Trocha vzrůša ještě neposlalo pod kytky ani tloušťíka s kardiovaskulárními potížemi. Toho možná ano, že ano, ale nás, nás smrt vzrůšem nedostane. Nedávno jsem měl možnost trávit jednu noc v hotelu, tady na východním pobřeží mají řetězec relativně laciných, přesto ucházejících hotýlků Super 8. Všechno vypadá velmi na úrovni, dokud ráno neochutnáte snídani. Místo švedských stolů a prsatých hostesek v bikinách, jak byste čekali od nezištných obchodníků (trochu oxymóron, chi chi), stojíte před plastovým stolečkem, na kterém je vtěstnáno ad libitum asi pět druhů potravin a stejný počet mašin, ve kterých si je nezávisle na okolnostech doklohníte, hotovky typu vafle, burákové máslo, donut, něco, co připomínalo smaženou housenku, abyste je mohli zapít odleželým jablečným džusem, který už trochu fermentuje. Nemyslete, že tady horuju proti nekvalitnímu žrádlu. Já jím všecko, co dostanu na talíř, někdy ani talíř není třeba a celkem vzato jsem rád, že se vůbec můžu najíst, že mě zrovna nepronásleduje nechutenství. Mluvím o jejich "sortimentu" jen proto, abyste si třeba jako vášniví jedlíci nemysleli, že si u nich přijdete na své chuťové buňky. Protože tady opravdu nenaleznete svou stravovací realizaci. Než došlo ke snídani, večer před, měl jsem možnost si prohlédnout pokoj, že ano. Vypadá dobře. Víme, že věci, které vypadají dobře, někdy tak dobré o sobě nejsou. A věci, které vypadají hůř, někdy jsou apporoiou dobrého. Vypadal ale dobře, což mi úplně stačilo pro danou chvíli. A nejvíc mě zaujalo, když jsem si dělal fotky, že hned první vyšla celkem magická. Je na ní spuštěný televizor a na obrazovce výrazně gestikuluje jakási moderátorka, nejspíš, v modrém šatu, dosti připomínající někoho od televize. Toť střed, tam, kde obvykle bývá umístěno jádro kompozice. Pod televizorem ční skříňka. Pod ní ještě jakési pultíky, kam je odloženo příslušenství typu nabíječky, papírky od bonbónů, elektrický klíč. Teď bychom mohli vést polemiku, jestli dolejší část byla naplněna nazdařbůh, nebo jsem tam ty věci umístil, protože jsem doufal, že si je vyfotím. Nakonec jsem si vzpomněl na Giotta, jak na pastvě kamenem na jiný kámen drápal ovečku. Mělo to něco z té naléhavosti a poetičnosti aktu škrábání, hrabalování, grafein italského malíře, když tam uprostřed o 3/4 tisíciletí později vysílala němá, však vlastně neslyšně mluvící žena poselství té nové, dravé generaci novinářů a studentů informačních technologií. Prostě komukoliv, ale odstín snímku byl tak napuštěň do kybernetiky, že mi připadalo, jako by mluvila o nějakých čipech do dronů nebo co. Víc než střed, kde obvykle leží jádro kompozic a kde leželo z nějakého důvodu i na té fotce, mě ale zaujal levý koutek. Tam totiž se lesklo zrcadlo. Chápete. Televize, zrcadlo, všecko povrchy, od kterých se nějak světlo odráží, všecko do jisté míry vlny. Ale kdybychom si pro vizualizaci rozdělili plochu na šest částí, tři a tři nahoře dole, televize zabírala jen tu prostřední nahoře, a ty dvě boční vlevo náleželi zrcadlu, které ještě bylo uřezané, byla ho jen půlka na fotce. Ale i v té půlce zachytilo obraz, který visel nad postelemi proti němu, přesněji asi jen čtvrtku obrazu, že? Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si vůbec toho obrazu v pokoji všimnul, nějak šel mimo mě, dokud jsem ho neuviděl na té fotce odražený v zrcadle. Trochu toho teď lituju, protože asi patřil mezi ony nedoceněné výtvory typu V zemi peciválů. Kdyby Brueghel dělal takové klikaté cestičky, jako krtčince, určitě by trefil podobnou trasu. Na chvíli se prostě v moderním pokoji cítite jako ve středověku. Pocit, který mě dlouho drží, než mě dočista pustí. I když jsou nám staří mistři příliš vzdáleni, zde byli na chvilinku k dispozici. Sotva jsem však zamrkal, už to bylo pryč. Je za tím vším trošku záhady asi jako za Ikarovým pádem nebo za proměnou z barového povaleče na geniálního matematika, když tě pořádně dokopou do hlavy.
Večer jsem se opil na parkovišti a pochcal pneumatiky policejnímu vozu. Snad mi nepošlou pokutu nebo mě neobviní z trestného činu. Pak že život není slogan, prostě něco hodněkrát opakuješ, a tak se to děje porád dokola, že? I kdyby mě zavřeli, tak až vylezu, první věc, kterou udělám, bude ta, že se na parkovišti opiju a pochčiju pnemautiky policejního vozu.
Žádné komentáře:
Okomentovat