tihle rétoři z nouze pokořují hranice, které jen oni sami vidí a slyší a hmatají, zatímco pro druhé je tam venku jen svět, kde se mohou najíst a slunit a splnit si přání, koupit si k narozeninám kolo nebo se proletět v helikoptéře. Tihle druzí, bez prostředků, kteří inspirovali psychiatry, protože podléhali sugesci velikášství, vyšinuli své hlavní rysy natolik, že nejenže museli krást a ve velkém, ale museli i vraždit, protože kdo krade, už šlape bezděčně po mačetě. Víc a víc je prostě heslo koketování s mužským světem, svědí je genitály, takže jejich škola je školou zběhlosti za ženami a nic víc. Je-li to krásné, nevím, ale jisto je, že kdo působí velké bolesti, ať už tělesům nebo duším, zasluhuje si je páchat a též si zasluhuje je utišit.

Srovnat to dá péči

Dobré, broučci. Pár dní uschlo jako sperma na slunci a já tu jsem znovu s další dávkou vysemenění. Jelikož jsem už pár dní neprožil orgasmus, bylo by dobré si připomenout jeho chuť. Blah, tak a je to za mnou. Stejné jako vždy - nuda na entou. Co ti lidé vidí na pohlavní lásce? Dělám si srandu. My těžce zkoušení sice už vrcholy neprožíváme, ale znám citlivá těla, která sebou v návalu vyvrcholení cukají jedna radost, vibrujou jim kundy a otřásají se faly. Proto se dovedu vcítit do radostí obcování aspoň zprostředkovaně.

Jako vždy se cítím zkroušeně. Jídlo mi nechutná, strava mě jednoduše otravuje. Zdá se, jako by se celá útrpnost mého bytí náležela v cestách do neznámých končin nepropitých láhví. Pokud od rána do večera někde neobrábím statky, jen skrznaskrz piju. Není se čemu divit. Aspoň padesátileté Irky mě chtějí. I find you very classic. Would you go to the bed with me? A tak dál.

Karen naposled. Naposled do zítřka, kdy ji vystřídá borka se zázračnýma kozama.

Práskl bych nejraději kostrčí do lůžka a už nevstal. Jako pravý svatý. Zajímají mě na světě už jen tři věci. Pohlavní dimorfismus u žabiček, bowling a jícen kundy. Měl bych se cítit fujtajbl, když mi každý nastavuje nohu, abych o ni zakopl? Odpověď zní ne, nikdy nepodléhej tlaku ostatních, radši si vlez do katakomb a setkej se s minotaurem, než abys padl rypákem do bláta v Colli Asolani u předposledního stánku u exitu v mumraji hlásků na fiere, trhu trhů. Zkonzumován cár na cár, coul na coul uondán, třesa se chladnou lhostejností, směje se šíleným kašlem tuberáků, však nadějně jako před nástupem do školky, přestože s Čandalovým znamením na čele, na nejvyšší míru potěšen, raději bych zvolil minotaura než blátivou strouhu u exitu. Radši nastup na člun a pádluj doprostřed Bermundského čtyřúhelníku, než abys ve Firenze na Piazza del Mercato ležel na dlažbě s kytarou v ruce a hrál a hrál a hrál pro vysmáté mrkající vousáče a dámy s vějíři v elegantních šatech z šifonu i žoržetu. Ach ty na omak jemné příze. Z nebe padají růžové vločky, Benvenuto Cellini má na domku 22, kde prožil rozkvět i úpadek, vlastní destičku a nic není jako dřív. Rád bych se vrátil domů, ale nemám ani peníze ani odhodlání vstát, jež by mi bylo stačilo, holubi mi markují cestu rovnoměrně šedými hovínky až ke kašně, kde opírám zmrzačená záda a už nehraju a už nepiju, jen vejrám pod úhlem do toho magického modrého měsíce, který plyne. Již svítá znovu. Či již se vkrádá soumrak zas?

