úterý 7. července 2015

Pro ustavičného zoufalce


Umlklo hromů dunění
a sova sotva dýše,
dřímá si temný sen,
na stromu větvi, tak tiše.
Na nebi letí hvězd,
kol cesty volno,
u ňader píchá tak
a u srdce
nejinak než bolno.

Kvítky maj kalich,
bílá rosa na nich
svítí v dál mladá,
panenku ježíšku, to ne,
roj ros mladých
rovnou se v zrak vkrádá.





Pod lípou skřet sedí
nohy ma na lávce,
slzy roní a cedí,
dnes unik oprátce.

Cosi však v rukou třímá:
asi láhev (portského), v níž má džina
a ten mu šeptá a praví:
není to tvá, skřete, vina,
zejtra se už nabeton smrtka staví.

Žádné komentáře:

Okomentovat