Pošahaný cikán zatleskal. Ne, fakt, jednou jsem začínal v Židovicích na cyklovýletě. Ne nadarmo se té oblasti říká Český ráj. Měli tam takovou skálu, uvnitř které na zemi leželo asi pět tuctů, někdo by řekl kopa, kondomů. Všemožně užitých, některé nesly známky po zubech. Raději jsem se netázal, co se tam odehrávalo za orgie, ale při představě, že si tam vesničtí Židi chodí noc co noc zapíchat s půvabnými selkami, se mi točila hlava a v kalhotách se dělalo těsno. Proč jsem se nenarodil do Židovic? Tolik nespravedlnosti. A tam právě se projevil ten cikán, co začal tleskat a blbě se culit. "Tu je to asi místama divoký, he-he-he-he." Ten borec byl normální debil, celé tři dny, co jsme cestovali, protože projet sedmdesát kilometrů na jeden zátah ve dvacetistupňových vedrech je pro organismus příliš vyčerpávající, do mě v jednom kuse valil. Kdyby zůstal jen u valení, pořád se poťouchle usmíval, nemohl jsem to vydržet. Každých deset kilometrů mě pobízel, ať sjedu lajnu. Řekl jsem mu slušně, že si nechci zničit zuby, ale on se furt jen tak blbě usmíval a vůbec mě nebral na vědomí. Jeli jsme prostě Hrobce, Černěves, Vědomice, do Roudnice jsme se podívali na mlýn, Kyškovice, Brzánky, Záluží, Račice. Někam až do Mělníka, kde se o rok později odstěhoval ten cikán, co jel s náma. Liběchov, Hořín, Obříství, před Spolanou Neratovice jsme se zdunili durmanem. Akorát bylo blbé, že než jsme se dostali do Záluží, už jsem nemohl jet dál, tak mě posadili k někomu na rám a přivázali, abych nespadl a jelo se. Začal jsem se totiž připravovat o několik dní dříve. Kdo mě zná, ví, že jsem pečlivý, ale konkrétně v těch Hrobcích nemají vůbec zlé hospody. Po cestě do Kyškovic jsem koutkem oka zaregistroval něco jako obří barevný kurník, později mi bylo řečeno, že se jedná o pštrosí farmu. Abych byl přesný, vypadal jak kurník obehnaný ostnatým drátem. Bůhvíproč tak mladá pštrosata izolují od okolního prostředí. Netázal jsem se dále, jestli tam náhodou nemají vyložené v kotcích, nebo kde pštrosy zavírají, taky kondomy a noc co noc do nich v chládku laboratoře nestrkají údy. Musel bych se otřásat hnusem, kdybych se měl spokojit s vysvětlením, že mí krajané kopulují s bezbrannými pštrosy. Ne, je to příliš strašné. Dávka zapovězených látek se mi pomalu ukládala v krvinkách. Na louce v Račicích vytáhli síťky na motýli a začali je tam nahánět. Neuvěřitelné. S jakými dětmi to jezdím? Mají přece vyhlížet nadržené samice, neboť která dáma není ve dvacetistupňovém vedru tak trochu svolná si zašpásovat? Pravím, že takovou neznám. Možná že nakonec k mládí patří jistý stupeň rozvernosti. Ale já už byl celý ztumpachovělý a když mi přišli ukazovat nějakého barevného babočku nebo jiného sakramenta, ukápla mi slza dojetí. "Proč mučíte motýli? Podle mě jsou vnímaví jako vy." Jsou přece stvořeni k letu, zatímco my jen k tupé jízdě. Dejte jim volnost atmosfér. Sobě předepište bolehlav za to, jak bezcitně si uzurpujete právo na jejich blankytný sen.
Žádné komentáře:
Okomentovat