Rudé oči bahenních nutrií

Určitě se všichni divíte, kde trčím, jestli vůbec žiju! Ležím s hlavou v klíně své nastávají družky. Ne, kecám. Ale potkal jsem dobrou buchtu. Akorát jsem ji trochu ponadával (výhružky smrtí), tak celý den nebo dva trvalo, než jsem si ji usmířil a teď jsme na špici našich vzájemnosti. Akorát bude problém, kde se budeme nalívat. Mně by to asi zatrhl bytný. A ona bydlí na ubytovně. Takže je vlastně rozhodnuto. V nějakým hostýlku se odehraje nepřetržité chlastaní dvou (nebo i víc než dvou) sloučených duší! Mám teď rough week. Ještě to nějak odplácám a pak se zas vrhnu na A., buchtu snů.

Vyrůst má své kouzlo, umřít taky

Průvodce dokonalého milence tu ještě nebyl, tak proč bych ho neotiskl? Kdo jiný je k němu víc stvořen?

Píšu ji pro vás, mí oddaní, drazí čtenáři, kteří byste se chtěli zdokonalit v umění tak delikátním, jako je svádění a šukání. K žádným skromným a tichám námluvám se bohužel nedočtete, proto příliš prudérním jedincům doporučuji otevřít si kosmetický salón a zkoušet své štěstí na mladé maminy tam. A kdo ví, třeba se z této rukověti něco přiučí i některé vyběravé ženské, které samy tápou, koho chtějí pomilovat.

První pravidlo zní, že žádný dokonalý milenec neexistuje. Existuje dokonalá milenka, a ta je dobře skryta v každé ženě, zvlášť když zatáhnete záclony a nalijete do sebe na ex flašku kubánského rumu. Takže buďme pro jednou upřímní a zkraťme si pokec, prostě žádný není a hotovo, máte smůlu, slečny.

Zatímco u ženských je šumák, jestli jí to strkáte do mušle, do tukového záhybu nebo do zadku, chlap potřebuje mít dokonalé nervové ganglie, aby mu držely pohromadě soustavu pohybů tak složitých, že i proces erekce je proti nim jen dětská skládačka.

No uznejte sami, musí umět provozovat pohyb bedry, aspoň dozadu dopředu, někdy nahoru dolů, musí mít dost silné paže, aby ženu natáčel do všech úhlů, které ji v pochvě stlačí Bartholiniho žlázu. Rovněž se musí přesně (víceméně) strefit do Skeneho žlázy, aby v ní vznítil žár rozkoše. Není to úkol snadný, pro manévrování není dost místa a kolik kormidelníků se už ztratilo v rozbouřeném moři laktokvasinek. Dále musí mit perfektní nohy, aby ji navnadil na první pohled, zadek s pěknou, mohutnou mezerou mezi řiťkou a nasazením do boků. Ruce, které ji budou moct drtit kozy i něžně svírat. Tvář může mít libovolnou, protože na muži je důležitý jenom penis. Samozřejmě pomáhá, když svedené dvanáctce počínající svou sexuální kariéru nebude hledět do zjitřených očí dvousetkilový bývalý programátor Macintoshe, toho času v invalidním důchodu po operaci nosu a zaječího pysku, nýbrž nějaký hejsek, samolibý a sebevědomý s nosem jak buldok a očima posledního tygra na světě.

Další pravidlo zní ještě hůře. Dokonalý milenec je složen jen napůl z chlapa, druhá polovina musí mít gorilí geny. Buď gorilí nebo orangutaní, v podstatě si můžete vybrat. Důležité je, aby se bil do prsou a vyl jak něčí děda s rakovinou prostaty na smrtelné posteli, když strká svůj zvířecký úd do rozšplouchané mušle nahé divoženky. Dokonalý milenec považuje ženu za nástroj k rozbití, asi jako dítě vrhající hračku od Matella z mrakodrapu. Dokonalý milenec ví, jak zahrát prsty na každou kropenku. Dokonalý milenec umí využít hluboké sténání ve svůj prospěch. Dokonalý milenec zůstává dokonalý při všech prasečinkách.

Na závěr něco o esenci dokonalého milence. Měl by mít černého nebo šedého nebo bílého kokota? Podle mě by do noci líp vyzněla taková modrá barva. Nebo i zelená, když jsou barvy místnosti natřené na červeno. Tedy vodník by se kvalifikoval. Ale musel by mít nachlup dvacet šest cenťáků, taková je velikost údu, který není ani moc malý ani už obludně velký.

Přijít na svět s chlupatou pindou

Fuj, teda uf. Ta příručka milence mě vyčerpala tak moc, až už nemám chuť pokračovat v datlování. Už jsem moc starý. Dřív bych to sfouknul levou zadní. Ale pět set slov už určitě zaujalo svou polohu v neúprosně logickém řetězci. Tak jako když jsem v šesti letech napsal román o lásce mezi příslušníci KGB a zvláštního agenta americké FBI. Bylo to tak tajná aférka, až sami účastnici zapomněli na to, kým že vlastně jsou a ta špionka začala donášet sebe a ten Amerikán, konfrontován s důkazy o jejich styku, aby dokázal velikost své oddanosti, nechal se na farmě ve Virginii sežrat zaživa divokými prasaty. Budiž mi útěchou, že jsem ji nikdy nevydal, protože ač literární skvost, trh by mě tehdy, víc jak dvacet let zpět, rozcupoval. Tehdy byly v módě seriózní vztahy na pracovišti à la Akta X a láska na způsob Gumídků.

Slavíci z Madridu, žízeň je veliká, žívot mi utíká...

Zmije s úsměvem stahuje kůži

Poslouchám fado. Ptáte se, cože, jaké sado? Fakt, je to fado, z portugalského fado. Osud. Fadisti jsou lidi, kteří fado provozují. Nejslavnější z nich byla Amália Rodriguezová. Písničky jsou to teskné, plné pochyb a soužení, plné zjištění, že jakékoliv touhy jsou ovlivněni mocí mimo lidskou kontrolu.

Třeba takové Com que voz. Luís Vaz de Camões, který složil text, si opravdu sáhl na dno svých možností. Ostatně jeho nejslavnější skladbičku si můžete přečíst snad i na netu. Jedná se o Os Lusíadas, Lusovce.

Můj plyšový domov

Mě ty hospody určují. Nemůžu za svou nezpůsobilost vést řádný život. Vyspat se, vstát, vyčůrát, vzít si kravatu a vyjít za kšeftem. Až na obvyklé výjimky ze stáda, které si svou cestu životem zvolí samy, my všichni jsme vláčeni neúprosnou silou Konvence. Jseš šofér, báječné, vozíš celý den i noc zadky takových, jako jseš ty, se stejnými trablemi, s dluhy, s manželkou na odpis, s milenkou, co si lakuje nehty v posteli, s tchýní, které jsi blbě zabudoval hydrauliku, s šéfem, který tě buzeruje a výplatní páska se pro tebe nakonec s každým měsícem stává věcí víc a víc nedosažitelnou. Jseš opravář kolotočů. Fajn. Tak se aspoň bavíš smíchem děcek. Může být třeba letuška a celý den civět do světýlek a poslouchat hlášení a večer se stulit na posteli do náruče nějakého korunního prince. Ale když jseš jednou opilec, jseš jím navěky. Nemáš žádný cíl, určení, motivaci, všechno směřuje k destrukci sebe i okolí. Je to posvátné zaměstnání. Proto přejme alkáčům šťastné hladinky a sobě co nejmíň vytlučených oken.

Kam chodí spát jednorožci?

Alkoholez Goraino

"The pain is almost a natural part of me now‹only the fits of depression (common to this disease) really sap my energies and distort my native spirit. I could speak quite morbidly in this last connection. The sickness of the world probably didn't cause mine, but it certainly conditions my handling of it. Actually (the worst part) is that I feel that I would be something else if I weren't rigid inside with the constant pressure of illness; I would be purer, less inclined to write (say) for the sake of being able to show my sick part that it can never become all powerful; I could experience more in other artists if I didn't have to be concerned so closely with happenings inside myself; I would have less need to be pure in the presence of the things I love, and therefore (probably) would have a more personal view of myself.... I think the more articulate an artist becomes the less he will know about himself to say, for usually one's greatest sense of love is inseparable from a sense of creature foreboding . . . it is hard to imagine why God should 'think,' yet this 'thinking' is the material of the greatest art . . . we don't wish to know ourselves, we wish to be lost in knowing, as a seed in a gust of wind."

