Odpoledne budu mít jinačí hudbu, vlastně večer. Našel jsem si klub Martyr, kde mohu sedět v hlubokém kotli, v relativní samotě a pod starou jedlí. Sice tam později nepronikne slunce a stoly se ztopí v modrém jasu elektrického osvětlení, přesto se na stagi zaleskne tichá hladina jakoby tůně ambient muziky jako krásně hlazený drahokam.
Předpokládám, že až se setmí, zarejdí si divoženky tou chrastivou nocí jak svatojánské mušky, hodí si tanečky s nadrženými panáčky ve fráčcích a nebo spíš v košilečkách a jen oddanost naslouchání mě nejednou uchrání od utkvění na jich vířivém tanci.
Až zbloudím v melodiích farizejů a hávamálů, zvednu se a jako homo literatus unaveně vyjdu na procházku. Hned unaven barvy, světlem, náhodami i zdravím, zkrátím ji a jak netopýr se stulím v uličce na odpaďáku. Za soumraku napitý netopýr lítá hostnoucí tmou šejdrem. A vlažný a čerstvý vzduch jen filtruje jeho/mou odrodilou přítomnost.
Všude se bělají štíty rezidencí, byl jsem zvědav, kdo první protne hluboké ticho nějakým lehkým zadupáním nebo výkřikem do zmatené noci. Mdle se lesknoucí domky však nepromluvily. Drasticky klopotný život jejich obyvatel, jejich mastná kuchyně a mlsné mouchy, nic z toho mi nepřipadalo živé. Valit se životem bez podpory, bez posily a bez poučení, jevilo se mi tehdy jako jediná rozumná cesta, zatímco mě nohy nesly dál až do hospody, kde snad budu moci se vyspat s uklízečkou v kumbále.
Žádné komentáře:
Okomentovat