Ty jsi dominový efekt v přestrojení

Vím, že hlavou rodiny je obvykle otec. Jest to role, jíž se zhošťuje často rád i dobrovolně, jíž však jest plniti obtížnější, než by se mohlo při pouhém přehlédnutí zdát. Přestože nesouhlasím s pojetím konzervativním a vlastně na nejvyšší míru liberálním, totiž že muž si ženu jakoby koupí, aby trade stvrdil ve svazku manželském při obřadu ženitby, a veškeré věno, jež se mu dostává, je jakési čestné slovo o spoĺehlivosti, o snášení překážek. Nesouhlasím proto, že je pak s babama nakládáno jak s hermelínem, prostě se ládujou do sklenic, beztak ne nastavených na vysoký tlak, které soužití obvykle přináší. Jak jest to ještě směšné, tolik rozvodů a všichni přece dřív přísahali. Pozdě honit bycha, pozdě si lít máslo na hlavu a obligátně se tázat, proč já si vlastně tu protivku vybral. Vždyť neuvaří ani koprovku. Nakonec u všech převáží, pokud nejsou vázáni područenstvím Bohu, sebezáchovné modely a ústalené smýšlení, že je tisíckrát lepší zrušit blbý slib, než si způsobit nejmíň trauma v podobě znechucení, než si znevážit sebe, zatížit se utkvělostmi a házet flinty do žita, protože žít v páru je vždycky jednodušší, než se protloukat životem sám nebo ještě hůř, než rozbít ty minuciózně natažené hodinové strojky tikající uvnitř nebohých hlav tak křehkých dětí. Vše pro děti. Zranitelnost je ovšem známkou ryzosti a mluví jen pro člověka, je-li dostatečně zranitelný. Rodina je však hodně špatný základ státu a nebo i života, leč nic lepšího administrátoři všednodenosti nevymysleli. Vše pro děti, trpící nefunkčními vztahy v rodinách a prodlužovanými, odkládanými, neuskutečňovanými rozvody. Pak jsou tu další experimentátoři se stabilitou, je jich houf a smečka a čekají, až se vkradou do alejí vaší důvěry a nabudou přesvědčovacího postoje teprve tehdy, až jsou si jisti, že už jim nic neodmítnete. Omlouvají svou letoru častými úniky do říše alkohol a jiných omamných látek. Říkám jim konzumenti a je jimi doslova protečkován svět. Pokud máte kamaráda, který prohrál na automatech dům a dvě audiny, blahopřeji, bavíte se s konzumentem. Jestli jste slyšeli o klukovi, kterého vyhodili z práce, protože ukradl z šatny ranec s tisícovkama a skončil načapán ramby v černém při čísle v bordelu se sličnou gruzinskou prsaticí, bezpochyby znáte konzumenta. Všem konzumentům je společná jedna úzkost. Nevědí, co činí, protože v jejich pojetí na světě není nic čitelného, nic, co by bylo hodno následování, žádná zábava či povinnost jim není dost kořením či dost knutou.

Budu mimo dva dny, protože práce je přednější než život, ne?

Už nikdy nikomu nepomůžu, zapřísáhl se Břéťa, když viděl výsledek bujarého nočního dovádění na svém vehiklu. Pomáháš lidem, směješ se na ně a oni ti za to urazí zrcátko na autě. Přece tu jak zvířata nesouložili na kapotě, to je nelidské.

Dominantní hrbáč

Nacákám tu pro blaho lidstva. Znáte to, parčík, libý zpěv kosů, zasněné pohledy milenců, lavičky, na nichž vyspávají šichtu bezďáci, prostě idylka. Najednou se zpoza větví na nejsamějším cípku parku vynoří postava bezstarostného mladíka, je mu tak dvaadvacet jar, ještě má rozverné oči, stále ještě ho život nezahrnul do svých katastrof zúplna a kompletně, jak se to přiházívá, až když chlapec pohřbí všechny své lásky, stále doufá a věří v lepší zítřky, přestože má na zádech hrb jak dveře do garáže. Páry cukrujících roztoužených duší na něm spočívají udiveným pohledem a táží se v duchu, kolik asi musel protrpět hrůz, když mu Pánbů nadělil tak značné břemeno, pod kterým se mu doslova prohýbá páteř. Má tak široce rozevřené oči a v nich mu hrají plamínky, až se zdá, jako by vůbec své zmrzačení nevnímal. A vskutku, je daleko ve svém světě, z něhož utíká, aby nabral trochu sil mezi výtvory přírody, znáte to, tanec mezi stromy, péče o plody a veverky, tulení ke kmenům, plus další činnosti, z nichž přechází hlava. Nemějme mu za zlé, že nereaguje na zvolání blondýnky už jen v kalhotkách a podprsence, že je pošahanej šmírák a aby na ně nečuměl. Mladík zkrátka nevidí, neslyší, prochází rajskou zahrádkou jako tělo bez té věci uvnitř, neboť tělo je jen porouchaná hrací skříňka, na kterou málokdo umí vyloudit melodie.