Kenneth Patchen

Sleduju The Pirate Utopia Experiments: sérii předělávek krátkých filmů na téma (otagované) halucinogeny, Louis Bunuel, Painleve, piráti, válka, plunderphonic, mashup, industrial, neo-folk, post punk kult, aktivismus, new age, divné filmy, dark ambiant, mutant, jazz, punk, art, anarchy, surrealist, trip-hop, lsd, cult a Patchen tam právě čte v úvodu báseň, ze které mrazí. Není divné, že tam všichni ječí, že se obrazy střídají ve sledu, které nestíhám zpracovávát, ale daleko podivnější je, že man may live not to die not to kill s hudbou kolovrátkuprokládanou palbou kulometu. Jakýsi borec tam jezdí na oslíku, v hospodě někdo křičí bastards, děcko ukazuje zuby a zajíká se řevem, do toho opera a štosy papíru, árie a Bugs Bunny. Je to fakt divné. Ale v pěkném smyslu divné, takže ty zaprášené horníky a epidemie cholery a sutiny a tyfus přežiju. Co nepřežiju, jsou červené zuby pily, co se bijou se zelenou rostlinkou, s plastidem v ní, jak s organelou, jak s potomkem řas. Moronic. Crazy jig-step. Bezďák si přihýbá z flašky. Upalování se. Bez mléka není pohon pro kravičky. Tenisový klub, fašisti, pažby kulovnic z luxusního ořechu. Teď se začíná ozývát nenápadný jazzík. Portréty slavných masových vrahů. Teď asi to, co nazývají mash-upem, haha, do toho zas robotické akordy elektrických varhan a symfonie tvrdého zkázonosce Beethovena.

Na přetřes přišla primitivní dějová linka

Vinou zamrdané linky jsem klikl na soutěž missek. Pozdě honit bycha, přeletěl jsem očima soutěžící. Samé kundy, kouká jim to z očí, na mě jsou asi až moc mladé, pod zákonem cudnosti, nicméně hlásek dám Arielle, neboť má plus mínus stejné tričko jako já - až na hot stuff nápis.

Co říká na krásné baby prokletý čtverák?

Orfeus zpíval u doupěte

v podsvětí čtverhlavého hlídače

a hučel, hučel do zvířete

by došel mrtvé krasavice.

Sardanapal, co vládl Krétě

a ve všem všudy ved si břitce,

jak zakoukal se do děvčete,

s dívkami příst chtěl u přeslice.

Zaživa spíš upálit dá se,

než žila by jako poustevnice.

Ač černá, plavá, je přec

ženština vždy jen rozkošnice.

Poté, co umřeme, ztratíme schopnost mobility. Zjištění vědců z institutu pro výzkum chování. Smrt, jak si ji vykreslujeme, nabývá podoby absolutní temnoty. Je to hiatus myšlenky. Čím víc ji přepínáme, tím snadněji ztrácí půvab. Člověk? Směska obyčejných konců. Od nenávisti a znechucení přes smích a uctívání. Čím jsme si zasloužili tak potupné plahočení při vědomí svobody, která nepopiratelně stojí za vynaložené úsilí. Aktualizace zkušenosti vyvozené z analogií extatického prožitku... cha cha, mohou být napínavé. Asi jako panna položená jak preclík ve víku od basu. Jeden muzikant z Čechovových Románů smolařů, protože ho okradli o všecky hadry, když sledoval opalující se krásky, chodil jen tak s basou přehozenou na zádech a v houstnoucím šeru působil nah bezmála jako nějaký nečistý bůžek dávných časů. Prostě miláček štěstěny. Jedna krasavice se chtěla utopit, tak se vysvlékla a po hlavě se už už vrhala z můstku do řeky.

Začínám se ztrácet v termínech. Einbrechen a aufbrechen mi splývá, probíjení se mimo a do. Nichtdenken rozumím naštěstí dobře. Jaspers dochází k závěru, že "to je, co to je", ať už je to cokoliv. Bravo, hned jsme blíž Transcendentnu. Skoro bych řekl na klíčovou dírku blízko.

Imanentní smrt číchá a je přítomná, máš ji nejspíš po levici - kdo zná Cestu do Ixtlanu, ví. Poslední dobou mě však napadá, ž ji zná každý. Je to taková tradiční představa. Rituály a jejich uskutečňování. Šnupání koksu, balení cíga, honění si péra, holení si kundy? Holí si to holky nějak kolem ní, aby nekopírovaly Tarzanky? Nevím. Rituál obsažený v pouhém záblesku vědomí. Je smrt odchodem ze světa? Je tak prostá, tak nehledaná, tak laskavá, že jí mermomocí strkáme banán do zadku a znásilňujeme sub specie aeternitatis? Ale smrt "does not nullify a fact each event happens only once." Jednou jste

Ovlivní vanilka váš život?

Abyste si nemysleli, že mám děravou palici a že v ní mám vyvěšené jen sukně & chlast. Které tam vůbec nemám, protože jsem děsně zásadový jedinec, žádná mě nesvede ani s original ardbeg uigeadail flaškama místo očí... Dokážu vám dneska, jak jsem mimořádně sčetlý a důvtipný a vznešený jako koala, kterému při sraní cáká voda na prdel. Dostanete na ochutnání úplné zabijačkové hody vrcholného intelektuála mého kalibru.

Povíme si něco o tématu, který nijak úzce nesouvisí se sukněma nebo chlastem. Nebo aspoň se sukněma. Budeme mluvit o nymfách. Ty totiž, jak známo, obvykle tančí nahoře i dole bez (a mají vždycky vyholenou kačenku) nebo nanejvýš v nedbalkách. Nymfa je prastaré označení polobohyň původně v řecké mytologii, které personifikovaly určité jevy v přírodě např. déšť. Znamená něco jako mladá ženská na vdávání. U nás se jim blíží rusalky nebo co já vím, víly. Druhu a typů nymf je nekonečně mnoho, třeba lesní, horská, vodní. Občas narazíte na nymfu obecnou po hospodách a s tou při troše vína skončíte v posteli, akorát ji zpravidla nenabízíte sňatek. Oreády je teda souhrné označení pro horské nymfstvo, dryády pro jeskynní. Najády zas řádí své rejdy v pramenech, ve studnách atd, néreidy spravují hlubiny mořské. Zvláštností na nymfách je fakt, že se chovaly vesměs přívětivě k lidem a jenom pohlední mladí muži měli tu smůlu, že u nich mohli přijít k záhubě. Sochaři a všelijací artovní řemeslníci je zpodobňovaly jako vysmáté, napité, dnes by se řeklo šlapky, protože jsou víc svlečené než oblečené, které se koupou při měsíčku v bahenní lázni. Slabost pro ně měli převážně lehkovážní satyrové, taky něco jako polobozi, ale spíš v negativních konotacích, polopaticky řečeno horští démoni. Prosluli svou prostopášností, chlubivostí, popíjením laciných vín za doprovodu bubínků, syrinxu, fléten, dud. Pokud vím, žádní virtuózové na cimbál se u nich nevyskytovali, ale mohu se mýlit. Spojujeme si je s prchlivovstí. Mnoho odvahy též nepobrali. Strašili poutníky na lesních stezkách. Když se neopíjeli, běhali k nejbližším jezírkům, kde se poflakovaly najády. Tam si to rozdávali po starořecku, věřte nebo né, divočina naprostá, hotové gangbangy a bukkake a swingers a za balvany chrápání s rukou v klitorisu.

Druhá věc je otázka individuality. Tu řeší strýc Jaspers na víc než jedné z patnácti tísic stránek, které načmáral. Víme o něm, jak byl posedlý myšlením. Zdůrazňoval, že v každodenní realitě, kterou nazýval Dasein, se musí člověk přičiňovat, aby se realizoval a zároveň nikdy nemůže plné seberealizace dosáhnout. Svět, resp. Existenz, to je právě ona pouť realizací, kterou nazýváme naším životem. Jestli jako bonus poztrácíme na bálech manifest tajemství, v němž se udusá jediný pravý plamen filozofie, je s námi prý ámen. Vím, že takové myšlení je trošku philosophia perennnis a svět jako umgreifentes Ganzes nepřispívá zrovna k zisku důvěry. Jenže pod drobnohledem neustálé introspekce se ztratí hříčky, radosti bytí, kterými se obklopujeme, proto všechny ty potřeby zaměstnání a koníčky, aby naše nestabilní existence se nerozpadly do fragmentů.

