Zastesklo se mi po slovech. Jednou za dekádu se mi posteskne. Normálně už nečtu ani nepíšu, ale podávám si tenhle strašlivý pohár naposled, abych se stvrdil ve sladké ukrutnosti. Pohoršení vzchází skrzevá pusté útroby, říkává se. Naslouchám s bolestnou zvědavostí příkazu odjinud. Echem se k nám rozlévá z hlubin marnosti víra, že řeč se vulgarizuje tím, že ji užíváme. Je to vlastně dokonale pochopitelné a chytře zařízené. Proč se setkávat s lidmi, když si v klídku vystačíme ve svém vězení sami. Bít tlapama o mříže je sice chvíli vzrušující, ale po delší době se unavíme, maličko slevíme, ustrneme, zatímco divadlo komediantů, jež nás chvíli zajímalo, se mezitím přesunulo na další štaci, tedy odpadá důvod pachtění. Pamatujte, že materiál je strašně těžký, až vulgární, a kdo jiný by to měl vědět než já, který dělá s kameny, s dřevem, s veškerými plechy a který je denně pořezaný, materiál je prostě těžký, náladový a nemá žádné srdce, taky je zpravidla dutý, materiální status quo (ante) je naplněn pouhou naší přítomností v kosmu, netřebat podnikat další kroky. Možná je záminka k našim vlastnoručně vystavěným stěnám vězení lidská všeobjímající touha dělat věci na vlastní pěst. Tím myslím jen tolik, že není důvod se nikam hrnout, přesto lidé pěstují na plácku brambory nebo chodí na putovní toulky ke křížku se modlit. Bloumání v přírodě nakonec jen podněcuje fantazii, zdá se. Čím fantazijnější mysl, tím náchylnější k rozpadům. Nevím, kdo z lidí se rád kouká na působivé rozpady, ale prožívat je není vůbec košer.
Být to na mě, vemu černozem a vše trvalé a vlekle se rodící a přehodím přes ně závoru a někam zapíchnu oznamení sacred properties. No trespassing, poněvadž kam vkročí banální noha člověka, tam nic neroste, tam je zaručen pouze ústup z prosperity. Krása vydražďuje ještě mohutněji, někomu připadá pěkná dívka, jinému nádivka. Nemusím jistě připomínat, že neukojené, rozčílené ženy naslouchají vždy s jakousi zvědavostí. Jsou jako nemocné přemírou vásně, který cizopasí na společnosti a dál ji neslušně zatěžují. Kdo se mnohého odváží, též mnoho zmůže a má nejspíš dost k promrhání. Hromadění sil ostatně doprovází vedlejší projevy jako zlidštění, což nám sice nic moc nedá, ale ani nevezme, kdo ví, jaké je nemít ani floka, ten ví, že ho neustále dráždí silný pocit touhy si peníze obstarat. V tom jsou třeba zvlčilí, zvrhlí lidé stejní jako romantici. Tihle rétoři z nouze pokořují hranice, které jen oni sami vidí a slyší a hmatají, zatímco pro druhé je tam venku jen svět, kde se mohou najíst a slunit a splnit si přání, koupit si k narozeninám kolo nebo se proletět v helikoptéře. Tihle druzí, bez prostředků, kteří inspirovali psychiatry, protože podléhali sugesci velikášství, vyšinuli své hlavní rysy natolik, že nejenže museli krást a ve velkém, ale museli i vraždit, protože kdo krade, už šlape bezděčně po mačetě. Víc a víc je prostě heslo koketování s mužským světem, svědí je genitály, takže jejich škola je školou zběhlosti za ženami a nic víc. Je-li to krásné, nevím, ale jisto je, že kdo působí velké bolesti, ať už tělesům nebo duším, zasluhuje si je páchat a též si zasluhuje je utišit.
Žádné komentáře:
Okomentovat