Je to povídka o chlapci, který je uvezněn v těle hrbáčka, ale stále cítí sladkou touhu po životě a lásce mladé studentky psychologie.

Nostalgicky touží po návratu do lůna zdraví, v němž si lebedil, když ještě mohl mít zástupy holek. Teď, když ho žádná nechce, protože mu hrb tlačí na kostrč a zastaví proudění krve do penisu, s hořkostí zjišťuje, že svět není o svádění nevinných puberťaček.

Padá na mě vesmír.

A z pole je cítit hnůj.

Z dálky slyším rychlík z Prahy.
A pod markýzou nahý nohy.

Jsem ostrá slečna.

Jsem za to vděčna.

Tak víc krásy mi přej,

děťátko mi udělej.

Cvrčci malý cvrlikají,
co jim zbylo, to vyzpívají.

Všechen smutek z denní nouze rozpustí se v noční touze.

(Mantra nevraživců)

Když už tě ta temnost leká,
za hlavou máš flašku Jacka.

Ječmínek

Tady chci psát o pritažlivosti tváří, aneb proč průměrné ksichty na nás působí nejblahodárněji. Víme, že dosáhnout mladistvého vzhledu se stává snem pomalu každé dívky nad čtyřicet let. A dokonce i pánové se v současnosti pokoušejí o zázrak - totiž zastavit čas, nechat ho nerušeně proběhnout a nenechat se dohonit. Studie dneska vám poví kulový. Prý je to zařízeno tak, že když se u ženské vlivem plodnosti ustálí nějaké rysy, které mají kořínky v dětském věku, prokuklí se ženinou tváří do dospělosti, fertilita jejího cyklu zajistí pokud možno vyrovnané znaky, které jsou prostě natolik symetrické, že spletou chlapy a ti začnou doslova šílet. Víme např., že kulturní rozdíly ve vnímání krásy tváří jsou natolik výrazné, že když dáte do jedné postele Eskymačku se synem pouště, maximálně si tak zahrají stolní pexeso, ale nikoliv svlíkací poker. Nadržensot budící xichty rozpoznají záhy i novorozenci, sotva je párkrát přebalíte. Vzrušují jejich nově zformované genitály natolik, že o padesát let později často s neskrývaným pohnutím rozprávějí na křesle psychoanalytikově, že jeho maminka mu připomínala už od plenek dojnou krávu, s obličejíkem zdobeným čestvě vystříklým shakem spermatu. Víme např., jak se pozná průměrná mladá prznitelka junáků.

Barva její kužičky je sytější, má užší obličejový profil, nenabaluje se na ní tolik tuku, má trochu plnější rty, nepatrně vzdálenější vzdálenost mezi očima, tmavší, užší obočí, delší, hustší řasy, užší nos, pokud možno žádné kruhy pod očima, tenčí víčka.

---

V první z těchto studií byly osloveni odborníci na výrobu divadelních masek, aby vytvořili sadu atraktivních a neatraktivních obličejů pro ženy, které budou později působit těmito maskami na děti jakožto "neznámí lidé." Masky byly zpracovány tak, aby působily velmi realisticky, měly dokonce i některé mimické schopnosti (např. mohly se usmívat, mrkat očima apod.). Pokus byl proveden se šedesáti dětmi ve stáří jednoho roku. Byl vypracován přesně stanovený scénář, podle něhož pokus probíhal. Odezvy dětí na tyto masky byly zaznamenávány pozorovatelem, který neviděl, která maska je právě používána. Dokonce ani ten, kdo měl masku na obličeji nevěděl, o kterou se právě jedná - všechny měly totiž stejný hladký povrch zevnitř i zvenku. Výsledky výzkumu ukázaly, že děti se snažily mnohem častěji vyhnout kontaktu s maskami, které působily nepřitažlivě a projevovaly se mnohem větším množstvím negativních emocí a dokonce úzkosti v přítomnosti neatraktivních masek. Pozoruhodné bylo i to, že chlapci (nikoli však děvčata) navazovali kontakt s atraktivními maskami mnohem častěji, což možná naznačuje typ chování, který se u nich bude projevovat až mnohem později (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002).