Podle mě je to jedno, živý nebo mrtvý, démon Eros ze Symposia tě stejně dožene a dosáhnout rovnováhy, nepřijít o rozum, není přitom snadné. Může být na světě člověk tak moc náš, jak jen naše chtění žádá? Eduard Mörike se ptal ve vázané řeči. Metu mu do tváře bugger off you dirty bastard, akorát byl Germán, takže nevím, jestli by rozuměl mé propozici. Zde končím s myšlením a nasazuju si škrabošku vidláka, jdu kydat hnůj. Lepší než sex je už jen sex s koněm. Při šukání koně se konečně osvobodím od stálého statu nascendi a trpně se vžiju do role chovatele hřebců. Tehdy, ve víře v koně a lásce ke hříběti, se mísí pocit štěstí a dobře odvedeného šuku. Hebrejské slůvko teshuvah se výtečně zde hodí. Značí něco jako obrácení. Židi byli výteční svůdci a znali dobře skuliny ženských těl. Když si tak o sabatu šli do hospody pokecat, co se přes týden šustlo ve spořitelně nebo v pohřebním ústavu a podařilo se jim během bujaré pitky doprovázané tancem a zpěvem a bitkami do ranních hodin sbalit lidskou bytost, přijít s ní do kontaktu na úrovni autentické šukačky, vždycky se jednalo o nějakou Idith nebo Chavu. A pokaždé šlo o teshuvah. "Obrať se,... lehni si na záda,... máš moc těžké břicho..., zvedni ty haxny..." Nikdy nešlo o nešťastnou Kefiru. Judithy mají nosy jak skoby, protože skoby jsou děsně sexy, zvlášť na padesátikilovém dívčím těle. Ach, spravedlivý Bože, vzpomínám si, snad jsi měl tehdy kuřpauzu a neokukoval jsi mě, jak jsem se dělal do nějaké judaistky, která sepjala dlaně do modlitební polohy a začala provolávat: Budiž sláva Hospodinu, našemu Spasiteli, že jsi mi umožnil poznat tohoto vzácného muže, který do mě vstupuje a vystupuje, protože jsem se asi zamilovala. Úplně mi vyrazila dech, přešel mě apetýt, vyklouzl jsem z ní rychleji než bys řekl šup, oblékl trencle, ponožky, galoše a boty a odkvačil do hvězdnaté noci. Měl jsem sto chutí ji vybít tu lásku z vagíny. Stačilo, že jsem ji už nikdy nevyhledal. Určitě se neslavně upila steskem po mojí přítomnosti, právě tak to ženské dělají, ne? Měl jsem fakt náladu si zahrát na mouřenína benátského, na takového vzteky rudého Othella škrtící Desdemonu, na to její bezradné volaní o pomoc, miluju tu scénu, nejlepší z Shakespeara a po Oidipovi a některé hospodské z Marlowa nejlepší vůbec.

Příčetnost má poruchu chování

Blogerka Andy neví, jestli má přiznat nevěru. Stuprumova rada zní: nezatloukat, vždycky buďte upřímní, vyhnete se tak pronásledování ze strany stíhaček, lezení do mobilů a pošt, přepadávání na rohu v temné uličce. Možná skončíte s dýkou v hrudníku, ale umřete aspoň se ctí k sobě i svému partneru. Úleťácká nevěra patří k životu jako knedlík k vepřo-zelu. Kdo má trochu energie, se jí sotva vyhne. Horší je, když se z přešlapu stane zvyk. V tom případě na sebe přivoláte hněv žen i vztek mužů, který má tendenci nehasnout.

V případě tomto doporučuji sbalit pět švestek a tiše se vytratit ze scény, odstěhovat se někam daleko, kde na vás vaše sklony nemohou prasknout a pokračovat v údělu, daleko od těch, jimž byste mohli zlomit srdce.

No nic, piju trochu víc, ale nebojte se nic, abych zas nabral trochu sil, tak jsem zatnul zuby a pil. Piju z večerky Zlatého bažanta na vyprošťováky a medovinku, Christian Brothers brandy a v hospodě obyčejné, ničím zajímavé Miller lite.

Omylem jsem se připletl do scény, kdy pasák mlátil řemenem svoji svěřenkyni. Koupil jsem si nechtěně v tom bordelu pokoj. Příště si dám bacha, i když mi jako bordel připadá celé tohle město.

V broušených sklínkách spočívá jed

Tak mi nějaká červenošatá Amerikánka, která vypadá o poznání líp než Janis Joplin, začala kupovat vodky, bůhvíproč se v On Tap baru usídlilo přesvědčení, že piju tu nechutnou finskou vodu, kterou ve tří případech z osmi piju nedobrovolně a opravdu jen zadarmo. Jediná lepší byla ta brusinková Finlandie, na kterou byla prodloužená akce v černém městě, dobré tři roky nazpět. Ty jejich akcenty jak z Dallasu mě normálně přivádějí do varu, musím mluvit nedoslýchavou američtinou jak hovorově coon, negr z Southu, abych je trochu spletl, problém je, že už ví, že jsem (polo)Čech, pustil jsem si asi hubu moc na špacír. Nicméně tato holčina má opravdu zajímavý hlas, tak zajímavý, že by mě bavilo se jí podívat pod košilku a trochu níž. Avšak vytrvám, řekl jsem si, že už nikdy nepůjdu s žádnou ženou na výlet. Jsem teď dokonalý mnich a určitě jím budu dost dlouho. Tak dlouho, dokud mi osud ztroskotanců nenastaví hezčí tvář!

Duchovní se ostýchá

Ať už dobrovolně nebo ne zcela, upisujete se ďáblu, kdykoliv jen pomyslíte na sladký nehet (smí být i na nožce) milé dívky.

Naštěstí se mi satiráza vyhnula, zaklepejme na dřívko, jenže mám jinou zjitřenou bolest. Naneštěstí už mi erekce nic neříká. Nedokáže se mi z ničího nehtu postavit. Dřív jsem myslel, že tahle indispozice odezní, když den vynechám, ale trvá to už 8 měsíců. Potřeboval bych gumovou pannu, jen povrch gumy mě dostatečně aktivuje, abych se proměnil v Transformera. Z masa a kostí mě ženská stojí hodně nervů, také na údržbu je náročná. Seru totiž na předehry, všecky hned rychle spláchnu a jdu do jiné, ta mě omrzí do osmačtyřiceti hodin a další už čeká v řadě. Je to svým způsobem neurotický život. Má své neoddiskutovatelné výhody, leč nevýhody převažují. Nikdy se nenaroďte jako já. Je to brutálně plačtivý, nádenický život. Tolik bolesti a tak málo rozkoše, tolik chlastu a žádná milovaná náruč, ach!

Nezapomeňte, děcka, když jsou kulisy okolo života šedé, ve jménu posvátné nadvlády člověka mám chuť na ně malovat ohněm a krví... měsíčků.

A neberte mě vážně, koťátka. Kolík furt funguje, tak honem do řady!

Neurvalec je rabiát

Dostal jsem se do fáze, kdy mě děsí, co na mě vyskočí z téhle debilní webové škvíry. Dneska vás příležitostně potěším. Až na konci konce článku. Dal jsem si tuze záležet, abych nenapsal příběh z černé kroniky, aby ty psaníčka nebyla jako já, zoufalá a k ničemu, drsná až k děsu, ale aby šířila pokud možno pozitivní náladu a dávala požehnaní a vlívala do krve trochu těch endorfinů.

Vědci zjistila, že jedna ženská, která necítí strach, může dostat mírnou závrať a pocit emoční nevyrovnanosti, když ji do krve napumpujou vysokou dávku oxidu či karbonu čehosi. Tohle je už úplně poslední hrůza, kterou vyvolávám. Chybí jí totiž úplně centrum pro vnímání paměti "míst, emocí, atd.", a strach je něco jako tvořivý proces, zapisování vzpomínek tedy je a strach je hodně vázana na vzpomínky, prostě jí odumřela amygdala. Takže když ji nějaký pobuda držel u krku nůž, řekla mu, že jestli ji zabije, tak se vrátí a bude ho pronásledovat. Kupodivu ji nechal jít, asi byl tak vykolený, když neviděl strach v jejích očích. Jinak ženská maluje, ale sama říká, že má problémy zachytit na těch svých plátnech figury, které mají třeba starosti, nebo výraz strachu, velmi zajímavé.

Poslouchám Khatiu Buniatishvili, nový gruzinský pianistický supertalent, dobře válí, dobře vypadá, tak asi bude mít kariéru až do panteonu slávy nebo nejmíň na Olymp. Slyšel jsem ji už skoro ve všem, přecejenom dva měsíce dobré ji už znám, virtuozita v skřivančí formě, i když do toho tříská, tak to zní měkce, což mě hned skoro zarazilo, ale jednoznačně má lehké ruce, to je na sichr, největší pianisti to mají všecko v překloktí, veškeré svaly, ona má taky tu ruku tak tvarovanou, rameno a předloktí s polštáři a co zbývá, vyjde na tanec prstů, nemá navíc moc velkou ruku, chytá tak se štěstím oktávu. Hodně zdravé maso, podle vizáže, útlé boky, výrazně estrogenem tvarovaný zadek, pevná prsa, dělá i nějakou fashion modelku, tak se vždycky skvěle ohákne. Schumannem proletí jak zimní monzum světnicí, zatímco u Šostakoviče je jistá jak mistrál na horách. V Händelovi vkusné trylky. Zní barokně. Schumanna hraje bez patosu, energeticky, ba křiklavě, přesně tak, jak je ho málokdy slyšet. Z Šostakoviče nedělá žádné divadlo, jak je to dneska zvykem. Opravdu příjemná změna proti těm létům a vůbec těm vzorcům, které mám v hlavě vyražené, jak je hraje macho. Tak teď ženská, protipól. Dobré je, že se v celku hlavně baví, neřeší nějaké historicky poučené interpretace a prostě se prořezává klávesami, jak jen klisnička umí. Z těch interview máš pocit, že ani kritiku (a že ji nešetří) neřeší, prostě parádní přístup.

