pondělí 31. srpna 2015

Co v srdci nosíme, o to se bojíme

Můj rod byl chudý, takže co mi zbývalo jiného než krást. Měl jsem tehdy trochu buřičské sklony, ve školce jsem jednoho obzvlášť prašivého, zamračeného dne zbil o polední pauze paní učitelku a vymohl si, že mi bude vykat a že mi bude každé ráno cídit moje přezůvky. Pamatuji se, že měla pohled, jako kdyby ji brali na nože. Od té doby mám chuť vládnout ženským a ponižovat je, co se dá.

Kdysi jsem chtěl být gynekologem. Snil jsem o tom, že budu pravidelně prohlížet děložní hrdla, ty chaluhy dívek a dam, a pak je prstem vyrejdím a nabubřele ošukám. Cítil jsem, že tak bych byl pan Někdo a všichni manžílci by mi záviděli. A jak známo, čím víc závistivců, tím úspěšnější život! No kdo by si nechtěl zabrnkat na jeskyňce půvabné věrné, poslušné manželky, které by k povolnosti postačila jedna injekce do boku. Pak vzít řemen, svázat do kozelce, protáhnout ji dildem, nacpat do análu pálivou ředkev a už jen kopat smrt do prdele - souloží.

Žádné komentáře:

Okomentovat