---

V zásadě jde o tři hypotézy, jak na nás zamrdaníhodné kukuče působí. Budto klasika teorie symetrie, všecko ladí, co jsme viděli už milionkrát, vidíme znovu a nepůsobí žádná násilí, nenarušuje naši božskou lhostejnost, co se týká obrázku o druhých ve vícerozměrném kosmu. Druhá je drsnější první a síce hypotéza, že průměrem ke hvězdám, nejsou ani moc velké, ani moc malé, nosy nejsou bambule ani párátka, a třetí praví, to jest teorie vnímání krásy, že přitažlivé xichty jsou takové, kde se snoubí sexuální zralost se znaky dětského obličeje.

Proč anorektičky

Pro anorektičky mám vzkaz ze záhrobí. Lépe být tlustá jak prase než v rakvi hnijícím masem. Též jsem byl, nikoliv volbou, spíš osudem, anorektičkou, vážil jsem sedmdesát kil a dokonce mouchy se mi vyhýbaly obloukem. Přiznávám, že už jsem vyléčen.

Stejně vás chlapi nebudou chtít víc (a ani míň). A proč dělat něco pro sebe, když přece můžete mít prospěch (nemluvě o úspěchu) pouze tehdy, když vás ocení druzí, je mi záhadou. Všichni jsou přece narušení, vedeni chimérami, fantomy, džiny z láhví... vedeni mamonem či přesvědčením. Tak proč přispívat k řadám bludných oveček? Není lepší být prasojelen? Taková babirusa představuje vrcholného zástupce prasete.
Chrochtá si celý den ve stínu, spásá si leklé rybky, běhá za sedmikráskami, kly ji nakonec prorůstají lebkou, když se zadaří a je obzvlášť obdařená, zápasí o přízeň samiček tím, že se svalí u vypálené trávy v blízkosti studní či potůčků, kly nemůže použít, protože jsou příliš křehké a tím, že se stáčí do spirály, ji znemožňují cokoliv zasáhnout - až na svou lebku. Je atraktivní, protože vrásčitá, je vitální, poněvadž působí i v mládí staře.

Řezat si žíly musíte svisle, jinak bude jen červená vana. Tak velí zákon uzlíků v tělech.

Jíst jen celozrné housky, müsli, jogurty a kefíry a candáty a tresky a oříšky a nepřehánět to s těstovinami. Maso vynechat. Už jsem slyšel o lidech, kteří vydávili celou porci pečeně, protože si v záblesku prozření uvědomili, že jedí něco, do dýchalo a žilo podobně jako oni. Taky jsem slyšel o lidech, kteří spasou mrtvou krysu. Ovšem takovou, kterou jsem si vyfotil nedávno, takovou by jedl jen hrdina. Měla všechny nectnosti dlouho zesnulých a navíc hnila. Možná Marius Kotleba by ji snědl, hrdinný vojevůdce slovenských extremistů, který burcuje vlast za chopění se otěží. Nebo za co vlastně? Kdo ví, hlavně, že jdeme vpřed, zpátky ni krok. Tak se vykrúcaj na svém rychtu, Divadlo Štúdia tance, rek tě nenechá čerpat dotace. Tak za dekadenci, Kotlebo, juj!

Nad přístavem

Stojím na vrchu velikánské, posvátné hory Aztéků a pozoruji přístav. Ve snu. Komáři mě štípají do tváří. Aztéčtí komáři jsou pěkní mackové. Sajou krev hůř než piraňe.

Včera jsem se přešvihl jak magor. Staff membeři z "ochranky" mi už domlouvají tichým hlasem, abych vyrazil směrem domů.

Dnes jsem šel kolem On Tapu, po pár metrech vytržená značka a opodál díra v okně tanečního podniku. Jestli jsem to udělal ze vzteku já, tak končím s pitím. Nehledě na solidní díru v peněžence. Vypadalo to ale spíš na práci bagru. Nechce se mi věřit, že by nějaký jednotlivec vytrhl parkovací značku z betonu způsobem, který tam byl naznačen. Vždycky jsem říkal, že alkohol má jistou razanci. Bohužel jen negativně mířenou, jak se zdá. Nicméně zanedbatelná veličina není, musí se s ním počítat.

Konec smutných zpráv. Dobrá zpráva je, že jsem se skvěle napapal (oběd) u Mexiků. Udělalo mi to dobře, ráno jsem furt chodil na záchod, asi tak 5x, střeva nefungují. Kdyby jenom střeva. Ledviny nechci raději vůbec vidět. Bohdá se nedožiju dne, kdy uvidím na vlastní oči své ledviny!