Ještě si postesknu. Na mé životní téma. Vypil jsem do pětadvaceti víc jak dvacet tisíc piv, to jest okolo deseti, jedenácti tisíc litrů toho chcankovitého moku. Někde si můžete spočítat, kolik plechovek vás má zabít. Toto je pár vagónů ve vlaku. Nebudu chodit kolem horké kaše, pivo nenávidím i miluju, nenávidím, protože ze mě udělalo příšeru a miluju, protože mi umožnilo přežít utrpení a přestože mě málem zabilo, stejně mu vděčím za život. Teď, když ho mohu pít a přikusovat k němu mastnou klobásu, protože už piju jen rekreačně, furt fatálně, ale jen na oko, uvědomuju si, jak je hnusné. Je úplně stejné jako já. Jsem jen debilní přívěšek ocasu, jen tělo posazené na čůráka a pivo, když ho pijete, abyste zapomněli, prostě chutná jako ta nejdráždivější věc v oceánu cetek, ale když ho pijete na chuť, tak nemůžete zespod necítit kvasinky sraček, klobása pomáhá. Pivo tak spadá do kategorie věcí, které jsou při dlouhodobé, intenzivní spotřebě jen o něco málo zdravější než cyklon B. Vlastně jsem vás chtěl nalákat. Kdo bude můj pivní parťák? Kdo se hlásí? He-he.

Zíral jsem hloupě kolem sebe a lámal si hlavu. Pak jsem vstal a dal se do hrozitánského smíchu. Měl jsem to. Hladkosti bříz se podobají hladkosti sedel, mocní jsou občas milosrdní. Krajina v tom podnebí je milá jako chaloupky, ale co se síly týče, je jako zemětřesení. Vesnice v údolích byla v bezpečí po celá staletí, bujná vegetace bujila, a tak jsem se vydal si kreslit, jenom si nepředstavujte, že jsem hodlal kreslit podle přírody. Radši přeludy, nebo slepé staré bůžky, které lidé uctívali před rozbřeskem práva. Všechny ty obludné symboly, které vypadají na papíře tak vděčně.

Když jsem spatřil, jak se po sousedním poli loudá kráva, řekl jsem si, že pouhý umělec by ji nakreslil. Ale mně většinou nevyjdou zadní nohy. Tak jsem kreslil duši krávy. Měla sedm nohou a tajemství. Přenesl jsem se v duchu do minulosti, do postele romantických básníků.

Psali o velkých lidech a velkých kopcích a na těch kopcích seděli, když psali, zatimco měli na mysli bílou. Jak si vzpomenu na Wordswortha, vidím hned útesy křídy, totiž bílá barva pyžama, štíty jeho palet jsou podbarveny purpurou, jinak však jsou docela bílé. Dobré kombo je bílá a zelená. Zeleň tisíce listů lesů se tehdy soustředila v postavě Robina Hooda, nejenom u Anglánů. Inspirace do romantiků vcházela v podobě slunečních paprsků. Legendární zbojník lidových balad by se jistě, navzdory mým zvykům obdivovat jen psychopatické sadisty, vyjímal krásně na některé ze skic potrhlých performerů jedenadvacátého věku.

Bílá je naprosto nepostradatelná. Neodpustím si, abych tu též neupozornil na mravní význam. Bílá není pouhý nedostatek barvy, je to barva, záživá a konkrétní, nápadná jako červeň a definitivní jako čerň. Když se vám rozhoří bílá, kreslíte hvězdy. Milosrdenství neznamená trestat. Mravní čistota neznamená pohlavní zdrženlivost. Je to plamen jak Johanka z Arku. Bůh maluje v mnoha barvách, ale nikdy nemaluje tak nádherně, skoro bych řekl svátečně, jako když maluje bílou.

Čínský virus

Pokouším se poslouchat Sibelia. Mahlera po nocích už jsem vzdal, příliš mnoho alkoholu, ačkoliv Titána si přece nemůžu nechat pro sebe, jeho první mladický pokus se ukázal jako nejlepší, nikdy už se nepřiblížil, v žádných svých scherzandech ani allegretech, zvukům našlapujících podrážek pochodujícího titána skrz čas, skrz osud. První neurazí, druhá věta z tý symfonie je sladká příprava na třetí, trošku excitovaná (má být con fuoco), jak pod vlivem a třetí je pro mě osobně nejkrásnější z celé zapadní hudby. Marš jinačích sfér. Poslední třetinka je taková na můj vkus něžnounká, ale dá se snést, když vám v hlavě dohrává první jeho majestátní vstup.

Ze Sibelia mě vyblafnutého baví lesní nymfa, Skogsrået a svita Karelia.

Pro představu zde přikládám seznam klíčových slov, kterými se podle všeho dostanete na tenhle blog. Možno z nich posoudit, jak je polytematický.

úprava ohanbí

dvě kundy z kondomem

strčit ženě prst do prdele

brambory v kundě

muženy

enitas

artemisia gentileschi

anestézie želv nádherných

erot.co

dildoxxl

strč si hlavu do pračky text

banalite

jak slozit psanicko

jsem stále panic

kam chodí slušňačky

kopání do kundy

masosado

odranec soulož

omacávání

žížaly v kundě

zvrácený deflorace

pobliju

pokalenou opilou

s tebou je třeba jednat v bílých rukavičkách

sex dvou žen a jedna ma opravdového ptáka

situace v řecku

vykouřím ti

a tak dál...

Jak se cívka zužovala, klesala přitažlivost

Už bych ale mohl něco po delší době vyblít. Začínám se strachovat, že se vyléčím z depresí! To by ovšem byl hluboký zásah do koloběhu zrození, celá zeměkoule by se začala otáčet šejdrem a ze slunka by k nám letěly paprsky o tři minuty déle. Došlo by také k porušení nepsaných pravidel a úmluv stran mého příspěvkování. Už bych nepsal jak robot na objednávku, hodiny by se proto nezbláznily a měl bych víc času na to se dávat do kupy. Ale jak chcete dát do kupy, co je odsouzeno k rozkřápnutí asi jako pukavec?

Vůbec je s podivem, co lidi s těmi pukavci mají. Vajíčka si občas dám jako Rocky jen tak rozťáplá ve sklence. Divili byste se, jak je taková dieta účinná. Sice je vám do grcání už od ranního probuzení, ale zato máte v sobě takovou nakažlivou nechuť, kterou, pokud jste opravdu hodni svého určení, můžete šírit v bludných kruzích dál a dál, takřka donekonečna. Jdete třeba, no já ne, ale normální lidi, kteří mají normální, lidský osud, ne nelidský, jdete takhle do výtahu v nějakém copy centru nebo v nějaké administrativní budově a tam na poslední chvíli roztáhnete ty zavírající se dveře vytáhu, jako ve filmu, a tam už na vás čeká nějaká sličná sekretářka nebo náhodná oběť úřadování. Upraví si brejličky, pohodí vlasy. A vy na ni dýchnete ten ranní šálek vajec. Zamračí se, otočí, jak by chtěla zalézt víc do výtahu, ale už jsou tam jen obvody a dál už je jen prázdno nahoru i dolů. Chvíli si za přispění pukavce prokecáváte cestu k prázdné duši jejího božského těla. Pak to vzdáte a zkusíte to za pár dní na jinou. Na tu s vláčnějšími vlasy. Nos pršák. To jsou hrozné citlivky. Mám rád tyhle ženy s tímto typem nosů, protože jste jen krůček od dramat. Smějou se a najednou se z nich klube hydra, jen tak v pár vteřinách, na otočku. Něco bezvyznamného uslyší, někdo se jich dotkne.. a oheň na střeše se šíří nevídanou rychlostí, skoro jako by nehořela střecha, ale nějaký prales. Inu. Buďme rádi za pozoruhodné pršáčky a buďme rádi i za jejich majitelky.

Vtipné je, že se rozběhlo psaní samo od sebe, jen protože jsem si k němu lehl. Normálně sedím, napůl zhroucený, ale teď jsem si lehl, nohy se opírají o zeď, tlačí mě přirození, au. A jakoby mozek začal trochu reagovat. Co přijít má, přijde. A taky možná proto, že mě mezery strašně serou. Nemám rád díry v nějakém celku. Když má cihla nějaký kaz na povrchu, tak bych si ji otloukl o hlavu vzteky. To mi připomíná borce někde u Hodonína, starého, kterému bylo už přes sedmdesát. Proslul jako kazišuk, resp. prostě oprcávač. Bohatý, nikdy nemusel pracovat, zato si vesele užíval s babama. Tenhle děda sice pořádal nákladné párty, vína tekla proudem, ale jinak měl celkem bohabojnou povahu. Žil na hromádce s nějakou čtyřicetiletou cigánou. Ocitl jsem se tam náhodou, byl to známý známého, to jsem ještě frčel na ředidlech, tak jsem moc nevnímal, co se děje kolem, hlavně že bylo co čichat. Ale jak tam stál a rozkládal, před malou skupinkou, na to nezapomenu do konce života. Ptali se, jak to dělá, že je furt při chuti, rozuměj - sexuální. A on jim řekl, že klíčem k úspěchu je cvičení. Cvičení dělá mistry. Aby to doložil, vytáhl z kraťas asi třiceticentimetrového, no kidding, lofasa. Prostě macek. Vytáhne ho a říká: co se používá, roste.

Nebo tak nějak. Hadice z kalhot.

