Čistý zásah na komoru. Jelen přeběhl do pole, tělem rozzáří hladinu kukuřic. Spíš ornament než čára. Barvama perskýho koberce. Vyplňuje obrazce mezi tím, co se tělo kácí. A znova vstává. Co se tělo kácí a znova vstává. Vrátil jsem se zpět, i když jsme si nechyběli.
Žárovky jsou hrozny na kabelech. Tenkou stěnou přilepený ke stěně. Prosvětlují si svý prázdný těla. Světlo se z nich lije jako šťáva z pomeranče odkapává. Čísnící vylévají z láhví víno jak ze zaříznuté ovce. Sklenice přetekla, silnice, auto převrácený na střechu otáčí kolečkama. Zapálí ohňostoje, vybuchne, železo to asi pálí, rudne vzteky a karamel je cukr, co se už neuzdraví. Přitahuje umělá protéza magnet? Kdo snese, že mu teče tolik krve do pokoje? Dotkli jsme se brýlemi. Svoje oči topíš v soli a vodě. Prší ti za obroučkami.
"zajímalo by mě, na čem se sjížděli, když tohleto vymýšleli."
WWW
My, co jsme už odrostli škamnům, si zapisujeme potutelně za uši křídou, že měsíčky patří k ženám jako zámek ke klíči. Rostlina je snad něco jako biliverdin, syntéza barviv a katalyzovaných enzymů. Růže je však navěky pouhou růží. Hleď se stát obojživelníkem, radila mi babička blahé paměti, pes znamená čínsky obojživelník (berte s rezervou), už párkrát se mi vyplatilo si ve stánku s cigárama hrát si na psa, kontrolovaného obojkem. Vím, že prodavačka tuší jen tolik, že hafani štěkají na ptáky, když plaší kobylky na poli šafránu. Kolik prodavaček už jsi složil na pultě v trafice? Hm? Kolik? Vzpomínáš na šafránová pole, drahý sultáne? Vrchní podkoní z pohádek Hákim tam po prohýřené noci čůrával v polokruhu udupaných stvolů, nad hlavou srpek agresivního gilgit-baltistánského měsíce. Křičíval něco máloslabičného arabsky, něco jako aná ásif do hvězdami obsypaného kraje a doprovázel křik mácháním tak vehementním, až se mu jasně žluté konečky prstů třpytily v nepropustné noci, do kraje, který tak miloval, až ho uvnitř se ctí pohřbil. Pak jel přímočaře na napojeném oslu za snoubenkou se slechy živočicha, rozraziv kůru vigvamu lehl na chladivou rohož, objal ji a políbil na tváři, polaskal její plná ňadra, téměř bolestně zmáčkl bradavku, načež usnul jak věřící v lavicích fary ve Smolníku při mši. Dokud budeš živa, nikdy nebudeš sama, přemítal a věřil. "Postarám se o tvoje nádherné králičí zuby, až už konečně poznají (poznají-li, možno-li vůbec ztrácet něco, oč pečujeme?) patinu vytrácení se. Sklovina na umělé zuby se vyrábí buď z klů slonů nebo z ocásku hrocha, zdá se mi. Obojí je tak hladké, až by se řeklo, že nepoznalo rašit chloupky. V klinice v Emirátech mají zkušené chirurgy, oni už si s tebou pohrají. Důležité je, aby ses cítila hezky." Venuše mi drahá, Beatrice smavá, vykuřovací pícka tvého dýmajícího těla potřebuje uhlík anděliky, potřebuje prostě cítit oheň, žádné jiskričky pižmovitě rozplizlé, spíš kořenitě hořké a zemitě zkliďnující, aby připomínal kontury milenců u krbu, nechať sálá tělem dvojí aditivní žár, podvojné teplo. "Miluji tě, protože mluvíš v tercínách, příležitostně v siciliánách, protože tvé výroky připomínají soudnou stolici a já se cítím jak vyvrhelka, ačkoliv jsem vlastně oběť. Oběť na oltáři okouzlení. Jen ty umíš způsobit, že se cítím vinna, ač bezelstně proudem hrne se nevinnost ušlechtilou krví." Bla bla bla.
Co není lidské, je jen velmi, velmi lidské. Smutek naneštěstí není z tohoto světa. Nemá tu co dělat. Je to bohužel sukničkář a trochu renegát a přinejmenším výbušný desetibojař hnaný cílem prorazit pásku! Mít tak moc nad smutkem, poslal bych ho, odkud přišel. "Táhni, odkuds vytáh." Myslel jsem, že se rozložím smíchem, když mi to tehdy onen poctivý fotograf, tyčící se nade mnou, bezmála hněvivě, ale vlastně jen lačně pojídajícím jednohubky z parket, vmetl do tváře. Skulil jsem se na podlahu, nebylo se vlastně ani moc co kulit, a smál se asi pět minut, smích mého života, opilý jak zákon káže, bujný, vždyť přece nadhozený smích, smích na háčku je dokonale náš smích. Pak mi udělal nejlepší fotku, jakou mám. Asi se na mně všechno rozesmálo nebo jinak nevím. Říkám často a rád: první skutek, aby smutek utek, by se projevil ránou do slabin. V koutku každého skutku vězí smutek, že může být náš poslední. Ale tehdy mi ani nepřišlo, že by smutek existoval, bylo to jen mezi mnou a smíchem. Jestli tehdy někdo vyhrál, tak já jistě ne nebo nevím. Co mě vážně uklidňuje a těší, je, že na tahle čísla a tahle tóča nelze dost dobře zapomenout. Jak svěží milenka mumlající do ucha řeči, kterými by utáhla na vařené nudli i sultána.
Žádné komentáře:
Okomentovat