Kolorit za nynějška

Včera jsem byl úplně našrot a zfetovaný a když jsem tak ležel u dopravní značky v tratolišti grcků, přemýšlel jsem, kde jsem poztrácel všechny ty svoje nepřekonatelné spisky z doby bujarého paření a promiskuitní identity. Než mě smyl z podoby chladný srpnový déšť, stačil jsem si vzpomenout, že je mám na harddisku na těžko přístupném, zaheslovaném místě, v podstatě zapomenutém chlívku, aby se mi tam nemohla všemu bezpečnostnímu pásmu navzdory dobýt má dávná láska a použít vše proti mně…

Zhotovili si tele u Chorebu
a klaněli se modle ulité z kovu.
Zaměnili tak svoji Slávu
za sochu býka, který požírá trávu.

Vybavilo se mi nečekaně, že jsem přece před desíti krásnými lety napsal onu přesličnou, trošku utopickou ódu na mimozemský život, padnoucí či dokonce ulitou jak torpédo na nepřítele v Prasečím zálivu. Nechci říkat, že by byla kdovíjak dobrá, ale přinejmenším mi pomohla vyřešit jeden problém, kterým jsem se tehdy velmi intenzivně zaobíral. Sice jak ukončit příliš nudný dialog mezi dvěma ústředními protagonisty, aby bylo patrné, že už se mi nechce ho rozvíjet. Nikdy. A protože jsem tehdy v mladické nerozvážnosti dával přednost činům před zahálkou, zrodila se metoda, kterou jsem se později řídil v každé povídce či obecně příběhu. Prostě všechny zabiju, jaképak štráchy. Mrtví už nepromluví. Nikdy. Stejně vztekle jako Bůh před dvěma tisíciletími jsem se rozhodl, že Kanánce zničím, protože se mi nehodili do krámu. Nemuseli ani provádět smilstvo, nepotřebovali provokovat k oplodnění půdy, jednoduše mi připadalo takticky výhodné je z děje vypustit, protože co je v písemnictví větší peklo než nudný dialog? Jedině snad nudný monolog. Abych zbytečně neprodlužoval čekání, bez přehánění útrpné, na závěr upřímně doznávám, že ač dílko pochází z hlavy mé, námět mi v míře vrchovaté poskytl užvaněný, vysoce postavený politik za vlády prezidenta Nixona (nebo to byl Vonnegut?) Tak tedy pár větiček z celku na ochutnávku.

Vesmír je prakticky neobyvatelný. Nacházíme se na rozhraní dvou galaxií. Lodní deníku, je třicátý šestý pátek 142. Segmentu po Potopě, a zbytek pohotovostního mužstva si dopřává šlofíka v kuřárně. Zklamaně uvádím, že roste nespokojenost s populací. S ženami je situace na pováženou, jejich vaječníky nestíhají odbourávat kappa vlny z translucenční radiace, a proto máme na palubě pouze čtyři (4) čerstvorostence. Někteří důstojníci už museli opustit své tělo, aby jejich duše mohla poletovat vesmírem a hledat si novou obyvatelnou planetu. Zní to jako klišé, ale nejvyšší důstojník Killpatrick nehodlá opustit loď, dokud se neujistí, že všichni jeho svěřenci už si našli bezpečné místo k znovuztělesnění. Jeho manželka zesnula ve dvanáctou neděli 108. Segmentu po Potopě a od té doby se chová velice podivně, dělá věci nehodné velitele a dokonce si našel náhradního parťáka ke kuželkám v podobě fyzioterapeutky O'Fallonové, přestože na Aionu ženy kuželky hrát nesmějí. Dlužno dodat, že mladá dívka nezvyklých somatických předností a zrzavé kštice neunikla pozornosti ani ostatních našich důstojníků. Chloe O'Fallonová je otevřená přátelským signálům posádky, dokonce je schvaluje maskujíc úsměv za nechápavý údiv, v žádném případě však nepřipouští, aby si ji někdo přitáhl blíže k tělu. Z vlídné mladé dámy se v tu chvíli stává rozhořčená fúrie. Je to prostě Irka každým coulem. Chloe má velice jemně modelované, řeklo by se rozkošné hrdlo, pěstěné nehty a věnuje se ve volném čase pletení a háčkování. Dýchá z ní vůně panenského oleje a blíže nespecifikovatelné cosi, co přivedlo pana podpraporčíka Heynese až na samotku. Byl oprávněně potrestán a uvězněn, neboť za hlučných projevů nelibosti a vzdechů mladé dívky vysílal za zavřenými dveřmi naší Chloe podivné signály. Pro případ, že si někdo neobeznámený se situací v hlubokém vesmíru přečte tento zápis, uvádím, že vztahy mezi posádkou jsou striktně pracovní a kdo překročí bariéru, je přednostně vystaven ostudě a zahanbení, výjimku tvoří už na Zemi sezdané páry. Ti mají výsadu tělesných sblížení a třebaže nedochází ke koitu klasickým pozemským způsobem, protože ženy ztratily těsně po Potopě chuť k milování, koitus se odehrává tak, že muž se odhmotní a vstoupí uchem do jakéhokoliv ženského těla a uvnitř si pak smí rajtovat, jak se mu zlíbí. Ženské tělo tam leží připravené ve vakuu k čemukoliv. Technika ušního milování vychází z předpokladu, že tělo chce vést nějaký společenský život. Duše bez těla jej vést nemůže a ženy bohužel byly těsně po Potopě jen těla bez duše. Jakmile duše shledá tělo nevyhovujícím nebo je už dostatečně nabaženo, může se zas zhmotnit v původní podobě a pozorovat znovu na vlastní oči na ženě, zda na ni nějakým způsobem zapůsobila. Pokud se alespoň maličko usmívá, proces proběhl úspěšně a existuje naděje, že se v budoucnu zopakuje.