Ale to jsem nechtěl, chtěl jsem tu cihlu. Byl to on, komu přivezli deset tisíc cihel na parcelu. Prostě si tam chtěl postavit nějaký zámeček. Ale on trval, aby byly užité. Víš jak, má to takovou jinou barvu, sytější odstín nebo čert ví, okem to rozeznáš, když se pět minut pozorně díváš. Víme, že cihláři jsou relativně koumáci, pálí se mnoha způsoby, že. Jsou duté cihly i různé nechutné tvárnice. A ze všech možných kombinací on chtěl, aby byly tak a tak vypálené a když mu přivezly čerstvé, neužité cihly, tak je zas poslal, ať si těch deset tisíc cihel odvezou zpátky. Přijde mi fascinující, jak dokáže být člověk tvrdohlavý, aniž by ze své zaslepenosti měl byť jen odlesk užitku.

Jeden hubenej, tmavý vlasy a klaun

Všichni tady víme, že jsem strašně silný chlap. Nemusím to dokazovat, přesto vás zahrnu důkazy. Tak pro začátek uveďme, že kromě závislostí na drogách, alkoholu, hazardu, tetrisu, automatech, na kanastě, ale tu už jsem překonal a kromě toho, že beru od dvanácti prášky proti bolesti, jsem v podstatě ukázkový příklad síly, která zná své hranice. Když se něco pojebe, lidi automaticky jdou pro pomoc ke mně. Hle, další důkaz síly, ba Síly, jíž není rovno. Nehledě na fakt, že jsem překonal každou myslitelnou nesnáz intelektu, že jsem prošel bolestivou operací zanártních kůstek a zcela se uzdravil, že jsem měl schizofrenii - vyléčen, že jsem koketoval s vlastní záhubou - bezvýsledně. S přihlédnutím k drobnostem typu: všichni se otáčejí, když procházím kolem a bůhvíproč si zacpávají nos - se dá říci, že mnou prochází latentní energie síly, která rezonuje nejen na povrchu, ale hlavně v žilách, tam je totiž ústředí našich velkolepých fantazií. Lidi nejen cítí mou značnou sílu, oni ji přímo prožívají. Každou buňkou na kůži. V posilovně, tam se, jak každý ví, dokazuje pouze fyzická unositelnost, ale pokud se mě ptáte, disponuji i poněkud odstrašující silou fyzickou. Naposledy jsem zvedl dvanáct kilo na benchi a v mrtvém tahu dávám i osmnáct. Kdo ví, jak je těžké zvedat břemena či činky (tyčinky?), ten mi dá za pravdu a uzná, že taková síla je neobvyklá - obzvlášť v kombinaci s duševní převahou a ohromným potenciálem ducha!

Za neonovým třasem

Jedna fanynka z Čech mi napsala sáhodlouhý mejl, ve kterém si vylívala srdíčko a žádala mě, zda bych jí nepomohl zpracovat událost, která jí otřásla, formou článečku. Zdůrazňovala je, že jen tak získá zpět ztracené sebevědomí a její otřesená, dámská duše nabyde klidu.
Říkám si: co by ne. Už jsem byl ve větší šlamastyce a odpírat ženské, to je přece zločin hraničící s neúctou. Natož když má pěkný zadek a prsa! Pokud má účast pomůže našemu budoucímu sblížení, říkám si, není nic, co bych pro ni neudělal!
Bylo to takhle.

Pracovala jsem jako obvykle na počítači a přes samou únavu se mi klížily oči. Podívám se na budíček, za pět devět. V devět si dám na patnáct minut pauzu, půjdu se provětrat, vyvenčím pejska, akorát mi prospěje procházka na čerstvém vzduchu. Podívám se bezděčně znovu do odrazu obrazovky. Pomyslím si, že vypadám ztrhaně, jako kdybych tři týdny seděla v kuse před monitorem. Jako nějaký strašlivý přízrak z pohádky, zatoulaný vodník či znásilněná Polednice. Přestávka mi jedině prospěje.
Je devět, oblékám se, chystám psa. Vyrážím do bezmalá chladného podvečera. Jak mašírujeme, všimnu si, že v oku pejska se třpytí duhově zbarvená slza. Pročpak má asi slzu v očku, chudáček? Cítí stesk? Neznám přesnou odpověď na tyto prosté otázky, ale ukliďnuje mě vědomí, že je, pokud vím, nikdo nezná. Chvíli se tak kochám růžovými západy slunce. Šuměním lístků ve větru. V polibcích utichající hádkou novomanželů. Hádky usazenějších párů končívají po hotelech nebo s vyraženými zuby, proto je hádám na čerstvě sezdané. O auto. Proklínám je, i když je neznám. V přírodě se hádat o rzivou plechovku na kolech, jaká dehonestace. Napnutě přihlížím, jak se veverka s oříškem v tlamičce krade zpod křoví a hupská po větvích až na sám vrchol stromu. Sid si zatím značkuje teritorium, jde mu to znamenitě. Občůrává každou břízku, asi se mu líbí ty pruhy. Asi by letěl na zebry, kdyby měl možnost si vybírat. Nevím. V určité vzdálenosti, ne víc než pět kilometrů od nás, zahřmí. Vzduch se prudce ochladí. Nastává asi nějaký přelom dne. Tak si s námi počasí zahrává, když chce ukázat, že jsme jenom lidi a že je vícemeně na něm a jeho blahovůli, co nám povolí. Při troše fantazie se dá říct, že má pravdu, opravdu nás má v hrsti. Zapomínám na lidi, co mě naštvali, čistím si hlavu, bublá potůček. Zčistajasna se zjevuje v mlhách před námi nějaký velký chlap. Vidím z něho jen hnusnou bundu od Vietnamců a kšilt posazený vysoko do čela, na kterém je vyšité jméno LUBOŠ. Je hnusný jak mraky při dešti. Má křivou palici, červený nos, huňaté obočí. Smrdí, cítím ho na deset metrů. Zjevil se odnikud, nyní má ovšem pevný kurz. Jde směrem k nám. Možná jen tak courá... Možná hledá plechový bubínek po prababičce. Možná se jen zatoulal v myšlenkách a nyní je na jim na stopách. Ale možná! Existuje šance, že MOŽNÁ JDE PO MNĚ. Sotva jsem si uvědomila, že pejsek mě neochrání, protože má moc zlaté srdce a klidně by sobě i mně nechal ubližít, obracím se, je to zlomek vteřiny, a zděšeně vybíhám pryč od toho pobudy a určitě i blázna.

Stáli spolu v pachu čerstvého rybího masa u zadní části rybárny Šiga

Věnováno f-allence

od největšího pasáka na jih od Arktidy

Jak vám může každý potvrdit, nejsem zrovna žádný fešák. Neznám to slovo. Když jsem se zabouchl do Osudové, do té královny, u které neudělali jedinou chybku, když ji dávali dohromady, nebe si usmyslelo, že si z nás pořádně vystřelí. Obdivuju kurvy, hajzly, psance a tak dál. Nemám rád hošíky s hladce vyholenou tváří, kravatou atd. Mám rád ty, co nevědí, jak se slušně chovat, zoufalé, šílené chlapy s vymlácenou palicí.

Takže podávám Stupromancera ve zkrácené, cenzurované verzi pro školky:

Nebe bylo skrčené u zdi šedé krčmy.

"Já nereftuju. "Akorát si tvoje tělo vypěstovalo hlad po droze."

"V týhle podělané čtvrti se nedostané napít xixinu?" vyrazil ze sebe vyzáblý refťák. Upil trochu z džbánu xininu a mlčel.

"Můžeš pít podle libosti a peněz."

Barman měl místo ruky klepeto z umělé hmoty, nejspíš z Cairidy III, patinu už nepochybně chytalo nějaký ten pátek, takovou hnědavě trouchnivou. Klepeto se třepalo jako metronom, kdykoliv použil pípu nebo se přiblížil k blikající nádobě s nápisem XIXIN. Byl na něj hrozný pohled, i když se pořád usmíval. Jeho úsměv všechno zhoršoval.

Bobby si našel místo na baru, okolosedící byli všichni bezdomovci. Nemluvili, jen si přihýbali z číše.

Sprostá, opilá ženská se zkaženým dechem se začala hystericky čemusi smát. Nikdo jí nevěnoval pozornost.

"Jseš tu novej, chlapče, takže rundu na tebe pro celý bar."

"Obávám se, že až tak nový nejsem. Můj otec je Diagoru Tarima."
"Pane jo, tvůj fotřík vlastní půlku města. Tak co pohledáváš tady, mezi námi, obyčejnými ztroskotanci?"

"Chtěl bych začít reftovat."
"Tak tys to ještě nezkoušel," pochybovačně zatřásl klepetem u obočí barman. "Víš co - nevěřím ti. Podle mě jsi tak trochu šoumen. Komický šoumen dokonce."

Dáme si pauzu, zjistil jsem totiž, že nejsem schopný napsat jinou scénku než z hospody! A to mi Bob onehdá (2005, sladkých osmnáct) v rauši říkal:

"Jsi vyřízenej, naprosto, jakmile už nedokážeš napsat milostnej příběh, jsi vyřízenej. Už ti nejde ani to psaní. Ty už máš jen svoje piva."

"Vážně? A kolik jsi jich napsal ty?"

...

...

