Dostal jsem se do fáze, kdy mě děsí, co na mě vyskočí z téhle debilní webové škvíry. Dneska vás příležitostně potěším. Až na konci konce článku. Dal jsem si tuze záležet, abych nenapsal příběh z černé kroniky, aby ty psaníčka nebyla jako já, zoufalá a k ničemu, drsná až k děsu, ale aby šířila pokud možno pozitivní náladu a dávala požehnaní a vlívala do krve trochu těch endorfinů.
Vědci zjistila, že jedna ženská, která necítí strach, může dostat mírnou závrať a pocit emoční nevyrovnanosti, když ji do krve napumpujou vysokou dávku oxidu či karbonu čehosi. Tohle je už úplně poslední hrůza, kterou vyvolávám. Chybí jí totiž úplně centrum pro vnímání paměti "míst, emocí, atd.", a strach je něco jako tvořivý proces, zapisování vzpomínek tedy je a strach je hodně vázana na vzpomínky, prostě jí odumřela amygdala. Takže když ji nějaký pobuda držel u krku nůž, řekla mu, že jestli ji zabije, tak se vrátí a bude ho pronásledovat. Kupodivu ji nechal jít, asi byl tak vykolený, když neviděl strach v jejích očích. Jinak ženská maluje, ale sama říká, že má problémy zachytit na těch svých plátnech figury, které mají třeba starosti, nebo výraz strachu, velmi zajímavé.
Poslouchám Khatiu Buniatishvili, nový gruzinský pianistický supertalent, dobře válí, dobře vypadá, tak asi bude mít kariéru až do panteonu slávy nebo nejmíň na Olymp. Slyšel jsem ji už skoro ve všem, přecejenom dva měsíce dobré ji už znám, virtuozita v skřivančí formě, i když do toho tříská, tak to zní měkce, což mě hned skoro zarazilo, ale jednoznačně má lehké ruce, to je na sichr, největší pianisti to mají všecko v překloktí, veškeré svaly, ona má taky tu ruku tak tvarovanou, rameno a předloktí s polštáři a co zbývá, vyjde na tanec prstů, nemá navíc moc velkou ruku, chytá tak se štěstím oktávu. Hodně zdravé maso, podle vizáže, útlé boky, výrazně estrogenem tvarovaný zadek, pevná prsa, dělá i nějakou fashion modelku, tak se vždycky skvěle ohákne. Schumannem proletí jak zimní monzum světnicí, zatímco u Šostakoviče je jistá jak mistrál na horách. V Händelovi vkusné trylky. Zní barokně. Schumanna hraje bez patosu, energeticky, ba křiklavě, přesně tak, jak je ho málokdy slyšet. Z Šostakoviče nedělá žádné divadlo, jak je to dneska zvykem. Opravdu příjemná změna proti těm létům a vůbec těm vzorcům, které mám v hlavě vyražené, jak je hraje macho. Tak teď ženská, protipól. Dobré je, že se v celku hlavně baví, neřeší nějaké historicky poučené interpretace a prostě se prořezává klávesami, jak jen klisnička umí. Z těch interview máš pocit, že ani kritiku (a že ji nešetří) neřeší, prostě parádní přístup.
Ještě si postesknu. Na mé životní téma. Vypil jsem do pětadvaceti víc jak dvacet tisíc piv, to jest okolo deseti, jedenácti tisíc litrů toho chcankovitého moku. Někde si můžete spočítat, kolik plechovek vás má zabít. Toto je pár vagónů ve vlaku. Nebudu chodit kolem horké kaše, pivo nenávidím i miluju, nenávidím, protože ze mě udělalo příšeru a miluju, protože mi umožnilo přežít utrpení a přestože mě málem zabilo, stejně mu vděčím za život. Teď, když ho mohu pít a přikusovat k němu mastnou klobásu, protože už piju jen rekreačně, furt fatálně, ale jen na oko, uvědomuju si, jak je hnusné. Je úplně stejné jako já. Jsem jen debilní přívěšek ocasu, jen tělo posazené na čůráka a pivo, když ho pijete, abyste zapomněli, prostě chutná jako ta nejdráždivější věc v oceánu cetek, ale když ho pijete na chuť, tak nemůžete zespod necítit kvasinky sraček, klobása pomáhá. Pivo tak spadá do kategorie věcí, které jsou při dlouhodobé, intenzivní spotřebě jen o něco málo zdravější než cyklon B. Vlastně jsem vás chtěl nalákat. Kdo bude můj pivní parťák? Kdo se hlásí? He-he.
Zíral jsem hloupě kolem sebe a lámal si hlavu. Pak jsem vstal a dal se do hrozitánského smíchu. Měl jsem to. Hladkosti bříz se podobají hladkosti sedel, mocní jsou občas milosrdní. Krajina v tom podnebí je milá jako chaloupky, ale co se síly týče, je jako zemětřesení. Vesnice v údolích byla v bezpečí po celá staletí, bujná vegetace bujila, a tak jsem se vydal si kreslit, jenom si nepředstavujte, že jsem hodlal kreslit podle přírody. Radši přeludy, nebo slepé staré bůžky, které lidé uctívali před rozbřeskem práva. Všechny ty obludné symboly, které vypadají na papíře tak vděčně.
Když jsem spatřil, jak se po sousedním poli loudá kráva, řekl jsem si, že pouhý umělec by ji nakreslil. Ale mně většinou nevyjdou zadní nohy. Tak jsem kreslil duši krávy. Měla sedm nohou a tajemství. Přenesl jsem se v duchu do minulosti, do postele romantických básníků.
Psali o velkých lidech a velkých kopcích a na těch kopcích seděli, když psali, zatimco měli na mysli bílou. Jak si vzpomenu na Wordswortha, vidím hned útesy křídy, totiž bílá barva pyžama, štíty jeho palet jsou podbarveny purpurou, jinak však jsou docela bílé. Dobré kombo je bílá a zelená. Zeleň tisíce listů lesů se tehdy soustředila v postavě Robina Hooda, nejenom u Anglánů. Inspirace do romantiků vcházela v podobě slunečních paprsků. Legendární zbojník lidových balad by se jistě, navzdory mým zvykům obdivovat jen psychopatické sadisty, vyjímal krásně na některé ze skic potrhlých performerů jedenadvacátého věku.
Bílá je naprosto nepostradatelná. Neodpustím si, abych tu též neupozornil na mravní význam. Bílá není pouhý nedostatek barvy, je to barva, záživá a konkrétní, nápadná jako červeň a definitivní jako čerň. Když se vám rozhoří bílá, kreslíte hvězdy. Milosrdenství neznamená trestat. Mravní čistota neznamená pohlavní zdrženlivost. Je to plamen jak Johanka z Arku. Bůh maluje v mnoha barvách, ale nikdy nemaluje tak nádherně, skoro bych řekl svátečně, jako když maluje bílou.
Žádné komentáře:
Okomentovat