Sorry, ale možná večer. Je 9:38 ráno, mám před sebou flaštišku, chce se spát a spát, až přijde čas spát. Agáto, líbí se mi tvé prstíky u nohou. Líbí se mi, jak kroutíš zadkem, jak máš podlité, krhavé oči s takovým růžovoučkým flíčkem nad víčkem. Tvá líčka blednou, když je přeliju tequilou negra. Jak rozkošně modulovaný hlas. Takový jsem nikdy neslyšel. Ty hádám víš, co je něha. Když si tě zdálky prohlížím, připadáš mi jak z nočních můr vytržená holčička, která si v košilce přilehne k tatínkovi, vzbudí ho a začně zarmouceně vykládat, že nemůže usnout, protože ji ve snu přepadl zlý démon. Nevím, proč mě podobný způsob krásy oslovuje nejvíce, jiný však už asi nebudu. Stěží se na tebe mohu podívat, abych se nezachvěl. Zvedá se ve mně vlna touhy. Tobě též padá všechno z pařátů, též cítíš tíhu těch pohledů. Nevyslovenou otázku v mých očích. Vtipné je, že říkáš tak naléhavě ano, ano, ano, až se podobáme ručně vyřezávaným soškám milenců, kteří se od sebe mohou odtrhnout jen sekyrkou.
Proč zrovna seznámení v baru, netuším, nedovedu vůbec posoudit, že? Asi ironie zlomyslného osudu. "Nie martw się, nie martw się, też jestem pijany."
Žádné komentáře:
Okomentovat