"Pořád jen chlemtáš piva... hromada dobrejch chlapů skončilo kvůli ženské na smetišti. A ty ani nejsi dobrý chlap, Sašo! Jsi zmetek, každý to ví, ošaháváš všechny na potkání, grcáš jim na boty a do vlasů, nadáváš jim do kurev."

"Víš co, jdi do prdele. Jsem teď jen maličko citově vyprahlý! Každý má nárok na odpočinek!" Plivl jsem mu do tváře a odešel.

"Už se nevracej, ty špíno. Stejně přilezeš a odprosíš mě!"

Došlo na jeho slova, byl jsem slepý a neviděl, byl jsem hluchý a neslyšel a tady to máme. Výsledky mých pitek, mejdanů. Měl jsem si víc vážit drahocenných lidí, kteří to se mnou mysleli jen dobře. Místo toho jsem jen dělal čurbes a bordel. Zemřel jsem při jedné z těch nocí. Potřebuju asi víc pít, abych se znovu dostal do formy jako před desíti lety. A mohl mít zas požitek z divukrásného žití.

Neutralizovat jed

Plující stíny. Tak se s nádechem smutku rozmazávají po zdech. V příšeří ulic. Všude graffity. Vítejte v Chi, městě deprimovaných. Všechno tu má základy v central car care. Kamkoliv vstoupíte, musíte se objednat. Cokoliv uchopíte, musíte zaplatit. Všude rozličné národnosti, negramotnosti a netolerantnosti žijí své upracované životy.

Definicí života je problém. A ještě jeden. Život je původní zaměstnání hmyzu. Kdo si z něj učiní rituál, možná aspiruje na šamana, čeká ho však dlouhá cesta zasvěcení.

Pro takové, jako jsem já - ne že by se váleli v každé škarpě -, je život peklo. Protahované, k zbláznění nelítostné a ryzí peklo.

Jenom andílci, jako jste vy, mě drží nad hladinou úpadku. Každý večer i každé ráno sním o tom, že si podřežu své nádherné hrdlo. Jen podpora vás, mých drahých spoluobčanů, mi dobíjí baterky. Děkuji vám srdečně!

Včera jsem tak moc pil, až jsem zaujal jednu Polku, která mi začala kupovat panáky. Finlandie, kterou nemusím, ale tím líp. Dokud nepřišla majitelka a neposlala nás do příslušných míst. Pak jsem se snažil umýt nádobí, protože spolubydlící ho nikdy nemyjí, ale nejde mi to bez té pravé ruky. Tak se v kuchynce teď válí velké hromádky špíny a mastnoty. A já jen sedím, v hlavě čisto jak při křtu a zvažuji, zda bych si neměl svou ruku v zápěstí uřezat. Abych mohl už jenom popíjet a o nic se nestarat!

Ale pak se zarazím a řeknu si, že kdyz jsem přežil takový koncentrák, tak proč skládat zbraně. Ještě je tolik slepých uliček, kterými jsem se nevydal! Ještě na mě čeká přes sto holek, které budou oddechovat vedle mě v postýlce. Ještě musím rozpoutat občanskou válku v Nigérii a stát se hlavou státu v Kambodži. Nechat se zbičovat v BDSM salónu. Ochočit tygra, vyplenit superkolonie mravenců. Je toho tolik, co musím a co se nestane! Nebo spíš se musí nestat, abych nebyl příliš spokojený a neusnul na vavřínech. Haha. Ne, takoví jako já nedělají věci pro zásluhy nebo čest nebo uznání ani pro peníze, ani pro příležitosti. Dělají je čistě jen proto, že chtějí. A proto, když nechtějí, je konec. Ten už nastal. Odmlčím se na věky věků, jdu se upít jednou provždy. Dnešek je ten den, kdy se za mnou zavřou vrata za tím nejnádhernějším z možných světů! Do nebe si pustím něco od Neila Younga, asi Helpless nebo Ohio. Měl on vůbec nějaké uznané hitovky? Přesto jaká bezčasá muzika. Až se nechce věřit, že si ho tak málo považovali. Nejobdivuhodnější hippík z celé té generace.

Kdybych měl aspoň jistotu, že půjdu se sv. Petrem do Nebe.

Jenže všecko nasvědčuje tomu, že skončím v pořádně natlakovaném kotli.

Ach, je toho tolik, co bolí. A bolí i to, že je toho tolik.

Poslední kapka

V září před mnoha lety, daleko daleko odtud. Někde nabaluju buchtu. Jak někde - vím přesně kde. U ní doma. Na xchatu jsme se seznámili v místnosti *Metan City*. Řekla, ať přijedu. Bude to vzrůšo. Dorazil jsem hezky na určené místo, vystoupím z busu a tam už čeká, rozzářená jako beruška. Je to buchta. Taková, co by mohla dělat pedikérku, ošetřovatelku zvířat nebo rovnou u tyče. Má šatičky a když mě objímá a políbí na líčko, vyklouzne ji jedno prso - a slunci se z toho postaví.

Hned bych ji provrtal jako ementál, ale zachovám se jako řádný klacek.

"Jsi nádherná klisnička, pro tvý vlastní dobro se víc zahal, jinak za sebe neručím!" pronesu v návalu rozněžnění.

Za pár minut už se vedle ní cítím jako starý známý. Bere mě domů, zatahuje do pokoje a ukazuje kresbičky. Kytarové nahrávky. Sbírku starých gramofonových desek. Přechází oči. Sundává si šatogatě a chodí si tam jen tak, v kalhotkách.

"Miluju tě, broučku."

"Tebe taky, navždy, má panenko."

Pak ji šahám do klína, nechá se, ale už se díví, že to jde tak zhurta.

"Počkej, víš přece, že naši jsou doma."

"Není proč čekat, kdo čeká, obvykle to překombinuje."

"Dobrá, tak tedy.. dělej si se mnou, co chceš. Jsem tvoje otrokyně."

"Tak jo, jak chceš."

Sotva to dořeknu, prásknu ji přes xicht takovou dělovku, že jí upadne z pusy tužka.

"Seřežu tě hezky od přes stehna, přes boky, přes zadček. A nedělej ze mě vola, vím, že to chceš."

V očích se jí zjeví záblesk strachu.

"Ježíš, nekaž mi to." Nedokážu se odtrhnout od toho zadku, který se pokrývá červenými fleky.

"Teď pojď ke mně a čichni si k mému nabijákovi." Je celý nafialovělý a pohupuje se jak závaží na pendlovkách.

"Vem ho do pusy a pěkně saj."

Přistupuje a pošlušně se ho chopí, nakonec ze sebe vypraví: "To do mě nikdy nestrčíš!

Vyklepaná z trestu

Kdo to jen psal? Janáčci, Martinů? Už nevím. Love songy. Ale co si pamatuju, byly to hrubé dojáčky. Něco jako:
Na náhody zlý osud pozírá. Vevodí spánek a májová noc. Nesmělý krade se do listí vánek. Zřídlo kvítí, nad potokem šumí. Cikády se srocují v obilí. (He he).
Já vim, (vím 6x), v sladké naději smím tě přec milovat. A přec, když nazřím očí tvých, tu přerozkošnou noc, z níž nebe se prostírá. Tu vlhnu.
Příroda v rozkoši blaženě dumá, neklidných živlů utichl Spor.
Hvězdy se sešly co naděje světla.
Mým srdcem, kterým táhne jen bolesti ruch, v němž kdys blaženost kvetla.
U lesa před jointem, u potoka později stojím sám a sám. U jedle. Na hladině hemžení. Tu vidím starý kámen, nad nímž se ryby drou.
Ten kámen stojí a padá.
Skoro jak nějaký oldschoolový žernov, rozpadající se vlastní vahou, pod tlakem vodních spouští. Až ho vody odnesou.
Moc očí tvých. Jak rád, jak rád bych zahynul. Kdyby mi k životu jen smích rtů krásných nekynul. Však tu smrt sladkou zvolím hned. S tou láskou, s tou láskou ve hrudi, když mě jen ten tvůj smavý ret k životu probudil.
Hejno labutí. Kraj živáčka. Jak zaletěl bych k tobě. K poslednímu vzdechnutí ti vypěl srdce v mdlobě. Ach, vy poslední vzdechnutí... Tohle je ale Dvořák zaručeně, duše jedinká.

Pokoř se před ctností

Kundo a poštěváku , nejde to, zranil jsem se, děcka, spadl jsem na záda z žebříku. Ne, jsem celkem OK, ale ruka je v prdeli. Jdu zitra nebo v pondělí zjistit škody. Zatím to leduju a wrist supportuju, bohužel tyhle dvě věty píšu už 5 minut, takže nevim, co z toho vzejde.
Dobrá zpráva je, že budu mít neomezený volný čas na svoje aktivity, tedy jmenovitě pití.
Špatná zpráva je, že to tak boli, až se mi dělaji mžitky před očima. V Chi dělají tak slabé analgetika, že když sežeru deset, stejně se nic nezmění. Snad ne potrhané vazy. A že budu muset přidat s chlastem, abych necítil bolest.