Poslední dobou se cítím nereálně, jako bych nežil, možná na mě padá nějaká forma rozpadu osobnosti? Každopádně stále příležitostně cítím bolest, takže nejspíš jsem naživu. (Ale někdy ji necítím, s vědomím, které je zalité chlastem a ozdobené černými děrami, se potácím klátivě ulicemi toho vražedného města, kde na periférii bojují drogoví baroni s chudinskými přistěhovalci). Baví mě si představovat, že mě s trochou štěstí může někdo odprásknout na chodníku. Jen pro zábavu a možná pro ty dávky krokodila, který tu frčí asi jako zlatá horečka na Klondiku. Asi bych se Zábranou řekl, vida ho, zfetovaného pistolníka, než bych ji schytal mezi oči, dej si majzla na toho hajzla.

Mezi krami

Mrtví konají živým návštěvy, u drahých, kdož živé neznají, jediná lůza v černém hemžení, se pod zpustlou rakví pochová. Je tam i otec s hříčkou neuměle zrobenou visící mu na prsou.

Sklonné vrby v ohradě na mrtvých sadě se pospolu ženou by zachovaly dávno znečistělou. Mrtvolu.

Chudoba navždy kletá povždy zničí rodinu, zlopověstnou chudinu.

Hoře stojí na trávníku a vůkol se za bouřných vln časů rozhlíží, má snad pocit vlastní bídy, či bázlivě se rozšíří, až po runy na náhrobcích, kde v kostnici myšlenky se tratí. Valte proudem se světem méně býstry, méně kalem zbořeným, méně pískem pobledlým, vánkem po staletí kvetoucím.

Agáto, na věky věkův tvůj ochránce

Sorry, ale možná večer. Je 9:38 ráno, mám před sebou flaštišku, chce se spát a spát, až přijde čas spát. Agáto, líbí se mi tvé prstíky u nohou. Líbí se mi, jak kroutíš zadkem, jak máš podlité, krhavé oči s takovým růžovoučkým flíčkem nad víčkem. Tvá líčka blednou, když je přeliju tequilou negra. Jak rozkošně modulovaný hlas. Takový jsem nikdy neslyšel. Ty hádám víš, co je něha. Když si tě zdálky prohlížím, připadáš mi jak z nočních můr vytržená holčička, která si v košilce přilehne k tatínkovi, vzbudí ho a začně zarmouceně vykládat, že nemůže usnout, protože ji ve snu přepadl zlý démon. Nevím, proč mě podobný způsob krásy oslovuje nejvíce, jiný však už asi nebudu. Stěží se na tebe mohu podívat, abych se nezachvěl. Zvedá se ve mně vlna touhy. Tobě též padá všechno z pařátů, též cítíš tíhu těch pohledů. Nevyslovenou otázku v mých očích. Vtipné je, že říkáš tak naléhavě ano, ano, ano, až se podobáme ručně vyřezávaným soškám milenců, kteří se od sebe mohou odtrhnout jen sekyrkou.

Proč zrovna seznámení v baru, netuším, nedovedu vůbec posoudit, že? Asi ironie zlomyslného osudu. "Nie martw się, nie martw się, też jestem pijany."

Diamantové kolo

O tom, jaký jsem drsný chlapak, netřeba se šířit. Přímo ze mě číší nespoutaná chlapskost a živočisná potřeba souložení, tak typická pro nadržené alfabetagamathetakappaphi samce. Jednou jsem si na zápěstí nalil vodičku feromonů a šel do hospody a měl jsem tři na záchodcích tři (ne naráz pochopitelně, ale v průběhu noci) celkem obstojně vyhlížející pětapadesátileté až šedesátileté vdovy, tak trochu ve smutku. I méně bystré oko, než je to mé, postřehlo, jak se jim to líbilo. Odcházeli jsme sice zvlášť, ale bylo jasné, že přijdou znovu, aby zážitek brutální mrdačky zažily podruhé.

Teď budu ještě větší chlap a sepíšu všech pět chybějících článků. Tedy aspoň do každého dosadím pár věty, zas takový muž, pokud možno Muž nebo ještě líp MUŽ nedokážu být! Řekl jsem si, že dovedu napsat za hodinku celých tisíc slov, ale rychle mě mé odhodlání přešlo, slevil jsem v sekundě na osmset. Pak na 600 a teď si říkám, že pět set mi udělá čest.

Nyní vidím, že jeden článek je hotov a další čeká na spasení s prosbou v nevinných očích jak šlapka na dávku koksu.