Už bych ale mohl něco po delší době vyblít. Začínám se strachovat, že se vyléčím z depresí! To by ovšem byl hluboký zásah do koloběhu zrození, celá zeměkoule by se začala otáčet šejdrem a ze slunka by k nám letěly paprsky o tři minuty déle. Došlo by také k porušení nepsaných pravidel a úmluv stran mého příspěvkování. Už bych nepsal jak robot na objednávku, hodiny by se proto nezbláznily a měl bych víc času na to se dávat do kupy. Ale jak chcete dát do kupy, co je odsouzeno k rozkřápnutí asi jako pukavec?
Vůbec je s podivem, co lidi s těmi pukavci mají. Vajíčka si občas dám jako Rocky jen tak rozťáplá ve sklence. Divili byste se, jak je taková dieta účinná. Sice je vám do grcání už od ranního probuzení, ale zato máte v sobě takovou nakažlivou nechuť, kterou, pokud jste opravdu hodni svého určení, můžete šírit v bludných kruzích dál a dál, takřka donekonečna. Jdete třeba, no já ne, ale normální lidi, kteří mají normální, lidský osud, ne nelidský, jdete takhle do výtahu v nějakém copy centru nebo v nějaké administrativní budově a tam na poslední chvíli roztáhnete ty zavírající se dveře vytáhu, jako ve filmu, a tam už na vás čeká nějaká sličná sekretářka nebo náhodná oběť úřadování. Upraví si brejličky, pohodí vlasy. A vy na ni dýchnete ten ranní šálek vajec. Zamračí se, otočí, jak by chtěla zalézt víc do výtahu, ale už jsou tam jen obvody a dál už je jen prázdno nahoru i dolů. Chvíli si za přispění pukavce prokecáváte cestu k prázdné duši jejího božského těla. Pak to vzdáte a zkusíte to za pár dní na jinou. Na tu s vláčnějšími vlasy. Nos pršák. To jsou hrozné citlivky. Mám rád tyhle ženy s tímto typem nosů, protože jste jen krůček od dramat. Smějou se a najednou se z nich klube hydra, jen tak v pár vteřinách, na otočku. Něco bezvyznamného uslyší, někdo se jich dotkne.. a oheň na střeše se šíří nevídanou rychlostí, skoro jako by nehořela střecha, ale nějaký prales. Inu. Buďme rádi za pozoruhodné pršáčky a buďme rádi i za jejich majitelky.
Vtipné je, že se rozběhlo psaní samo od sebe, jen protože jsem si k němu lehl. Normálně sedím, napůl zhroucený, ale teď jsem si lehl, nohy se opírají o zeď, tlačí mě přirození, au. A jakoby mozek začal trochu reagovat. Co přijít má, přijde. A taky možná proto, že mě mezery strašně serou. Nemám rád díry v nějakém celku. Když má cihla nějaký kaz na povrchu, tak bych si ji otloukl o hlavu vzteky. To mi připomíná borce někde u Hodonína, starého, kterému bylo už přes sedmdesát. Proslul jako kazišuk, resp. prostě oprcávač. Bohatý, nikdy nemusel pracovat, zato si vesele užíval s babama. Tenhle děda sice pořádal nákladné párty, vína tekla proudem, ale jinak měl celkem bohabojnou povahu. Žil na hromádce s nějakou čtyřicetiletou cigánou. Ocitl jsem se tam náhodou, byl to známý známého, to jsem ještě frčel na ředidlech, tak jsem moc nevnímal, co se děje kolem, hlavně že bylo co čichat. Ale jak tam stál a rozkládal, před malou skupinkou, na to nezapomenu do konce života. Ptali se, jak to dělá, že je furt při chuti, rozuměj - sexuální. A on jim řekl, že klíčem k úspěchu je cvičení. Cvičení dělá mistry. Aby to doložil, vytáhl z kraťas asi třiceticentimetrového, no kidding, lofasa. Prostě macek. Vytáhne ho a říká: co se používá, roste.
Nebo tak nějak. Hadice z kalhot.
Ale to jsem nechtěl, chtěl jsem tu cihlu. Byl to on, komu přivezli deset tisíc cihel na parcelu. Prostě si tam chtěl postavit nějaký zámeček. Ale on trval, aby byly užité. Víš jak, má to takovou jinou barvu, sytější odstín nebo čert ví, okem to rozeznáš, když se pět minut pozorně díváš. Víme, že cihláři jsou relativně koumáci, pálí se mnoha způsoby, že. Jsou duté cihly i různé nechutné tvárnice. A ze všech možných kombinací on chtěl, aby byly tak a tak vypálené a když mu přivezly čerstvé, neužité cihly, tak je zas poslal, ať si těch deset tisíc cihel odvezou zpátky. Přijde mi fascinující, jak dokáže být člověk tvrdohlavý, aniž by ze své zaslepenosti měl byť jen odlesk užitku.
Žádné komentáře:
Okomentovat