Soulož s vykaleným dědou

Schválně, kolika z vás se poštěstilo si zapíchat s neodbytným starým prasákem? Panděro mu viselo až k čurákovi a v zubech měl zapálenou cigaretu, kterou típal o vaše stehno. Znal jsem jednu takovou, která si udělala z šukaček s prasáky živnost. Ten chlap byl při společenských řečech sladší než jahoda vytažená z řitě pakoně.

Říkám ji: Silvinko, nemůžeš přece podržet každému, kdo ti dá příspěvek na šaty. To by si o tobě lidi z města mohli začít vykládat, že jsi kurva.

Náhodou tenhle strejc šuká líp než vy všichni, polena. Nenecháte ani holku se udělat. A přitom holky si chcou taky jenom užít.

I kdyby šukal líp než Ježíš, je to pořád starej trhan, který už dosluhuje. Nech se radši obskákat od Tondy Mertlíka, má kládu jako pařez a je úslužnější než pes.

Silvinka nepatřila mezi dámy, které se při akci přetrhnou, prostě ležela, občas hekla a nechala do sebe pronikat celkem neúčastně nenasytné pyje.

Ten chlap od pohledu připomíná čuňáka. Co tě na nich bere? Jaké to je souložit s vykaleným dědou?

Neodpověděla, nakrabatila čelo, dupla nožkou a odkvačila si lehnout na safiánové lože.

Kdybych se nesvíjel jak červ po každém enteru, bavil bych se víc.

V případě stresu zmáčkni knoflík

Dopsal jsem dny, spokojen však zdaleka nejsem. Bolí mě rameno. Potřeboval bych vyměnit rámě za jiné, mladší, ohebnější a silnější. Hlavně aby umělo to, co staré, chcípat ve westernovém stylu v saloonu.

Jestli se neupiju, tak se někde stala chyba.

Na nebi k posrání hvězdiček,

měsíček se s nima bratří,

andílci s pánembohem z nebe na svět patří,

co vidí, je arci vůbec neděsí,

těch horlivostí zapálených víček,

těch kund a čůráku ve výbušné směsi.

Kamkoliv shlédnou,

tam vše trne sladkou mukou,

tam o sebe kunda a čůrák tlukou.

Žereš košer nebo olovo?

Víte, jak se jmenují ty žvýkačky, po kterých je vám tak svěže v ústech? Airwaves. A tyhle vlnky dělají hotové divy, když je dáte novorozeněti. Ihned se rozkřičí a rozpláče. Zkoušel jsem to na kamarádových ratolestech. První dvě dcery omdlely řevem, poslední syn, nejmladší, se zalkl, takže ho museli převézt urychleně na emergency. A tam ho zachránili na poslední chvili, doslova za pět dvanáct.

Pak mi ještě vyčetli, že jsem děckám dával žvýkačky, že je to pro děti od šesti let a výše a tyhle neměly ani čtyři.

Když se ucpe hajzl, je ho třeba vyčistit špachtlemi, štětkou. Co já vím. Já hajzly jen rozbíjím. Nestojí mi za to, abych je opravoval. Když se ucpe něčí kunda, doporučuje se posypat ji pažitkou.

Mám na polici nějaký fištrón. Rybí tuk. Dávám si ho do chřtánu, jakože ho spolknu, jenže smrdí po jeseterovi, tak ho vyplivuju. Od malička jsem měl potíž polykat kapsle nebo tablety. Nikdy jsem se neléčil podle postupů. Prostě jsem přecházel, co se dalo, je fakt, že mě nikdo nebuzeroval, protože si mě nikdo nevšímal. Dneska lituji, neboť mám zanesené plíce a játra a ledviny a asi je toho víc, co mám plné sraček a černé plísně.

Pro ustavičného zoufalce

Umlklo hromů dunění

a sova sotva dýše,

dřímá si temný sen,

na stromu větvi, tak tiše.

Na nebi letí hvězd,

kol cesty volno,

u ňader píchá tak

a u srdce

nejinak než bolno.

Kvítky maj kalich,

bílá rosa na nich

svítí v dál mladá,

panenku ježíšku, to ne,

roj ros mladých

rovnou se v zrak vkrádá.

Pod lípou skřet sedí

nohy ma na lávce,

slzy roní a cedí,

dnes unik oprátce.

Cosi však v rukou třímá:

asi láhev (portského), v níž má džina

a ten mu šeptá a praví:

není to tvá, skřete, vina,

zejtra se už nabeton smrtka staví.

Vyřídím si to s tvojí dírkou

Není nad čím rozmýšlet. Potřeba souložení bohatých modelek je silnější než potřeba sebezáchovy. Proto zítra (či v den, kdy budu mít volno; možná na konci října?) vyjdu do saĺónu krásy a objednám si nějakou, aby mi v průběhu týdne přišla udělat masáž natažených bércových svalů. Každá žena na pomyslné loďce našich dní, kterou zmítá rozbouřená hladina žití, má v zásobě uschovánu jednu kotvičku (čili kotvu z Titanicu) a pár záchranných vest. Modelka, kterou si koupím, bude potřebovat obojí a navíc notnou dávku štěstí, aby unikla mému příliš odpornému usilování o její věneček.

Na lodi se velice dobře šuká. Když máte oba mořskou nemoc a zrovna to s vámi kejvá, zalejete postel blitkami. Tomu říkám romanticky strávený okamžik splynutí. Hleďte se vyhnout holkám se zdravým žaludkem.

Na druhou stranu ženskou verzi sebe sama nedoporučuji rovněž k užití.

Ta by jen blila a blila a blila. Protože na světě se kromě divení všem těm krásám povah a laskavostem druhých skoro nic jiného nedá vyhmátnout. Doporučuje se srát do kapitánovy kajuty (do kýble v rohu, nejsme zvířata, rovnou na zem?) když se nedívá, totiž má rauchpauzu, a blít do novomanželské postele.

Posunutý čas

Vesmír mi vnukl prastarý nápad. Co takhle se zaklít do paralelního vesmíru, ve kterém se věci ději o jednadvacet minut později? Proč ne, že? Tak jsem tady, živý a zdravý, z jiné osy paradoxu dvojčat. A myslím, že bych měl dorazit k vám v trochu pozměněné formě. Jako jakýsi hologram. Říkám v trochu pozměněné formě, ale předpokládám, že si rozdílu nevšimnete. Prostě jako úchylné postmoderní plátno, které někdo zapomněl v kupéčku vlaku a zloděj ho zaměnil za jeho nerozeznatelnou kopii. Nešťastný vlastník původního plátna přišel na záměnu pouhou náhodou, když mu zloděj poslal telegram, ve kterém se mu svěřuje se svým činem.

Nyní vím, že horizont událostí nemá vliv na mou vezdejší tělesnou formu. Ve všech vesmírech jsem pouhý trhan se shnilými zuby, bez špetky vkusu a s mastnými vlasy. Bez haléře v kapse a s čůrákem, kterého nespatříte ani pod mikroskopem.

Dilatace času, zakřivení prostoru a výroba zubních nití patří mezi nejoblíbenější děje, kterých se účastní astronauti (či astrofyzici, teď nevím) odsouzeni za zabití. Ve státě Washington jsou rovní dva. Jak říkal Fromm blahé paměti, člověk se od zvířete liší tím, že je vrahem. Pro zábavu. Nevím, v čem se liší zvíře od člověka, ale podle mých nevelkých zkušeností s lidmi bych řekl, že jsou si celkem podobni.

Budu teď chvíli psát o svém kamarádovi Bobbym. Má křivý penis až běda. Přes noc se mu zakřivil a teď nejde narovnat, zkoušel už podle internetu cvičit, zvedal činky na něm, aby se mu prohnul zas na opačnou stranu, leč bezvýsledně. Tzv. Peyronieho nemoc má podle odhadů každý osmý chlap. Působí těžké deprese a když s ním stanete před nicnetušící samicí,

způsobíte možná rozpaky i jí.

V dutosvětě Haškově byste možná mohli uprostřed svého penisu najít ještě jeden, mnohem větší. Ale na naší zemičce, kde laně usínají v objetí s jeleny nic takového nezažijete. Určite ne častěji než u každého osmého chlapa. Proto ženám coby vyhlášený sexuolog, který, protože sám nemohl, zasvětil svůj život studiu páření druhých, důrazně doporučuji, aby si našly partnera, který je vyrabuje do posledního milimetříku vagíny. V partnerském životě totiž občas nastávají chvíle, kdy je lepší sklopit ocas a poslušně ženu odprosit, kleknout před ní na kolena a lízat ji paty jako nějaký na smrt unavený kokršpaněl, než se pouštět do křížku s lítici (ach a která taková není?), jež neváhá obětovat své dítě, aby zachránila svůj jemnocit. Nebo existují i jiné hodnoty, které ženy vyznávají? Smysl pro pravdu a odpovědnost. Jedno jde ruku v ruce s těžkopádností, druhé s demencí. Kdo by chtěl vůbec za něco u všech svatých zodpovídat? Není už tak dost otravné každé ráno jít za "těmi nepovinnými povinnostmi"? Ještě navíc si nakládat další příděl. Naprosto nepochopitelné jednání a mantra, jež ženy, ty bojovnice zvyku, mají v merku jako algebru účastnice matematické olympiády.

