Bytný si tu čte Góru bezprawia od Johna Grishama. Jestli je ta kniha tak záživná jako její obal, není co řešit a rovnou jí přitopím v kamnech.
Szlak zaczynał się przy końcu do cholery…mám z těch spřežek vymeteno. Chystám se na večerní tah, takže si předem stluču nějakou šibenici, provizorní, abych do ní mohl lehce vklouznout. Už slyším ze všech stran, že ten se žení a ta se vdává a nechci o ničem vědět. Pokaždé říkám, že o ničem nevím, když se mě ptají, kdy do toho praštím já, apoštol bezstarostna. Též bych mohl uschnout strachy, kdyby se mi (nebo možná mé ženě?) narodil malý prevít, co by si po mém vzoru hrál už ve školce na místokrále hospod. Já vlastně ani nemám kdovíjak mnoho zkušeností s přebalováním capartů. Ale to dělají matky, ne? Nebo kdo se o ně stará, když jsou pokaděné? Ty jejich zadečky zablešené, ten rozpadlý komínek hovínek, které ze sebe vypouštějí v nepravidelném, nepředvídatelném sledu, čekají na povel přírody, aby se usmívaly a zničehonic řvaly, tupě jako každé dítě a když se porvou později v pubertě o holku, je jím vždycky tak volno a když jim pádná pěst rozdrtí nosní přepážku, jsou tiší jako pěna, že by i žejdlík piva z šenku záviděl. Už jsem poznal ty majstry, šestácti či sedmnáctileté, jak žalostně touží po těch kyprých dívčích stehnech či jejich provazčitě svinutých prstech, kterými se, ó bože, dotýkají jejich ztopořených údů! Tváře jim zčervenají a i úplným debilům svítí oči o něco prudčeji.
Žádné komentáře:
Okomentovat