Prázdný květ těla

Muž, který tohle dělá, je poskvrněný ničema.. a vynořuje se z té pohromy, kterou vytrpěla. Budoucnost s holýma rukama a vyplazeným jazykem. Přinejmenším mu věnujeme pochvalu za statečnost, och ano, byl statečný. Formáĺně. V plynoucím čase, tak jako vytištěný příběh může být statečný. Budoucnost měli být vržena na vážky s těmihle muži, aby ji podepřeli. S takovými muži, statečnými, ale bez cti.

Čím bych posílil své vyhlídky?

Mužem, který ani nepil. (?)
Ani nelovil.
Ani nehrál hazardní hry. Aspoň ne o peníze.
Ani neklátil příliš vyzývavé barmanky.
Mužem, který s jistotou věděl, že kostel navštívil jen dvakrát v životě. Jednou, když mu přišla obálka s titulkem biřmování a on byl zvědavý, co že to znamená. Podruhé, když tam šel za ženou.
Mužem, na kterého každému stačilo se podívat a vědět, že i když teď nepije, myšlenky mu pořád krouží kolem pití.
Mužem z mrtvého času, usazeného se v prokleté zemi v hnijícím domě. S dostatkem samostatnosti, aby se udávil kostkami osudu.
Mužem, který se nesmí otáčet, protože plameny z mostů ho pronásledují až k samotné hranici zad.
Mužem, který je alergický na sekačky, spíš vlastně na zvuk sekaného.
Mužem v naprostém nepoměru, narozeného příliš pozdě a se zmařenými nadějemi příliš časně udusanými.
Mužem přivedeným na svět bez ochrany, obdařeného určitou vnímavostí.
Pamatujícího si obličeje, numera i broskvičky cour, ale muže, který rád zapomíná, je-li nám dáno vůbec co zapomínat.
Jako by se vysmíval logice a rozumu, muže s jediným povoleným dnem, kdy se může do růžova vyspat. Bez příležitosti si přilepšit.

Mužem usínající pravidelně v objetí s vinnou láhvi u sklípku na lavičce v Čejkovicích.

S přemírou konpulzí, obsesí. Na odvracené straně barikády, vždy v opozici, radikálního k pláči, rebelem k smíchu, smířeného s řádem dění asi jako je měňavka smířená se svým tvarem.

Mužem, ne bláznem, rád pilotujícím letadla (na playstationu). Se zájmem o želvy, ne ninja, slovenské korytnačky prostě, o vagíny nedobytných sladkých žen, o rámy obrazů, o sebevraždné sklony (skoky z výšky, oběšení). S nutkáním napadnout či zabít každého, kdo se protiví onomu rámu obrazu, který si vytvořil o světě. Ve vzteku (jen teoreticky) mužem bez příkras, vždycky páchnoucího potem či močůvkou či lihem, maličko nastuzeného, který si do ničeho nenechá kecat. Který ví, že by se měl míň rozprýskávat, rozstříkavat, jednoduše se přibít jemňoučkým předivem klidu do středu pavučinky.

Mužem, který se přes opravdové peklo přenáší sedmimílovými botami (jen chvílemi nazuje koturny pálenky). Fabulujícího o alkoholu. Myslícího na štěstí milované.

Když se řítil ulicí nablýskaný kočár tažený koněm, ten pohled si odnesu do hrobu. Jeho obličej (koně) byl takový jako obličej černého muže, který má vousy, v trysku a prachu s divokýma očima se sunul, než se zcela odsunul ze zorného pole. Do další křivolaké uličky.