Kdysi jsem četl knihu o poruchách osobnosti, jestli se náhodou v některém popisu nenajdu. Bylo jich k dobré stovce. A našel jsem se v každé. Nejčastěji opakovaná teorie hlásá, že člověk s poruchou osobnosti je egocentrickou bytostí s nedostatečně vyvinutou morální složkou osobnosti. Takový člověk v sobě nosí hluboce usazené maladaptivní vzorce, které se jeví v širokém spektru vztahů vůči sobě a širšímu okolí a které směřují k značnému narušení socioprofesních funkcí a subjektivním problémům.

Skleslo slunce bouří hnáno

Chce se mi chčít. Ležím v louži spáleného vína, postel smrdí, utěšuji se chabě, že to nejsem já, kdo tak páchne, jak kocouří průjem, jak zvratky, jak plíseň, povodeň, která mi před pár týdny zatopila pokoj, protože pumpa přestala pumpovat, a kombinace zvratek a plísní dělají na nebohé matraci své. Za stěnou z umakartu piští krysy a v trubkách slyším svištící vír splachovaní. Mravenci vystavěli nejspíš pohledné mravenište přímo pod mou postelí v koutě, neodvažuji se pohlédnout v tu stranu.


Vyšla s taškou plnou nákupu z řeznictví do ulice a po chvíli chůze vidí, jak se na autobusové zastávce hemží zástup lidiček. Stojí před obřím duhovým transparentem s nápisem: HLEDÁ SE ŽENA. Pod inzerátem (jsem burzovní analytik, je mi 47, hledám ženu ve věku od 37 do 44 za účelem svatby, domácí typ, pes není překážkou) je jméno a adresa onoho mužského. Zasmála se a pocítíla trochu opovržení a šla domů, kde si dala vanu a na pár hodin chlapa pustila z hlavy. Zas si na něj vzpomněla, teprve až dopila druhou sklenku cherry.

Ta prokletá introspekce. Sondování hlubin mysli. Kam může vést? K neblahým, mlhavým koncům. Tam určitě. Je to highway rovnou do pekla. Mě zavedla až na kraj propasti. Kam jsem s dovolením skočil po hlavě. Ale ať. Co naplat. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Přečetl jsem si líbezný článek od maye. Vzpomíná v něm na takový sen či vizi. Moje sny jsou povahou spíš halucinogenní, jako nazdažbůh rozházené údy v márnici, příliš volné a potenciálně zběsilé, ba rizikové, takže v nich nemáte ten správný pocit nedotknutelnosti, který se očekává od snu spleteného z pavoučích vlásků polobdění a který jsem zažil u maye. Doporučuje pět z pěti snílků.

Nějak se mi to promazalo. Úvody jsou nudné jak barové tanečnice u tyče s malýma kozama. Dneska je Den nezávislosti, takže jsem samozřejmě ožralý jak doga. Článek, který snad dopíšu, než se úplně zřídím a který jsem začal psát před týdnem a mám v něm deset vět, věnuji Osudové. Smráká se. Cyndi před třiceti cosi lety nazpívala song, ten je taky pro fátální dámu. Tolik k technickým věcem, nyní k samotné podstatě vesmíru.

Nové ráno dokonáno

Chybí mi pořádná jebačka s chromou pošťačkou. Pro tuto chvíli si vystačím s rukou.

Prázdný květ těla

Muž, který tohle dělá, je poskvrněný ničema.. a vynořuje se z té pohromy, kterou vytrpěla. Budoucnost s holýma rukama a vyplazeným jazykem. Přinejmenším mu věnujeme pochvalu za statečnost, och ano, byl statečný. Formáĺně. V plynoucím čase, tak jako vytištěný příběh může být statečný. Budoucnost měli být vržena na vážky s těmihle muži, aby ji podepřeli. S takovými muži, statečnými, ale bez cti.

Čím bych posílil své vyhlídky?

Mužem, který ani nepil. (?)
Ani nelovil.
Ani nehrál hazardní hry. Aspoň ne o peníze.
Ani neklátil příliš vyzývavé barmanky.
Mužem, který s jistotou věděl, že kostel navštívil jen dvakrát v životě. Jednou, když mu přišla obálka s titulkem biřmování a on byl zvědavý, co že to znamená. Podruhé, když tam šel za ženou.
Mužem, na kterého každému stačilo se podívat a vědět, že i když teď nepije, myšlenky mu pořád krouží kolem pití.
Mužem z mrtvého času, usazeného se v prokleté zemi v hnijícím domě. S dostatkem samostatnosti, aby se udávil kostkami osudu.
Mužem, který se nesmí otáčet, protože plameny z mostů ho pronásledují až k samotné hranici zad.
Mužem, který je alergický na sekačky, spíš vlastně na zvuk sekaného.
Mužem v naprostém nepoměru, narozeného příliš pozdě a se zmařenými nadějemi příliš časně udusanými.
Mužem přivedeným na svět bez ochrany, obdařeného určitou vnímavostí.
Pamatujícího si obličeje, numera i broskvičky cour, ale muže, který rád zapomíná, je-li nám dáno vůbec co zapomínat.
Jako by se vysmíval logice a rozumu, muže s jediným povoleným dnem, kdy se může do růžova vyspat. Bez příležitosti si přilepšit.

Mužem usínající pravidelně v objetí s vinnou láhvi u sklípku na lavičce v Čejkovicích.

S přemírou konpulzí, obsesí. Na odvracené straně barikády, vždy v opozici, radikálního k pláči, rebelem k smíchu, smířeného s řádem dění asi jako je měňavka smířená se svým tvarem.

Mužem, ne bláznem, rád pilotujícím letadla (na playstationu). Se zájmem o želvy, ne ninja, slovenské korytnačky prostě, o vagíny nedobytných sladkých žen, o rámy obrazů, o sebevraždné sklony (skoky z výšky, oběšení). S nutkáním napadnout či zabít každého, kdo se protiví onomu rámu obrazu, který si vytvořil o světě. Ve vzteku (jen teoreticky) mužem bez příkras, vždycky páchnoucího potem či močůvkou či lihem, maličko nastuzeného, který si do ničeho nenechá kecat. Který ví, že by se měl míň rozprýskávat, rozstříkavat, jednoduše se přibít jemňoučkým předivem klidu do středu pavučinky.

Mužem, který se přes opravdové peklo přenáší sedmimílovými botami (jen chvílemi nazuje koturny pálenky). Fabulujícího o alkoholu. Myslícího na štěstí milované.

Když se řítil ulicí nablýskaný kočár tažený koněm, ten pohled si odnesu do hrobu. Jeho obličej (koně) byl takový jako obličej černého muže, který má vousy, v trysku a prachu s divokýma očima se sunul, než se zcela odsunul ze zorného pole. Do další křivolaké uličky.

V hrdlech píseň zaseknutá

Věnováno porcelánce

Zázvor se od nepaměti dává do broskvičky. Opeče se do zlatova a nechá se vychladnout přímo v troubě andělské, v ženském lůně. To to pálí, to to zebe, protože zázvor je i ohřátý trošku studený, pocit, kdy ho máte v sobě, se rovná koupeli ve vodě, kde na vás jedna trubka současně stříká ledovou a druhá vařící vodu!

Ve figgingu šlo už v době před dvěma sty lety o zacpání dírek. Buď anusu nebo kundy. Tehdy si znuděné hospodyně strkaly zázvor do svých zarostlých, nepříliš pěstěných pecí. A ty panímandy čili zadečky, které se nadýmaly oloupaným kořenem zázvoru, na ně byl prostě pohled k nezaplacení, zvlášť když děti se koupaly v neckách a přišel z těžké nádeničiny pan manžel, konšel či radní, který měl zálusk na pěkně vonící otvory matky živitelky. Žena mu ve dveřích nastavila třeba pípinu s vyhřezlým čerstvě ostrouhaným zázvorem, on se zkušeně sklonil, pokochal se pohledem, čichl, mlaskl uspokojením, chytl ji za prso a za prso ji odnesl na lože. Proto měla převážná většina viktoriánských žen tak vytahaná prsa.

Nemluvě o prdeli, kde se v přemíře vůní slučovala jará ženskost s netradiční, pálivou chutí zázvoru. Ženské zadky musely být prostě k zulíbání. Starší, třeba měsíce jeté zázvory vydávají intenzivnější vůni a hodí se pro hardcorovější zastánce figgingu, o které není nouze. Hlavně je vzrušující, když vám partner ten kus zeleniny zasouvá. Žena teče, zázvor klouže a zkušený prst se oddává dráždivým dotekům. Zázvor potřený medem, pokapaný citroném se hodí k léčbě rýmy a ve vaší milované choti či milence dovede rozdmýchat žár vzrušení. Med je něco jako afrodiziakum chudých či experimentátorů. Vskutku shledávám něco napínavého na procesu, který spojí nos a kundu v jeden kanál, skrze nějž proudí do vašich nosohltanů rozličná směsice pachů. Když navrch přidáte chilli, máte postaráno o kulinářský zážitek, který si nenechá ujit žádný příznivec BDSM.